Eva Kočanová, roz. Markovičová

„Když byly dvanácti-, patnácti-, osmnáctistupňový mrazy v noci a vy musíte u toho kanonu stát, vy hlídáte 14 lidí, zodpovídáte za 14 lidí v zemljance, kteří spí, a dva kanony. Vždycky na baterii byli dva strážní, čili dva kanony hlídal jeden strážný. No a když jdete do stráže, dostanete 200 gramů vodky. To je normální, v těch mrazech 200 gramů vodky, to je prostě jako maličkost. No a stalo se mi ve Vasilkově, že jsem přišla… Měla jsem službu od jedenácti do jedný, a když jsem šla do služby, tak vypadalo, že prší trošku, mrholí. No a když jsem se vracela ze služby, bylo nás sedm v zemljance, šest, protože jeden vždycky držel službu, no tak přijdu, vzbudím jednoho Tydyra, Michal (??), spal vedle mě. To víte, jedno děvče se šesti chlapama v zemljance, to je… Tak říkám: ‚Hele, vstaň, stáhni mi botu.‘ To jsem nemohla takhle sama stáhnout botu. A on stahuje botu a stahuje kalhoty. ‚Já nechci kalhoty, já chci botu.‘ – ‚Holka, ona ta bota je přimrzlá ke kalhotě.‘ Takže ono spát v zemljance na chvojí, pod jednou zelenou dekou, v tom, v čem přijdete ze služby, vy se nemůžete svlíknout do pyžama, pyžamo neexistuje, protože to je přepych. A umývání, to je normálně: vyjdete ven, umyjete se sněhem, opláchnete se, a už jste umytý. Von sice byl, co nám vozili vodu, ale stalo se, že ta voda taky zamrzla.“

„No a jednou jsem si… Ráno jsme museli chodit na půlhodinku, to byla strašná věc. Vojáci spali v kasárnách, a my spaly po bytech. Našli nám ubytování u rodin. Tak jsme řekly – co by my jsme chodily na cvičení, dyť my můžeme přijít po půlhodince. Super, přijdeme po půlhodince, najíme se a jdeme na výcvik ke kanonům. Jenže ti naši kluci, ti naši chuligáni, spolubojovníci, řekli: ‚Jak to že naše děvčata nechoděj na půlhodinku? Dyť jsou vojáci jako my? Voni se ty půlhodinky…‘ No a tam jsem se seznámila s mojím manželem, na tý půlhodince. Takhle v poledne jsme přišly na oběd a bylo po obědě, sedíme, odpočíváme, kdy bude nástup, pochodem v chod zase na cvičení k tomu kanonu, a přijde můj manžel a říká: ‚Děvčata vztyk, na můj povel!‘ My se na něj díváme, dyť vlastně není z naší baterie, co po nás chce, děvčata vztyk, na můj povel… Sedíme, a on si z nás dělá blázny? Tak zase sedíme. A on šel k veliteli, že my na něj nereagujeme. A protože on bezvadně cvičil, on byl jako rtuť. Tak přišel velitel a říká: ‚Děvčata, svobodník Kočan s vámi provede půlhodinku.‘ O půl jedný odpoledne. Víte, co to bylo? To bylo něco strašnýho. Z nás teklo! No, tak jsme cvičily, tak jsme ho proklely všechny. No, asi za dva nebo za tři dny jsem šla s ním do kina a tak to začlo a tak jsme vydrželi spolu 37 roků.“

E. K.: „Byl článek, že v Sovětském svazu je ráj. Lidi študujou, pracujou. No tak jsem chtěla ten ráj poznat. No a přešla jsem hranice, nezákonně. Protože jsem bydlela čtyři km od hranic, věděla jsem, kdy se stráže střídají nahoru, dolů. Tak místo kostela s kamarádkou jsme přešly hranice. A přešly jsme hranice, no samosebou jsme překročily hranici a Stalin řek’, že nás Maďaři poslali jako špiony. A abysme nemohly špionáž provádět, tak nás zavřeli na Sibiř. No, naprvé byl Stryj, Skolno, Charkov, Lvov, Charkov… V Charkově jsem dostala tři roky vězení za to, že jsem nezákonně přešla hranici. No a vyvezli mě na Vorkutu, tam jsem chodila na lesopoval. Víte, co to je lesopoval?“ Sběrač: „Nevím.“ E. K.: „No lesopoval je les a poval, to znamená, že ho musíte pokácet. Dostala jsem takovou sekyru… No, tam jsem onemocněla, dostala jsem se do nemocnice a v nemocnici jsem poznala zdravotní sestru, Ukrajinku z Mukačeva, kterou jsem poprosila, že bych jako se nechtěla do tý práce se vrátit tam, kde jsem byla, tak to zařídila s doktorem a naplánovali mě na Moldovskaja SSR. Tam jsem jela deset dní vlakem, nevím, asi tak deset dní vlakem. A tam už bylo hezky, tam byly takový nízký baráky, jako bejvaj dneska postavený Plusy a takový to. No tam byl ,švejnyj zavod‘. Víte, co to je švejnyj zavod? Nevíte. No to se šije, to se říká švejnyj zavod. Tam se šily takový vojenský pláště, ty dlouhý, a já jsem přišívala tydlety límce. A abych si vydělala 70 dkg chleba, tak jsem musela přišít 300 límců.“

E. K.: „Tak konec války… Víte, že se člověku nechce ani věřit, že vší hrůzy je konec? Takže to byl skutečně zážitek, jeden z nejhezčích, že už jako…“ Sběrač: „Přišla jste s armádou do Prahy?“ E. K.: „Ne. Nepřišla jsem do Prahy, abych vám upřímně řekla. To zase otevřu tajemství, a to je… Já jsem… Ale… No… To víte, známost je známost, takže já jsem v armádě otěhotněla. Když jsem řekla manželovi, jak se věci mají, že to dám pryč, tak řek’, že to nesmím, protože to je, jako kdybych dítě zabila na cestě. Tak jsem řekla: ‚Ale je válka.‘ On říká: ‚Co…‘ Já říkám: ‚Co když tě zabijou?‘ On říká: ‚Když mě zabijou, tak se někdo o tebe postará.‘ Já říkám: ‚Kdo?‘ – ‚No třeba půjdeš domů, anebo…‘ No, tak mi to rozmlouval. Manžel byl tedy: do kostela nechodil, ale pobožnej byl, že jako dítě se zabít nesmí. Takže já dva měsíce před koncem války jsem byla v sedmým měsíci těhotenství, když jsem odešla od baterií. Já jsem normálně dopínala rajtky, já jsem normálně nosila vysoký boty, až teprve když jsem skutečně říkala, že kdyby nedej bůh mi utrhlo ruku nebo nohu, co tedy budu dělat? No tak v sedmým měsíci těhotenství jsem odešla od kanonu, takže já konec války zažila na Slovensku v Lučilně. Tam bylo takový to… Tam byly ty… Jak u nás byly ty Rusky, který šly do Ruska za prací, kdysi, tak mladý šly do armády a rodiče šli k náhradnímu oddílu. A u náhradního oddílu zašívali, zkrátka, co bylo potřeba opravit. A tam byl takový náhradní oddíl, takže já dva měsíce před koncem války akorát vždycky jsem měla obavu, aby jako manžel nebyl jako zabitej. No takže když se můj syn narodil, tak taky vážil kilo osmdesát.“