"Já teď se budu vytahovat. Protože jsem byla šikovná holka a musela jsem jít dělat dělnici. Dělala jsem v tírnách lnu, třeli jsme ten len, to je strašná práce, práší se tam. Ale já jsem byla šikovná a když mi pan ředitel, když něco potřeboval, když se navážely fůry se lnem, tak mě vzal do kanceláře a já jsem psala a počítala, kolik to mělo metráků a kolik za to dostanou. A tím pádem já jsem se dostala nějakým způsobem do soutěže psaní strojem a já jsem to vyhrála. A jako že jsem to vyhrála, tak mě pak poslali do Prahy k ministrovi Málkovi. To byl ministr lehkého průmyslu. A já jsem u něj v kabinetu psala. A když jsem přijela potom domů, tak jsem tatínkovi říkala: „No, kulakova dcera, nesměla jít študovat, ale prohánět se po kabinetu ministra, to jsem směla.“ Tak jsem byla takhle nafouknutá."
"Já jsem ze sedmi dětí a měla jsem čtyři bratry. Tři byli starší než já, takže my jsme znali všecko, Vlachovice celé z vršku stromů. A jednou jsem dostala od tatínka bičem takhle přes nohy. My jsme měli krásný les a každý rok bylo nařízeno, lesík jsme tomu říkali. Každý rok bylo nařízeno, že se tam musí vysazovat určitý kvóty smrčků. Aby se ty lesy, co se vykácejí, aby se zase sázely čerstvý. A my jsme, já jsem s kluky, jenom já s kluky, jsme lezli v našem lesíku na smrček, teď jsme se rozhoupali, teď jsme se pustili a jak jsme se pustili na zem, tak jsme ten vršek ulomili. A tatínek svážel dřevo z lesa a slyšel, že se tam něco děje, tak zastavil koně a s tím bičem utíkal tam, kde se něco dělo. Tak mě vzal přes ty nohy, protože on miloval les. A to se nesmělo! To se nesmělo!"
"U nás se tancovalo každou sobotu odpoledne celý léto. V našem lesíku byla postavená podlaha, jezdila tam Humlíčkova kapela. Přijeli do Vlachovic před náš barák, to byl kilometr do našeho lesíka po silnici. Tam začali hrát, vedli nás do lesa, tam už byl postavený tanzplatz. Tam jsme tancovali a v šest hodin ráno jsem jela do práce a tatínek odvážel kapelu."
Josefa Kochmannová se narodila 21. června 1932 ve Fryšavě pod Žákovou horou na Vysočině. Jako dítě zažila druhou světovou válku, vzpomíná na pochody Hitlerjugend nebo přestřelku mezi partyzány a německými vojáky na konci války. V roce 1946 se s rodinou přestěhovala na statek. Po únoru 1948 její rodinu označili za kulackou. Josefa Kochmannová proto nemohla studovat, pracovala v tírnách lnu. Shodou náhod se ale dostala do soutěže v psaní na stroji, kterou vyhrála a dostala zaměstnání na ministerstvu. V roce 1950 se přestěhovala do Prahy. Na jedné z letních brigád se seznámila se svým budoucím manželem, se kterým strávila dalších sedmdesát let života. Josefa Kochmannová zemřela v roce 2022.
