„Například jsem navlhčil kus látky ze spodu košile a napsal na ni zprávu, že žiju. Takto jsem psal vzkazy z obou věznic, hlavně z Pankráce, to jsem psal i dlouhé zprávy. Jsou uloženy v muzeích. Byly to jednostranné zprávy, protože z domova se mi báli psát, ohrozili by tím (židovskou) rodinu, ani jsem na zprávy nečekal. Dostal jsem prádlo a kus jídla, a tak jsem věděl, že to není tak špatný.“
„V roce 1957 jsem byl předsedou soudu ve Slaném. Dostal jsem od ÚV (Ústředního výboru KSČ) dopis, abych nastoupil na ministerstvo zahraničí k pohovoru, protože zakládají postgraduální studium na diplomatické škole, pro ty, kteří se již osvědčili v jiných oborech.
Strana přišla na to, že dělnické kádry dělají ostudu před cizími diplomaty, neuměli řeči, neuměli se obléct, nic. ÚV vybral z vyloučených lidí pár odborníků, a po pohovoru jsem byl přijat. Škola byla na jeden rok, byla výborná, byli tam profesoři jiného ražení.“
„Jejich metody, hlavně to dělal Smola, takový pohůnek, byly svázat do kozelce. A mlátili nás, až jsem měl černou prdel. Ale já měl takové štěstí, že když se mě ptali, kdo mě zapojil do ilegální činnosti, tak jsem vydržel řadu ran a pak jsem řekl: ,Miloš Lederer.‘ Protože jsem věděl, že je zřejmě mrtvý. A oni letěli do seznamu a zjistili, že Miloš Lederer skutečně dělal ilegalitu a že je mrtvý. Tak pak jsme získali čas.“
„Byla metoda, jak se toho dovědět hodně. Kupříkladu když některý agent-chodec byl už prozrazen a byl sledován, tak mu byl nastrčen převodce, který ho převedl na území, které pokládal už za americké, za hranicemi. Tomu se říkalo Kámen, znamenalo to, že kámen hraniční se dal o pět set metrů někam, tam byla bouda. Tam jeden - byl to teda Žid, protože uměl anglicky, ono jich moc anglicky neumělo – dělal toho důstojníka amerického. Vyslýchal ho a on samozřejmě pak vykecal všechno – svoje spolupracovníky a co měli za úkoly. Takže pak samozřejmě ti lidi byli zatčeni, nedostali žádné veliké tresty, protože v roce 1962 vylezli ven. Ale nicméně to narušovalo klid v republice. Já vím, že to beru tak, že to byla naše republika, ale byla to naše republika. Narušovalo to celý chod, protože to nutilo zatýkat obyčejné lidi, byť na krátkou dobu. Protože se přihlásili, podepsali, že budou spolupracovat. Takhle to vypadalo. Já jsem přesvědčen, že jejich úkol [agentů-chodců] nebyl zpravodajský, ale úkol byl narušovat klid v naší zemi.“
„Metoda gestapa se lišila od Státní bezpečnosti řízené poradci, které sem poslal Berija a Stalin, tím, že gestapo, v těch normálních věcech – tím neříkám, že nikdy nehrálo žádné hry, hrálo, samozřejmě, ale s námi – chtělo zjistit pravdu. Kdežto Státní bezpečnost řízená těmito lumpy Berijovými chtěla, abyste přiznali to, co jste neudělali.“
„Vyslýchali ho a řekl všechno, udal své spolupracovníky, co měli za úkol. Všechny je zatkli, nedostali vysoké tresty, v roce 1962 byli propuštěni, ale nicméně to narušovalo klid tady v naší republice, protože byli nuceně zatýkáni obyčejní lidé, byť na krátkou dobu, jen proto, že jiní podepsali spolupráci. To nebyl zpravodajský úkol, ale úkol narušovat klid v naší zemi.“
„Takže jsem měl velkou radost, že [Stalin] zemřel a že zemřel Gottwald. Protože já co vyčítám dnešním komunistům nejvíc, je to, že toho Gottwalda pořád oslavujou. Podle mě Gottwald, tak, jak jsem viděl, protože já jsem toho dost viděl, byl skutečně hajzl, kterej se podělal a řídil se, řekl bych, že skoro ve vlastním zájmu, protože mu šlo taky o krk. On se bál, procesy byly v zahraničí, byl Živkov… Takže chlastal, tak se nakonec uchlastal. Takže taková nepříliš radostná doba, jak vidíte, to byla.“
Gestapo chtělo pravdu. StB nutilo k přiznání k něčemu, co jste neudělali
JUDr. Miloš Kocman se narodil 17. března 1922 v Praze ve smíšené česko-židovské rodině. Za studií na prestižním Jiráskově gymnáziu byl ovlivněn profesorem filozofie Josefem Fischerem, předsedou Svazu přátel demokratického Španělska. Maturoval v roce 1941. S podobně levicově smýšlejícími kamarády založil komunistickou buňku, podílel se na vydávání a distribuci Rudého práva. Byl nuceně nasazen v pražské továrně Avia, v červnu 1943 byl zatčen a vyšetřován gestapem v Praze. Později byl vězněn v terezínské Malé pevnosti. V lednu 1945 měl být v Drážďanech odsouzen, soud byl ale odročen a Miloš Kocman během bombardování Drážďan v únoru 1945 z věznice utekl. Do Prahy se vrátil v květnu 1945. Po válce vystudoval právnickou fakultu a po roce 1948 nastoupil na ministerstvo vnitra. Zkušenosti z vyslýchání gestapem využil jako analytik StB - procházel vyšetřovací spisy a doporučoval vyšetřovatelům, na co se vyslýchaných zeptat. Připravoval mj. výslechy zadržených při tzv. akci Kámen. Po politických procesech 50. let se snažil ze služeb StB odejít. Dva roky řídil vyučování na Ústřední škole ministerstva vnitra, v roce 1957 začal studovat na diplomatické akademii. V letech 1962-1968 působil jako zástupce velvyslance na ambasádě v Pekingu. Po návratu do Československa na podzim 1968 pracoval jako podnikový právník v Rakovníku a v Kolíně. JUDr. Miloš Kocman žije v Domově péče o válečné veterány v Praze-Střešovicích.