Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josefa Kochmannová (* 1932  †︎ 2022)

• narozena 21. června 1932 ve Fryšavě pod Žákovou horou

• jako dítě si pamatuje na pochody Hitlerjugend a přestřelku mezi partyzány a německými vojáky

• otec po válce koupil statek a po únoru 1948 byl označen za kulaka

• nebylo jí dovoleno studovat, pracovala v tírnách lnu

• shodou náhod se dostala do soutěže v psaní na stroji, kterou vyhrála

• přestěhovala se do Prahy a pracovala na různých ministerstvech

• na letní brigádě se seznámila s budoucím manželem, se kterým žila sedmdesát let

• zemřela v roce 2022

Dětství a vzpomínky na válku

Josefa Kochmannová, rozená Dudková, se narodila 21. června 1932 ve Fryšavě pod Žákovou horou na Vysočině. S rodiči a šesti sourozenci bydlela v malé dřevěné chalupě pod strání. Nejvíce si rozuměla se svými čtyřmi bratry: „Na ty lumpárny, který jsem dělala, ráda vzpomínám.“ Jednou za ně dokonce dostala od tatínka bičem přes nohy: „My jsme měli krásnej les, lesík jsme tomu říkali. Každej rok bylo nařízeno, že se tam musej vysazovat určitý kvóty smrčků. Aby se ty lesy, co se vykácej, aby se zase sázely čerstvý. A já jsem s klukama lezla v našem lesíku na smrček, teď jsme se rozhoupali, teď jsme se pustili a jak jsme se pustili na zem, tak jsme ten vršek ulomili. A tatínek svážel dřevo z lesa a slyšel, že se tam něco děje, tak zastavil koně a s tim bičem utíkal tam, kde se něco dělo,“ popisuje a dodává: „Až teď říkám, že jsem dostala právem.“

Jako dítě také zažila druhou světovou válku. V devět kilometrů vzdáleném Novém Městě pobývali na zámku Hitlerjugend a stávalo se, že pochodovali přes jejich vesnici. To se pak jako děti musely vždycky schovávat a nevycházet z domu, dokud neprojdou. Na konci války pak prožívali i dramatické chvíle, když jejich chalupa ležela mezi partyzány a německými vojsky, kteří proti sobě bojovali. Kulky lítaly přes jejich chalupu a oni jen schovaní čekali, až to skončí. Dodnes ve vesnici stojí mohyla zabitým partyzánům, za což se Josefa trochu zlobí. Partyzáni totiž byli zastřeleni, když šacovali mrtvé Němce, které chtěli okrást.

Kulaci a nucení ke vstupu do JZD

Vzhledem k tomu, že během války byla jejich chalupa prostřílena, koupil tatínek po válce statek v nedalekých Vlachovicích, do kterého se 1. května 1946 nastěhovali. Přestože tak měl tatínek dluhy a statek koupil až v roce 1945, byli po únoru 1948 označeni za kulaky, kteří „nebyli v kurzu.“ Josefa Kochmannová si pamatuje, jak se tenkrát vztekala – tatínek byl zadlužený, nic neměli a při tom byli označeni za velkostatkáře.  

Tatínek byl sice přesvědčený komunista, ale do strany nikdy nevstoupil, protože zklamala a zradila jeho ideály. Samozřejmě byl také přemlouván ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), což ale dlouho odmítal. Tím, že koupil statek, si nadělal dluhy a chtěl je nejdříve splatit. Místní komunisté na něj ale stále tlačili, protože ostatní Vlachováci říkali, že do JZD vstoupí, až tak učiní pan Dudek. Nakonec to dopadlo tak, že tatínka vzali a na tři dny ho zavřeli. „Maminka jenom brečela, my jsme nevěděli, kde tatínek je,“ vzpomíná Josefa Kochmannová. Vlachováci tak do JZD vstoupili a pak tatínka pustili. Rodina Dudkova dál platila za vyvrhele a do do družstva vstoupili až v roce 1957. Maminka pracovala na statku jako družinářka, což znamenalo, že měla na starosti patnáct žen, se kterými se každé ráno sešla u kapličky a rozdělila jim práci na poli a na statku.

Josefa Kochmannová má ale i hezké vzpomínky na mládí strávené na Vysočině: „U nás se tancovalo každou sobotu odpoledne celý léto. V našem lesíku byla postavená podlaha, jezdila tam Humlíčkova kapela. Přijeli do Vlachovic před náš barák, to byl kilometr do našeho lesíka po silnici. Tam začali hrát, vedli nás do lesa, tam už byl postavený tanzplatz. Tam jsme tancovali a v šest hodin ráno jsem jela do práce a tatínek odvážel kapelu.“

Práce na ministerstvech

Přestože se Josefa Kochmannová dobře učila a ráda by studovala, tak jí to kvůli jejímu „kulackému původu“ nebylo dovoleno. Pracovala proto jako dělnice v tírnách lnu, ale protože byla šikovná, neztratila se. Když ředitel tírny něco potřeboval, vždy si ji zavolal do kanceláře, aby mu pomohla. „A tím pádem já jsem se dostala nějakým způsobem do soutěže psaní strojem a já jsem to vyhrála. A že jsem to vyhrála, tak mě pak poslali do Prahy k ministrovi Málkovi. To byl ministr lehkého průmyslu. A já jsem u něj v kabinetu psala. A když jsem přijela potom domu, tak jsem tatínkovi říkala: ,No, kulakova dcera, nesměla jít študovat, ale prohánět se po kabinetu ministra, to jsem směla.´ Tak jsem byla takhle nafouknutá.“ Na čas se ještě vrátila domů, v Praze si už ale udělala známosti a v roce 1950 se do hlavního města přestěhovala.

Pracovala na různých ministerstvech, kde součástí byly i letní brigády. A právě na jedné z nich se seznámila s číšníkem, pozdějším ředitelem hotelu Flora a Esplanade. Toho si vzala a strávila s ním dalších sedmdesát let života. Josefa Kochmannová zemřela v roce 2022.