Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kočí (* 1925)

• narodil se 7. listopadu 1925 v Chotěnicích u Heřmanova Městce

• do školy chodil v Morašicích

• vyučil se ševcem a zedníkem

• za války donesl dřevo dvěma židovským dívkám

• viděl vlasovce vedeného na popravu

• po roce 1945 se oženil

• měl syna Františka a dceru Evu

• pracoval v podniku Transporta

• věnoval se včelaření

• v roce 2023 žil v Markovicích

Jednoho dne během druhé světové války se mladík František Kočí rozhodl vypomoci dvěma židovským dívkám v Chotěnicích, kde tehdy bydlel. Nevzpomněl si už kdy, ale s největší pravděpodobností šlo o dobu před prosincem 1941, kdy začaly transporty židovských obyvatel Protektorátu Čechy a Morava do terezínského ghetta.

„Vzal jsem uhlák, hodil do něho tři lopaty uhlí a přidal pár třísek,“ vyprávěl. S nákladem se vypravil za dívkami. Za normálních okolností by člověk řekl, že to od něho bylo hezké. V době druhé světové války a přísných omezení pro Židy však byl jeho čin i nebezpečný. Když přišel do domu, kde děvčata bydlela, všiml si ho nějaký člověk. Rozkřikl se na něho, že si to s ním vyřídí. Neznámá žena, Židovka, na něho zavolala: „Uteč!“

František Kočí vyběhl ven a uviděl, že se za ním po ulici rozjelo auto. Sedl na kolo a šlapal, co mohl. Když si už nevěděl rady, kam jet, sesedl, hodil kolo za plot na zahradu pana Zakla a běžel k panské budově. „Otevřel jsem dveře a tam ležel na lavici mrtvý, měl jenom ponožky. Schoval jsem se pod něho. Jen jsem tam vlezl, už skřípal písek, slyšel jsem, jak tam chodí,“ vzpomínal.

Někdo otevřel dveře a všechno uvnitř zkontroloval. Františka Kočího neobjevil, poněvadž ležel pod mrtvým zakrytý plachtami, dokud se nesetmělo. „Večer jsem sebral kolo a pelášil domů. Dívkám už jsem pak nikdy znovu nepomohl,“ říkal. Už si ale nevybavil, o jakého mrtvého se jednalo a proč v budově ležel.

Vzpomínky téměř stoletého muže na druhou světovou válku, s nimiž se svěřoval ve studiu Paměti národa, jako by se vynořovaly z mlhy. Ne pokaždé se spojovaly v souvislý řetězec událostí, někdy jim chybělo ukotvení v čase a v prostoru. Expresivně však vykreslovaly chmurná léta nejhoršího období v moderních dějinách lidstva.

Jako kluk si hrál v lesích rodiny Kinských

František Kočí se narodil 7. listopadu 1925 v Chotěnicích u Heřmanova Městce. Měl staršího bratra Josefa a starší sestru Miloslavu. Tatínek Josef Kočí se vyučil kovářem a maminka Anna, rozená Hájková, pracovala na panském v Novém Dvoře. Tatínek vždy toužil po hospodářství, které si nakonec s maminkou pořídili.

Jako malý si pamětník chodil s kamarády hrát do lesů šlechtické rodiny Kinských v okolí Heřmanova Městce. Přelezli plot a na volném plácku hráli fotbal. Borovice jim sloužily jako branky. „Když míč někdo vykopl moc vysoko, hajný byl schovaný v roští a merunu nám rozstřelil,“ vzpomínal. Na jaře nařezávali břízy a do lahví chytali po kapkách březovou vodu.

Do školy chodil v Morašicích, měšťanku dokončil ještě během druhé světové války. Tři měsíce se učil ševcem a potom ho rodiče poslali do Pardubic, kde se vyučil zedníkem. Ještě během učení si vždy přivydělával, protože doma nebylo nikdy peněz nazbyt. Pracoval u stavitele Dostála v Heřmanově Městci a po práci ještě vypomáhal u vinárníka Dymáka. „Dělal jsem tam dříví a míchal jsem bílé víno, dělal jsem z něj červené, protože za červené byl asi nějaký halíř navíc,“ vyprávěl.

Židovského spolužáka odvedli ze třídy

Ve vinárně pana Dymáka se jednou večer na podzim během války setkal s řezníkem Justem, panem Kubalkou a panem Maťochou, kteří si u stolu něco šeptali. Bylo to poprvé a zároveň naposledy, co je viděl. Večer se s nimi rozloučil a ráno se doslechl hroznou zprávu. Dodávali načerno maso do Prahy a někdo je udal. „Přijeli si pro ně a ráno je v Pardubicích popravili,“ popisoval pamětník. Bohužel už si nevzpomněl na rok, kdy k tragické události došlo. Vzhledem k extrémně přísnému trestu však mohlo jít o dobu po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Z válečného období mu utkvěla i vzpomínka na židovského spolužáka, kterého povolali do transportu a odvedli ho přímo ze třídy. „Jeho děda na něho čekal na chodbě a pro spolužáka si přišli dva tajní policisté, pánové v kloboucích. Odvezli si ho a bylo to vyřízené. Celá třída zůstala hodně a hodně potichu a jako hold jsme se všichni postavili,“ vyprávěl. Pan učitel pak žáky nechal, aby si během výuky samostatně dopsali chybějící látku do sešitů, a oslovoval je „děti“, což jinak nikdy nedělal.

František Kočí se měl účastnit protinacistického odboje na Chrudimsku, ve svých téměř sto letech si ale bohužel nevybavil žádné podrobnosti. Zmínil vzpomínku, kdy dostal za úkol doručit zprávu do několika hájenek. „V noci jsme třeba ušli i třicet kilometrů po hájenkách,“ říkal. Nevzpomněl si ale už, jak zpráva zněla a proč ji doručovali.

Popraveného vlasovce bez tkaniček mu bylo líto

Na podzim roku 1943 dokončil zednické učiliště a měl se dostavit do práce do firmy Wiesner v Chrudimi. „Přijal mě tam nějaký pan Schimke, který mě vítal zdviženou pravicí a slovy: ‚Sieg heil!‘“ popisoval. Poslal ho pracovat do kovárny a později na svařování. „Všechno bylo ve vývoji a nikdo pořádně nic neuměl,“ říkal. V továrně se naučil spoustu činností a bavila ho práce, kterou ostatní dělat nechtěli. Pracoval jako opravář koksových, plynových a elektrických pecí a postupně se naučil dát dohromady téměř všechno, co se porouchalo.

Z konce války si vybavil, že blízko chrudimského cukrovaru dopadly dvě bomby. „Jinak nadělaly velkou paseku hlavně v Pardubicích,“ říkal. Na konci války chtěl jeden jeho mladý kolega z dílny odzbrojit na ulici německé vojáky a oni ho při tom zastřelili.

Osvobození Rudou armádou probíhalo v Chrudimi v květnu 1945 celkem klidně. Františkovi Kočímu utkvělo v paměti, jak jel po páté hodině ráno z Chotěnic na kole do práce. Cestou narazil na sovětského vojáka, který před sebou vedl vlasovce, příslušníka Ruské osvobozenecké armády, spojence nacistů. Šel v botách bez tkaniček. „Kam ho vedeš?“ zeptal se. Voják odvětil, že se jedná o zlosyna. „Nic mu nedělej!“ strachoval se pamětník a pokračoval v cestě do práce. S vlasovcem to prý ale nedopadlo dobře, voják ho zastřelil.

Na vesnici se hádali o funkce

Po válce pokračoval v práci v kovárně ve strojírenském podniku, který roku 1945 znárodnili a který pod názvem Transporta vyvážel do celého světa. Vyráběla se v něm hlavně dopravní zařízení, v době ČSSR byla Transporta monopolním výrobcem osobních výtahů a eskalátorů. Pamětník také spolupracoval s komunálním podnikem, pro který vymýšlel různé zlepšováky. „Šest žen chodilo vyrývat růže. Udělal jsem jim lehký vyorávač růží za traktor. Projely řádek a měly růží na celý týden,“ vyprávěl.

František Kočí se o politiku nezajímal. Z roku 1948 a nástupu komunistů k moci si vybavil situaci v Chotěnicích: „Na vesnici se začali hádat, kdo bude ve funkcích. Už měli rozdělené všechny pozemky okolo.“

Krátce po válce se oženil s Hedvikou Liškovou z Kostelce u Heřmanova Městce. Svatbu měli na národním výboru i v kostele. Žili v Markovicích a narodily se jim dvě děti, syn František a dcera Eva. Syn později také pracoval v Transportě a dcera prodávala dámské oblečení.

Viděl stokoruny připíchnuté na sloupu

S měnovou reformou v roce 1953 měl pamětník spojenou jednu vzpomínku: „Jel jsem z Markovic do práce a na sloupech byly připíchnuté stokoruny.“ Bankovky totiž ztratily přes noc svoji hodnotu a komunistická vláda připravila obyvatelstvo o úspory. Okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy roku 1968 si už nevybavil. Podle svých slov žil jenom prací, přemýšlel o opravách a zlepšovácích a chtěl si udržet zaměstnání, které ho bavilo.

V Transportě dostal na starosti zastupovat podnik na pohřbech zaměstnanců. „Chodil jsem s faráři na kremace a mluvil jsem za zemřelé z kovárny nebo kalírny,“ říkal. František Kočí se od mládí věnoval zahradě a včelaření. Včely choval i ve svých devadesáti osmi letech. Manželka a syn mu již zemřeli. V roce 2023 žil v Markovicích.