Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Generál Svoboda nám potřásl rukou a řekl: Děvčata, jsem na vás hrdý!
narodila se roku 1922 na Podkarpatské Rusi
po okupaci Maďarskem emigrovala do SSSR
zatčena, odsouzena na tři roky za nelegální překročení hranice
pracovala v lese na Vorkutě a v pracovním táboře v Moldávii
po vytvoření 1. čs. polního praporu propuštěna
u dělostřelectva prošla cestu z Buzuluku na Slovensko
na konci války otěhotněla, v sedmém měsíci opustila bojovou jednotku
po válce se vdala za otce svého dítěte
manžel sloužil v čs. armádě, často se stěhovali
vystřídala řadu povolání i pozici ženy v domácnosti
Vyprávění uvádíme citátem: „Vojínka Eva Markovičová, nejlepší z obsluhy protiletadlového děla, má rozhodující podíl na sestřelení či poškození devíti letadel, jednoho dorniera, tří junkersů a dvou heinkelů, dvou focke-wulfů a jednoho messerschmitta, takto udatná, neohrožená a obětavá byla naše děvčata.“ (Ludvík Svoboda: Z Buzuluku do Prahy)
Narodila se na malé usedlosti na Podkarpatské Rusi v roce 1922 jako Eva Markovičová. Maminka jí zemřela, když byla úplně malá. Tatínka po válce už neviděla. Do československé armády se dostala jako mnoho jiných obyvatel z Maďary obsazené Podkarpatské Rusi (paní Kočanová užívá označení Zakarpatská Ukrajina, mluví o sobě jako o Ukrajince s československou státní příslušností), přesto její osudy nejsou v žádném případě obyčejné. Dalo velkou práci přesvědčit ji, aby se o některé alespoň trochu podělila.
Na počátku její odysey stálo rozhodnutí odejít do SSSR před hrozícím nuceným pracovním nasazením v Maďarsku. „Protože jsem četla, že v Sovětském svazu je ráj, lidi študují, pracují, tak jsem chtěla ten ráj poznat a přešla jsem nezákonně hranice. Bydlela jsem čtyři kilometry od hranice a věděla, kdy se stráže střídají, tak místo do kostela jsme s kamarádkou přešly hranice. Stalin ale řekl, že nás Maďaři poslali jako špiony, takže nás zavřeli, abychom špionáž nemohli provozovat, a poslali na Sibiř.“ Paní Kočanová nakonec putovala do tábora řece Vorkutě (severovýchod evropské části Ruska, republika Komi). Tam se však paní Kočanová dostala přes mnohé věznice a káznice, mezi nimiž nechyběl Stryj, Charkov či Lvov. „Ve věznicích jsem často vzpomínala na Boha, ale on mi nepomáhal.“ V sovětském vězení byl nejhorší hlad. „Hlad je nejstrašnější věc na světě. Sežral byste třeba hřebíky, cokoliv, ale není. V pokoji nás leželo 30, jak slanečci. V rohu je taková popelnice, kam se chodí vykonávat potřeba.“ Paní Kočanová podrobně vzpomíná na hrozné hygienické podmínky ve věznicích. Život jí možná zachránil dozorce, který ji poslal pracovat do kuchyně: „Jíst můžeš, kolik chceš, ale na celu nic nenos. Jednou něco přineseš, do práce víc nepůjdeš.“
Paní Kočanová byla odsouzena na tři roky vězení za nezákonné překročení hranic a v rámci nucených prací kácela stromy na Vorkutě. Když onemocněla a dostala se do nemocnice, poznala zdravotní sestru, Ukrajinku z Mukačeva, kterou poprosila o pomoc, aby se už nemusela vrátit na těžkou práci do lesa. Doktor na sestřiččinu přímluvu zařídil její převoz do Moldavské SSR, kde přišívala v továrně na vojenské pláště límce. Na 70 dkg chleba musela přišít 300 límců: „Přišila jsem límec po jedné straně, pak jsem ho dala paní vedle, ta přišila dva háčky, vrátila mi ho a já jsem přišila druhou stranu.“ Zde Markovičovou zastihla zpráva o napadení Sovětského svazu Německem. Jako československou státní příslušnici ji předčasně propustili a mohla vstoupit do armády, což také učinila. „Kdybych se zapsala jako státní příslušnost maďarská, tak bych tam zůstala. Bylo nás tam asi osm Ukrajinek, co nás předčasně propustili.“
Do Svobodovy armády vstoupila v Buzuluku, výcvik prodělala v Novochopersku, kde se spolu s dalšími jí podobnými musela podrobit tvrdému drilu. „První kroky v armádě jsou otřesný. Dnešní armáda je holubník proti té disciplíně, co jsme měli my.“ Nejprve byla přidělena k telefonistům, „dostala jsem dva bubny kabelů a tahala kabely, napojili jsme telefony a zvonili jsme si. Jak jsme tahali kabely okolo kanonů, řekli jsme si, že by se nám líbilo ty děla obsluhovat, nahoru, dolů, doleva, doprava, tak jsme se – děvčata – odhodlala a přihlásila se.“ Po vyzkoušení zdatnosti byla přidělena k baterii. Výcvik probíhal od osmi dopoledne s polední přestávkou až do pěti. Ještě než se dostala k 37mm protileteckým dělům, absolvovala normální pěší výcvik s puškou, plížením, pořadovými cvičeními apod., vše jako ostatní vojáci. U baterie, kde sloužila Markovičová, bylo sedm žen, u čtyř děl vždy po jedné ženě, dvě zdravotní sestry, jedna radistka. „Radistka musela dobře chytat morseovku, mně to nešlo.“ Ženy spaly na rozdíl od vojáků po bytech u rodin, ale každé ráno musely chodit společně s mužstvem na půlhodinovou rozcvičku. „Na této půlhodince jsem se seznámila se svým manželem… Nechal nás cvičit půlhodinku mimořádně odpoledne, z nás lilo, všechny jsme ho proklínaly… No a za několik dní jsem s poručíkem Kočanem šla do kina… A pak jsme spolu vydrželi třicet sedm roků.“ Vzali se po válce, původně chtěli zpět na Zakarpatskou Ukrajinu, ale vzhledem k „darování“ této oblasti Stalinovi se rozhodli zůstat v Československu. „Už jednou jsme na Sibiři seděli, nechtěli jsme tam sedět podruhé.“
Z Buzuluku absolvovala Markovičová cestu do Prahy přes bojiště u Kyjeva… Chránili tam protiletadlovými děly štáb československého praporu. „Strach je ohromná věc, ten jsem poprvé dostala pod Kyjevem“, když viděla vyletět sousední dělo i s osádkou do vzduchu. „U kanonu musí každý ze čtyř lidí umět všechno. Když jeden třeba onemocní, musíte umět zaujmout jeho místo.“
Služba u dělostřelectva přinášela ale i všední, nepříjemnou rutinu: „Nejukrutnější byly patnáctistupňové mrazy v noci, vy musíte stát u kanonu, když hlídáte a máte zodpovědnost za čtrnáct spících lidí v zemljankách, vždy dva kanony hlídal jeden člověk, na baterii byli dva lidi.“ Na každou stráž dostávali vojáci 200 g vodky na zahřátí. Drobností ilustrující poměry frontového bydlení je například vyprávění o botě, která během mrazivé služby přimrzla paní Kočanové ke kalhotám tak, že nešla stáhnout.
Pozdější manžel slečny Markovičové byl u lehkých 17mm kulometů, později přešel k protitankovým dělům. Scházeli se podle možností jednou za týden nebo za čtrnáct dní, záleželo na vojenských podmínkách, kdy byl kdo v první linii. „Vždycky jste čtrnáct dní v první linii, pak vás stáhnou, můžete se umýt atd.“ Doživotní přátelství vzniklo i mezi ženami, jak sama paní Kočanová připomíná, pouta přátelství je vážou dodnes, jen jich už není mnoho. S „kámoškami“ si píší nebo telefonují. „Já mám přátelství i s chlapami. Mezi námi není mileneckej vztah, ale přátelskej, protože jsme prožili krutou vojnu, která lidi spojuje.“
Na konci války s armádou do Prahy nepřišla. Devět měsíců před ním totiž otěhotněla s poručíkem Kočanem a v sedmém měsíci armádní řady opustila. „Normálně jsem dopínala rajtky, nosila kalhoty až do chvíle, dokud to šlo. Měla jsem strach, aby se mi něco nestalo, také aby se nic nestalo manželovi.“ Konec války prožila na Slovensku, kde se jí 27. května narodil syn. Svatbu měla tehdy Eva Markovičová s Michalem Kočanem v Praze, po válce se často stěhovali, prý asi desetkrát.
Několik let po válce se snažila paní Kočanová na Ukrajině zjistit, co se stalo s jejím otcem. Dozvěděla se, že ho Maďaři obvinili z úmyslného odeslání dcery do SSSR a zavřeli ho ještě spolu s otcem kamarádky, přestože rodiče o jejich útěku ani nevěděli. O otcových dalších osudech nic neví. Sourozenci válku přežili, ale zůstali na Ukrajině, pouze ji v Československu občas navštěvovali. Zůstala dlouho v domácnosti, manžel působil jako voják. Eva Kočanová pracovala na různých místech, například jako skladnice na vojenské zprávě, v lese, uklízela apod.: „Děláte tam, kde bydlíte a jaký jsou podmínky. Za práci se člověk nesmí stydět! A ještě mi teta při výchově říkala: ‚Nikdy se netěš ze svého štěstí, když pochází ze svého neštěstí.‘ “ S aktuálním stavem společnosti spokojená není, ale podle jejích slov, „máme střechu nad hlavou, máme co na sebe, máme co do sebe, co nám schází…“
Paní Kočanová je nositelkou několika vyznamenání, vzpomíná na osobní setkání s generálem Svobodou při příležitosti jejich udělení: „Potřásl nám rukou a řekl: ‚Děvčata, jsem na vás hrdý.‘ “
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jaroslav Richter)