Milada Kocourková

* 1930

  • „A ještě bylo rekvírování koní. Tam, jak je teď autobusové nádraží, byla bělidla. Tam bývaly kolotoče, cirkusy, byl to takový prostor. A za války tam museli sedláci okolo jít k odvodu koní. Byl odvod koní. A jako děcka jsme chodili koukat, jak chlapi sedláci, jak brečeli, když jim odvedli koně. Někteří dávali koním hřebík, aby kůň kulhal, aby ho neodvedli. To bylo, vidíte, já mám husí kůži. Mně bylo těch koní tak strašně líto. Já si to pamatuji.“

  • „Eisnerovi byli čtyři, dva dospělí, dvě děti – a měli služku. A pak jim tam nastěhovali ještě dvě židovské rodiny do vily dolů. A dostali hvězdy Jude. Já když si na ně vzpomenu, mám opravdu husí kůži. Oni vyfasovali takový arch, jako máte třeba arch známek. Já jsem to rozstříhávala a pan Eisner si přinesl oblečení, na které to můj táta přišíval. To bylo teda strašné. A i děti Pavel i Eva – nesměli jsme se s nimi stýkat a oni nesměli ven. Já už jsem je potom během války viděla párkrát. Ale za války, když byly hrozné příděly, oni museli mít ještě horší příděly než my. Vyfasovali jsme tenkrát na Vánoce na rodinu dvě kila jablek. A tak maminka říkala: ‚Oni tam chudáci nic nemají, běž navečer, až bude šero, a dones to tam.‘ Tam jich bylo ještě víc, nejenom jedna rodina. Tak krásně ta jablka voněla, pamatuji si to jako dnes. Měla jsem na ně takovou chuť, ale donesla jsem je tam. A potom najednou zmizeli.“

  • „Dříve nebyly nějaké spory, ale v devětatřicátém se některé rodiny v Litomyšli začaly hlásit k Němcům. Na náměstí němečtí vojáci vyvařovali v kotli eintopf a volali: ‚Pojďte si, výborná polévka.‘ Moji rodiče vždycky říkali: ‚Ne abys tam někdy šla!‘ Nikdy jsem neochutnala. Ale děti, které se přihlásily k Němcům, tam byly s ešusy a na polévku musely. Protože byly v Schülerheimu, tak to musely propagovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Svitavy, 03.05.2023

    (audio)
    délka: 01:47:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Svitavy, 11.05.2023

    (audio)
    délka: 01:36:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válka jí vzala dětství. S židovskými dětmi si už nesměla hrát

Pamětnice uprostřed, vlevo sestra Růžena, vpravo Marie Benešová, dole Stanislav Vaňous, Litomyšl, 1939
Pamětnice uprostřed, vlevo sestra Růžena, vpravo Marie Benešová, dole Stanislav Vaňous, Litomyšl, 1939
zdroj: Archiv pamětnice

Milada Kocourková, rozená Fukarová, se narodila 18. února 1930 v Litomyšli. Maminka byla švadlena, otec krejčí, měla pět sourozenců. Odmalička se potkávala se sudetskými Němci z okolních vesnic a už jako dítě díky tomu uměla německy. V sousední vile bydlela židovská rodina Eisnerových, s jejich dětmi si jako dítě hrála, ale za války už se stýkat nemohli. Na Vánoce ji k nim maminka tajně poslala s jablky. Nejstarší bratr pamětnice musel na nucené práce do Německa. Po bombardování továrny v Halle nad Sálou si rodina myslela, že je mrtvý. Němečtí četníci k nim chodili bratra hledat. Po ukončení školní docházky v roce 1944 nastoupila na výpomoc do německé rodiny Papouschkových v Litomyšli. Na konci války s nimi musela odjet do Salzburgu. Na sklonku roku 1945 se odstěhovala s rodiči do Svitav. Pracovala v textilní továrně se sudetskými Němkami, které čekaly na odsun. Stejně jako její otec vstoupila do komunistické strany. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 tlumočila ženám sovětských důstojníků, které bydlely v kasárnách v Květné u Poličky. S prvním manželem měla dvě děti. Po jeho smrti si vzala bývalého československého velvyslance Vladimíra Ludvíka. V roce 2023 žila v rodinném domě ve Svitavách.