Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Kocourková (* 1930)

• narodila se 18. února 1930 v Litomyšli

• odmalička se potkávala se sudetskými Němci

• sousedili s židovskou rodinou Eisnerových

• bratr Jan musel na nucené práce do nacistického Německa

• od roku 1944 musela pracovat u německé rodiny v Litomyšli

• po válce odešla s rodiči do Svitav

• pracovala v továrně se sudetskými Němkami

• po válce vstoupila do KSČ

• po roce 1968 tlumočila ženám sovětských důstojníků

• s prvním manželem měla dvě děti

• druhým manželem byl československý velvyslanec Vladimír Ludvík

• v roce 2023 žila ve Svitavách

V době vypuknutí druhé světové války bylo Miladě Kocourkové devět let a její dětství se rázem obrátilo k horšímu. Některé děti v Litomyšli začaly nosit německé kroje. Židé Eisnerovi ze sousední vily zase museli nosit žluté hvězdy. S jejich dětmi Evou a Pavlem si hodně hrávala, ale za války už je moc nevídala, až zmizeli úplně. „Jeden den ještě byli v domě, a druhý den byli pryč. Třetí den se tam nastěhovali Němci,“ přibližuje pamětnice osud rodiny kamarádů z dětství.

V prosinci roku 1942 nastoupili Eisnerovi do transportu do Terezína. Majetek všech židovských rodin, tedy i Eisnerových, se shromáždil do litomyšlské synagogy. Milada Kocourková v té době pracovala u německé rodiny Papouschkových jako pomocnice v domácnosti. „Papouschková dostala poukázku, že si může jít do synagogy něco vybrat. Jenže ona se styděla, protože byla rodilá Litomyšlačka. Tak tam poslala mě,“ vzpomíná pamětnice. „Všude ležely obrazy a spousta jiných věcí, a najednou vidím koberce a na nich velké vlčí máky. Jen mnou projelo, že to je koberec od Eisnerů. Nemusel, takových asi bylo, ale my jsme si zrovna na takovém u nich hráli.“ 

Obrazy utrpení, strachu, ale i soucitu s lidmi bez ohledu na národnost se objevují v průběhu celého vyprávění Milady Kocourkové. „Už bylo devátého května 1945, nádherně svítilo slunce. Na gymnáziu měli Němci lazaret a německé sestřičky s vojáky vynášely na chodník raněné. A jak jela okolo prchající vojenská kolona, tak některá auta zastavila a raněné vzali s sebou,“ popisuje první mírové dny pamětnice. „Ležel tam chlapec, mladičký voják, a měl pryč obě nohy a ruku. A stále jenom volal: ‚Maminko, maminko, milovaná maminko.‘“

Po válce se Milada Kocourková odstěhovala s rodiči do Svitav a začala pracovat v textilní továrně. Kromě českých dělníků tam s nimi dělaly i německé ženy, které čekaly na odsun. A také proto, že práci rozuměly. „Všichni se k nim chovali slušně. Když jsme dostávali přídělem čtvrt kila cukru, darovala jsem ho. Maminka by cukr určitě uvítala, ale manželka majitele továrny Ettlová hned: ‚Ty máš cukr, ty máš cukr.‘ Tak jsem jí vždycky celý příděl dala,“ popisuje poválečné soužití se sudetskými Němci pamětnice a dodává, že i maminka pro to měla pochopení: „‚Ať si osladí, oni si teď vytrpí,‘ říkávala.“ 

Německy jsme uměli už jako děti

Milada Kocourková, rozená Fukarová, se narodila 18. února 1930 v Litomyšli. „My jsme byli dětmi ulice,“ říká. Pocházela z rodiny se šesti sourozenci. S rodiči žili v malém bytě, kde měl otec zároveň i krejčovskou dílnu. A tak ani nezbývalo jinak než trávit čas s kamarády venku.

Maminka Karla pocházela z nedalekého Strakova, ovšem tam už byly Sudety. „Čili babička mluvila dobře česky, ale když něco počítala, tak německy,“ vysvětluje Milada Kocourková. „A tatínek míval i učně ze Sudet, takže v Litomyšli nebyl problém, aby se děti domluvily německy.“

Navíc německé děti z Čisté nebo Brlenky chodily v Litomyšli do české školy. „Takže jsme ovládali oba jazyky. Sice sudeťáckým nářečím, ale normálně jsme se domluvili,“ popisuje prostředí, v němž se dle jejích dětských vzpomínek přirozeně potkávaly oba národy. Otec pamětnice chodil přes zimu šít do Janova na statek k Hillerům. „Týden pobýval na statku a šil pro celou jejich rodinu. Domů pak vždycky přivezl pytel jablek. Němci zase chodili do Litomyšle nakupovat, takže se to tak prolínalo,“ dodává pamětnice.  

Vše vzalo za své 15. března 1939, když nacisté obsadili okleštěné Československo a vyhlásili Protektorát Čechy a Morava. „Ráno jsem šla do školy, pršelo, padal sníh,“ vidí před sebou onen březnový den roku 1939 pamětnice. „A když jsem se vracela ze školy, už tu byli němečtí vojáci. Prvně jeli na sajdkárách, potom velká auta plná vojáků, dokonce i na kolech, a během měsíce Litomyšl zaplavili němečtí vojáci.“ Na Černé hoře u Litomyšle se objevily závory a do Sudet se už bez propustky nebylo možné dostat. 

Počaly se objevovat české rodiny hlásící se k německé národnosti. Mezi nimi i některé Miladiny spolužačky. Po čase přestaly chodit do české školy. A když se v Litomyšli zřídil takzvaný Schülerheim pro poněmčování dětí kolaborantů, učily se tam a zároveň tam i bydlely. 

Němečtí vojáci nás lákali na eintopf

Zrušil se Sokol, zrušil se Orel, kam se sestrou chodila, a vzniklo Kuratorium pro výchovu mládeže. Činnost se odvíjela podle vyučujících. „Když nás vedla paní učitelka Machatová, češtinářka, která neuměla ani rozpažit, tak nás posadila do tělocvičny a řekla: ‚Děcka, budeme si říkat, které kvítko má jakou barvu.‘ Učitel Rubek nás učil slovenské písničky a vůbec, já jsem se za protektorátu naučila nejvíce vlasteneckých písní,“ zdůrazňuje pamětnice. „Ale když nás měl Saqua, byla to hrůza, učil němčinu, a tak jsme zpívali samé německé písně.“

Němečtí okupanti nepoužívali pouze metody zastrašování, ale snažili se si lidi získat. Třeba díky eintopfu, který vařívali na litomyšlském náměstí a lákali na něho kolemjdoucí. „Volali: ‚Pojďte si, výborná polévka,‘“ líčí pamětnice. „Moji rodiče vždycky říkali: ‚Ne abys tam někdy šla!‘ Nikdy jsem neochutnala, ale děti, které se přihlásily k Němcům, na polévku musely, aby to propagovaly,“ dodává pamětnice.

Z archů jsem vystříhávala žluté hvězdy

V těžší situaci se ocitli Eisnerovi, židovští majitelé sousední vily a továrny na povlečení a luxusní hedvábné prádlo. „Nevím, jestli chodili do synagogy, ale Vánoce slavili stejně jako my,“ uvádí Milada Kocourková. „Pamatuji si, že paní Eisnerová byla tenkrát pořád taková ubrečená. Ptala jsem se maminky kvůli čemu, ale jen mi řekla: ‚Však ona má proč.‘“

Postupně se k Eisnerovým nastěhovaly další dvě rodiny, které musely opustit vlastní domov. Jednoho dne k nim donesl Leopold Eisner společně s oblečením arch žlutých hvězd, aby mu je otec pamětnice našil. „Když si na to vzpomenu, mám opravdu husí kůži. Vyfasovali takový arch jako arch známek a já jsem je rozstříhávala. Strašné.“ Děti Eisnerových Evu a Pavla viděla během války jenom párkrát. Už si nehráli, nesměli se stýkat a oni nesměli ven. 

Jen občas ji k nim potají maminka s něčím poslala. „Tenkrát jsme na Vánoce dostali na příděl dvě kila jablek, a tak maminka říkala: ‚Oni tam chudáci nic nemají, běž navečer, až bude šero, a dones to tam,‘“ vzpomíná Milada Kocourková. „Jablka tak krásně voněla, pamatuji si to jako dnes. Měla jsem na ně takovou chuť, ale donesla jsem je.“

Propichovali nám matrace a hledali bratra

Strach o své nejbližší zažili i Fukarovi. Nejstarší bratr Jan musel v roce 1943 jako totálně nasazený odejít na otrockou práci do německého města Halle nad Sálou. Pracoval v místní továrně, kde měl za úkol zatemňovat okna kvůli možnému bombardování. I když doma trpěli nedostatkem, snažili se bratrovi posílat do Německa balíčky na přilepšenou. Otec pamětnice chodíval šít na mlýn do nedalekých Benátek a mlynář mu pokaždé tajně dával bochník chleba. „Vždycky si ho dal do ruksaku a na něj si položil ještě kabát,“ popisuje pamětnice. 

O tom, že si z mlýna tajně nosí chléb, věděl údajně pouze jejich domácí. A proto si pamětnice myslí, že tatínka udal německému četníkovi Thomasi, který se nastěhoval do vily po Eisnerových. Thomas tatínka s chlebem chytil a nechal zavřít. Díky tomu, že otec šil pro německou firmu Schulz, ho ale po pár dnech pustili. 

Během jara roku 1945 došlo dvakrát k bombardování města Halle a nálety zasáhly i továrnu, kde Jan pracoval. Od té doby o něm neměli Fukarovi žádné zprávy. „V rádiu hlásili, že město bombardovali, a tak jsme si mysleli, že zahynul,“ říká pamětnice. Thomas k nim posílal prohlídky, jestli bratr neutekl z Německa zpátky domů. „Propichovali nám matrace, jestli ho nemáme někde schovaného. Ale my jsme o něm opravdu do konce války nevěděli. Přišel až dvanáctého května s Rudou armádou,“ vypráví Milada Kocourková. 

Janovi se společně s dalšími dvěma kamarády podařilo přeběhnout frontu a dostat se do Polska. Když odpočívali u Čenstochové, napili se vody z potoka, a až ráno si všimli, že o kousek dál leželi ve vodě dva mrtví koně. Oba kamarádi dostali tyfus a zemřeli. 

Sedláci brečeli, když jim odváděli koně

Aby nezůstali odkázáni pouze na nacistickou propagandu, poslouchali doma tajně zahraniční rozhlas. „U našeho domácího věčně sedávali němečtí oficíři. Neříkám, že byl kolaborant, ale měl s nimi nějaké techtle mechtle,“ naznačuje Milada Kocourková. „A tak když táta poslouchal Volá Londýn, musel bratr Karel stát venku na rohu u hospody. Já zase u domovních vrat – a hlídali jsme, aby nešel některý z německých oficírů.“ Volá Londýn bylo zakázané vysílání britského rozhlasu pro okupované Čechy a Moravu.

Při běhání po ulicích se stala také svědkem rekvírování koní místních zemědělců. „Na dnešním autobusovém nádraží byla bělidla a za války tam museli sedláci jít k odvodu koní. Jako děcka jsme tam chodili koukat. Chlapi sedláci brečeli, když jim koně odvedli. Někteří jim dávali hřebík do kopyta, aby kůň kulhal a neodvedli ho,“ říká s pohnutím pamětnice. „Vidíte, já mám husí kůži, když o tom mluvím, mně bylo těch koní tak strašně líto.“

Jindy také sledovali pochodující ruské zajatce, kteří procházeli ulicí okolo jejich domu. „Byl únor a oni šli bosí v rozbředlém sněhu nebo měli vydlabané dřeváky. Šla jich celá kolona. To byl takový puch. Pod hrozbou trestu smrti se jim nesmělo podávat žádné jídlo,“ líčí pamětnice. „Naše maminka měla uvařené brambory, vedle zase měli kousek chleba, tak jsme to vysypali do příkopu u nemocnice, aby si vzali. A jeden ruský zajatec vběhl až k nám do síně a vzal si tam horké brambory.“

K jídlu jsem dostávala zbytky

Léto 1944 znamenalo pro Miladu Kocourkovou konec školní docházky a hrozilo, že ji totálně nasadí do Postoloprt na chmelnice. Proti tomu se postavila její maminka. Milada tehdy vážila sotva třicet kilo, a tak se bála, že by práci odnesla na zdraví. Nakonec zůstala v Litomyšli a šla pracovat jako pomocná síla do domácnosti k Papouschkovým. Věra Papouschková, rozená Korecká, byla původem z Litomyšle. Na studiích v Praze se seznámila s jistým Papouschkem, který pocházel z Rakouska.

Vzali se a odstěhovali do Berlína. Odtud pak v průběhu války utekli do bezpečnější Litomyšle. „On byl dost velkým pohlavárem v IG Farben. Jako vynálezce měl dost vysokou hodnost i v armádě,“ tvrdí Milada Kocourková. „Párkrát jsem ho zažila, když přijel na návštěvu za ženou a dětmi.“ Když viděli, že se válka blíží ke konci, rozhodli se utéct do Rakouska a Milada musela s nimi. 

Děti zvyklé na ni a české prostředí už ani neuměly německy, a tak se o ně měla starat dál. „Džípem nás odvezli do Salzburgu. A já tam byla pár dní a dostala jsem vyrážku. Vůbec mi nedávali jíst. Jenom služka Trauda mi dávala, co zbylo děckám,“ popisuje pamětnice. „A oni měli strach, aby vyrážku nedostaly děti. Tak mě zase posadili do džípu a odvezli do Litomyšle.“ Týden zůstala v nemocnici, podle lékařů dostala vyrážku z podvýživy. 

Nikdo jim nenadával, nikdo po nich nic neházel

Takřka po šesti letech spěla válka ke konci, sovětská vojska se blížila a Němci ustupovali. „Kolona německých vojáků zastavila před naším domem a jeden německý voják volal: ‚Vodu, vodu!‘ Náš táta stál venku a říká mi: ‚Běž a dones vodu. Je jedno, že je to Němec. Za války má každý voják nárok na vodu,‘“ říká pamětnice. „Maminka mně dala hliněný hrnec a já jsem za ním utíkala. On si vodu nalil do polní lahve a říkal: ‚Chutná jak víno.‘“

Za nějaký čas museli po německých vojácích odejít i němečtí starousedlíci z okolních vesnic. „Z Janova měli na žebřiňáku naložené kufry a rance a koně vedl Hiller, u kterého tatínek šil. My jsme stáli na chodníku a dívali se na ně. Jeli na nádraží a on mě viděl a česky říká: ‚Mili, sbohem,‘“ líčí Milada Kocourková. „Nikdo na ně neplival, nedělal žádné posunky ani nic neházel.“ Po dvou letech Fukarovy vyhledal syn sedláka Hillera, který se vrátil ze zajetí a hledal příbuzné. Ze sedmi sourozenců přežil válku jako jediný. 
 

Měli strach, aby se nedostali do sovětské zóny

Po válce Fukarovi odešli osidlovat opuštěné domy do nedalekých Svitav. V Litomyšli žilo jenom na jejich ulici pět krejčích, navíc po válce nebylo ani z čeho šít. A protože tatínek za války šil ve Svitavách ve výrobně oděvů, zůstal tam zaměstnaný i po válce.

Milada nastoupila do textilní továrny. Jelikož uměla německy, chodila vyzvedávat do lágrů sudetské Němky čekající na odsun. „Mezi nimi i paní Ettl. Její rodina vlastnila tři textilní fabriky. A ona byla krásná, prý byla herečka,“ zastavuje se ve vzpomínkách u jedné z významných svitavských rodin pamětnice. „Jenom měli hrůzu, aby se při odsunu nedostali do ruské zóny.“

Svitavy ztrácející své německé obyvatele vítaly nové přistěhovalce ze všech koutů republiky i mimo ni. „Hodně jich přišlo z Litomyšle, přijeli i Slováci, volyňští Češi, moravští Slováci, Poličáci. Taková směsice,“ jmenuje nově příchozí do Svitav pamětnice. Ve volných chvílích chodila s vrstevníky korzovat. Po jedné straně náměstí chodili kluci, po druhé straně holky, všude se hrálo a tancovalo.

„Opravdu musím říct, že po pětačtyřicátém roce se všechno začalo lepšit, i když tady bylo mnohem hůř než ve vnitrozemí,“ podotýká pamětnice. „Sem přišlo hodně zlatokopů. Třeba dostali přidělený dům městského úřadu. Tak se tam nastěhovali, vzali, co bylo cenného, a utekli pryč.“

Mezi nově příchozími poznala i budoucího manžela, který se svou rodinou dorazil do Svitav z Moravského Slovácka. A i když byla ještě poměrně mladá, měla osmnáct let, vdala se. Chtěla se dostat pryč od svého velmi přísného otce. 

Okupace? Bylo to podle Varšavské smlouvy

Hrůzný prožitek války i chudoba, v níž vyrůstala, ji přivedly do komunistické strany, které zůstala věrná po celý život. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 nevnímala příliš dramaticky. „Ani si to nepamatuju, projelo pár tanků. Byli jsme na náměstí, někdo jim ukazoval takhle dolů, někdo na ně mával. Ale nějaká rebelie nebyla,“ přemítá ve vzpomínkách. „Já jsem neprotestovala, bylo to všechno podle Varšavské smlouvy.“

V následujících letech dělala tlumočnici ženám a dětem ruských důstojníků. Posádka sídlila v Květné u Poličky, ale lékaře i školu měli v Jaroměři. A tak pokud něco potřebovali, doprovázela je. Stýkali se také při oslavách různých výročí. „Ale jinak byly ženské zavřené v lese, nechodily mezi lidi, neměly důvod. Na posádce měli prodejnu s veškerým zbožím a ještě větší nabídku měla ruská prodejna v Jaroměři. Tam měli úplně všechno – krásné kožichy, gruzínské koňaky,“ vyjmenovává pamětnice.

Když došlo v listopadu roku 1989 k sametové revoluci a zhroutil se komunistický režim, pamětnice dění nijak zvlášť neprožívala. Prý tehdy řešila spíše zdravotní problémy. 

S manželem měla dvě děti a v době natáčení v roce 2023 měla čtyři vnoučata a šest pravnoučat. Jejím druhým manželem se stal bývalý československý velvyslanec v Belgii Vladimír Ludvík. V průběhu života se snažila si postupně doplňovat vzdělání, jehož průběh poznamenala válka. Ve Svitavách studovala tříletou ekonomickou školu, učila se jazyky, v důchodu navštěvovala Univerzitu třetího věku. Téma vzdělání se odrazilo i v jejím vzkazu mladším generacím: „Studujte do hloubky historii, abyste si dokázali udělat na věci vlastní názor.“