„Tak jsme dorazili na místo, Sověti tam ještě nebyli. Přesně podle [novináře Vladislava] Kvasničky jsme dorazili těsně vedle utečeneckého tábora, který tam dodnes je. Bělá pod Bezdězem je jím známá a skutečně je to těsně vedle. Přijeli jsme k tomu Kvasničkou označenému bunkru. Zastavili jsme ty naše autobusy, chvilku jsme čekali na Sověty. Po nějaké chvíli přijeli Sověti, ale bez generála [Eduarda] Vorobjova, což byl další podezřelý moment. A všichni společně mi vysvětlili, že teda když jsem si postavil hlavu, tak že jsme tedy tady. Ale že to je celkem zbytečné, protože při pouhém pohledu na tu budovu, což byl klasický bunkr, se přece ukazuje, že to nemůže být úložiště jaderných zbraní – vždyť je to normální bunkr! No, úplně zkomolená argumentace. Já jenom vidím bunkr, do kterého může vjet klidně nákladní auto, protože tam byly veliké železobetonové dveře, a vy z toho vyvozujete, že to není ono? Já z toho vyvozuju, že jsme možná dobře. ‚Já nevím, jak myslíte...‘ A Sověti se postavili stranou, stáli a koukali na mě. Mohlo jich tam být hodně, třeba dvacet nebo třicet, divný pocit... Podobně zaujali takovou pasivní rezistenci naši vojáci: ‚Tak tam běžte.‘ Tak jsem šel k těm dveřím a nemohl jsem je otevřít. To stojí za to, není to příliš historické, ale stojí to za to. Já tomu říkám krystalická lež. Něco, s čím se setkáte málokdy – že lež je jako drahokam průhledná a jasná. Každé jejich slovo bylo usvědčující, ale oni na tom přesto trvali: ‚Nic tam není.‘ Tam byla FABka. Ono to bylo zavřené a tam byla FABka. Já jsem povídal: ‚Tady je FABka.‘ ‚No vidíte. A jak ji máme otevřít?‘ ‚No jednoduše! Ať do toho majzne nějaký voják kladivem.‘ ‚No, nezlobte se, to není naše FABka,‘ začali fabulovat. Vojáci, rozumíte, v té době... Opravdu FABka, taková malá... ‚Tak si vemte nějaké kleště.‘ Za chvilku přiběhl jeden vojín a říká: ‚Pane generále, já ty kleště nemůžu najít.‘ ‚Aha, tak kleště nemáme. Tak nějaké kladivo.‘ To taky nemohli najít. Měli tam celý autobus materiálu, ale nic nenašli. Tak jsem říkal, že to je teda malér. ‚Tak jedeme domů.‘ ‚No to teda nejedeme. Tu FABku musíme otevřít.‘ ‚To poškodíte majetek...‘ ‚Vadí to někomu, že vám rozbiju FABku? Já vám přinesu novou...‘ Tak jsem zašel do toho tábora, tam byl nějaký správce, přinesl kladivo, udělal ťuk a FABka odletěla. Pamatuju si to jako dneska. Já jsem otevřel ty dveře a tam byla tma tmoucí. A oni říkali: ‚Vidíte? My jsme vám to říkali!‘ Oni byli připraveni i tu tmu vydávat za důkaz, že tam nic není. Protože tam byla tma! Jak může být něco někde, když je tam tma? ‚Tak snad rozsvítíme? Máte baterky, svítilny, reflektory?‘ Ne, všechno si zapomněli v Praze. Najednou ten autobus protichemického úřadu byl k ničemu, protože ani baterky neměli, a pokud je měli, tak tam neměli baterie. Prostě neuvěřitelná šaškárna. A já jsem říkal, že zkusím najít nějaký vypínač. ‚To vám nedoporučujeme.‘ ‚A proč mi to nedoporučujete?‘ ‚No, nikdo neví, co tam je. Tvrdíte, že tam jsou nějaké jaderné zbraně, co kdybyste byl ozářený?‘ ‚Tak jsou tam?‘ ‚No nejsou! Ale když to tvrdíte...‘ Tak jsem šel dovnitř a nahmátnul jsem vypínač hned za dveřmi. A prsk, hned se rozsvítilo. Podíval jsem se na ně a oni všichni... Sklad jaderných zbraní. Do poslední mikrovteřiny lhali.“