Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Karel Kodejška (* 1947)

• narozen 20. března 1947 v Jičíně

• s rodiči žil v Lomnici nad Popelkou

• od dětství skákal na lyžích

• v 18 letech narukoval na vojnu do Dukly Banská Bystrica

• okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy zažil na letním soustředění u moře v Jugoslávii

• v roce 1970 reprezentoval Československo na mistrovství světa ve Vysokých Tatrách

• na velkém můstku obsadil osmé místo

• na olympiádě 1972 v japonském Sapporu vybojoval na středním můstku sedmé místo

• v roce 1973 získal na mistrovství světa v letech na lyžích v Oberstdorfu bronz

• roku 1975 získal na mistrovství světa v Kulmu zlato

• závodní kariéru ukončil v roce 1977

• poté trénoval mládež v Dukle Liberec – budoucí reprezentanty ve skocích na lyžích

• v roce 2021 žil v Lomnici nad Popelkou

Táta mu v dětství vštěpoval, aby dělal jenom jedno, ale pořádně. Karel Kodejška ho poslechl dokonale – v letech na lyžích získal v roce 1975 titul mistra světa. „Měl jsem na paměti, že jestli chci v něčem něco dokázat, nemůžu se pouštět do dalších věcí,“ říká. „Táta mně pomohl ještě v jednom. Když se mně na můstku nedařilo, tak mě dovedl povzbudit, vytáhnul mě nahoru. Naučil mě věřit, lepší dny zas přijdou.“

Karlův tatínek byl nadšený sokol a maminka si s ním moc nezadala. V Lomnici nad Popelkou, kde Kodejškovi žili, se navíc po celé 20. století rodili skvělí sportovci a sportovkyně – gymnastka Božena Srncová získala zlato v soutěži družstev na olympiádě v Londýně 1948 a bronz na olympiádě v Helsinkách 1952. Hokejista Vladimír Martinec vyhrál s československým týmem mistrovství světa 1972, 1976 a 1977. „S Vláďou jsem jako kluk hrál hokej a vyrazil mi zub,“ prozrazuje Karel Kodejška. „S hokejem jsem ale musel skončit, se skákáním nešel dohromady.“

Na vítězné mistrovství světa v letech na lyžích v rakouském Kulmu má kromě zlaté medaile a velkého skleněného poháru ještě jednu památku. Nosí ji už 46 let na ruce. Při třídenních závodech totiž neustál předposlední skok, po dopadu si sedl na bobek, naklonil se dozadu a hrábnul si rukama o sníh. „Dopadali jsme tehdy rychlostí až sto čtyřicet kilometrů v hodině a přes rukavici jsem si spálil ruku,“ prozrazuje Karel Kodejška. „Ale měl jsem k dobru ještě jeden skok, věřil jsem si, zvládnul jsem ho a vyhrál jsem.“

Tatínek zažil krvavé Květnové povstání

Karel Kodejška se narodil 20. května 1947 v podkrkonošské Lomnici nad Popelkou, městě, kde vypuklo začátkem května 1945 povstání proti Němcům. Po jeho potlačení zastřelili nacisté tři muže, čtvrtého utloukli a pátého postřelili a nechali vykrvácet. Devátého května je pomstili partyzáni a sovětští vojáci. V Lomnici popravili pět esesmanů. Desátého května zahynulo ve městě při přestřelce v Poděbradově ulici sedm německých civilistů.

Kodejškovi žili v domě na náměstí, kde se na konci války tolik popravovalo. Krvavé květnové dny přežili naštěstí bez úhony. „Táta mi vyprávěl, jak se venku střílelo a po ulici šla těhotná paní. Vyběhl z domu a vzal ji dovnitř,“ říká Karel Kodejška. „Ona pak v našem domě porodila.“

Pamětník již od útlého dětství lyžoval a za vzor si vzal místního slavného skokana. „Byl to pan Felix, který mě trénoval jako první. S jeho synem Ivošem jsem pak skákal v reprezentaci,“ dodává pamětník. „Jako děti jsme nejraději stavěli sněhové můstky. Všiml si mě bývalý výborný skokan pan Císař. Měl truhlárnu a vyráběl lyže, táta s mámou mi jedny přinesli z plesu, s panem Císařem se domluvili, že je jako vyhráli v tombole. Skákat jsem začínal v pěti šesti letech a už v deseti jsem poprvé vyzkoušel padesátku.“ (Pozn. autora – skokanský můstek s normovým bodem 50 metrů.)

Během kariéry skákal na 74 můstcích

V padesátých letech 20. století se v Krkonoších a v Podkrkonoších skákalo na lyžích skoro v každém městě a vesnici. Lomnice nad Popelkou, městečko s vysokými kopci za humny, nepatřila rozhodně k výjimkám. „Za víkend jsme odskákali i tři závody na různých můstcích, což byla dobrá škola. Dělal jsem si poznámky, kde všude jsem závodil. Napočítal jsem, že jsem skákal na 74 můstcích. Táta mi schovával výstřižky z novin i fotky. Když si v nich listoval, zjistil jsem, že jsem byl poslední mistr světa v čepici, v nízkých skokanských botách a bez kombinézy.“

V roce 2021 se český skok na lyžích nacházel v krizi, chyběla mu především bývalá široká základna talentovaných žáků a dorostenců. Na rozdíl od začátků Karla Kodejšky před 50 lety. „Třeba na mistrovství republiky v dorostu nás v Novém Městě na Moravě startovalo sto a hodně kluků se tam ještě nedostalo,“ upozorňuje Karel Kodejška. „Dneska jsou rádi, když se jich sejde deset.“

V polovině 60. let byla konkurence mezi skokany tak veliká, že se pamětník bál, aby se vůbec dostal na vojnu do Dukly. Nejlepší skokani na ni chodili do Liberce. „Naštěstí udělali Duklu i na Slovensku v Banské Bystrici a tam jsem narukoval,“ vypráví Karel Kodejška. „Měli jsme na začátku přijímač, pak občas střelby, ale hlavně jsme trénovali a závodili v dobrých podmínkách. Nebydleli jsme v kasárnách, ale v takových bungalovech.“

Mamutí můstky jsem měl nejraději

Nadějný skokan se prosadil do juniorské reprezentace a v Banské Bystrici zůstal jako voják z povolání. Na olympijské hry v Grenoblu 1968 ho sice trenér Zdeněk Remsa nenominoval, podíval se tam však jako předskokan a radoval se přímo na místě ze zlaté a stříbrné medaile Jiřího Rašky.

„Zdeněk Remsa nám viděl do duše a zcelil nás do úžasné party. Jeden jsme přáli úspěch druhému,“ prohlašuje pamětník. „Po olympiádě jsme jeli na lety do Kulmu, byly moje první a udělal jsem si osobák 136 metrů. Mamutí můstky jsem měl vždycky nejraději, mohl jsem na nich využít dobrou techniku na odrazu. Na mamutím můstku je let delší než na velké a máte krásnější požitek.“

V srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, pobýval pamětník s ostatními reprezentanty na letním soustředění v Jugoslávii. Bydleli ve stanech u Jaderského moře a domů se museli vrátit později, než plánovali. „Jugoslávci nás přestěhovali do hotelu, měli jsme zadarmo bydlení, jídlo, pití, a dokonce nám dali nějaké peníze,“ vzpomíná. „Blesklo mně hlavou, že bych se nevrátil domů a zůstal v západní Evropě, ale pak jsem to zahnal. Bál jsem se, že bych tam třeba nemohl skákat. Přijel jsem do Banské Bystrice na Duklu a byl tam takový mumraj. Za nějaký čas bylo zajímavé, jak rychle otočili lidi, kteří dřív vystupovali proti ruským vojskům.“

Světový šampionát v Tatrách mu učaroval

Za rok a půl se konalo ve Vysokých Tatrách mistrovství světa v klasickém lyžování. „Bylo to opravdu snad nejkrásnější mistrovství světa, co se týče návštěvnosti a atmosféry. Říkalo se, že na skoky přišlo skoro dvě stě tisíc diváků,“ tvrdí Karel Kodejška. „Někteří stáli na Štrbském Plese až u pošty, nic neviděli, jen poslouchali pod rozhlasovým tlampačem. Mně se podařilo při startu na velkém můstku na devadesátce, že jsem po prvním kole skončil na druhém místě. Druhé kolo jsem pokazil a byl jsem až osmý. Udělal jsem takovou učednickou chybu. Trošku pozdě jsem se odrazil, odtrhl jsem to a potom mi to neletělo.“

Před světovým šampionátem ve Vysokých Tatrách přijali československé lyžaře prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Lubomír Štrougal a ministr národní obrany Martin Dzúr. „Došlo k rozhovoru, že lyžařský svaz trápí problémy s nedostatkem peněz. ‚Tak prodáme jeden tank,‘ řekl Dzúr,“ podotýká pamětník.

Na mistrovství světa v roce 1970 panovala bouřlivá protisovětská nálada. Diváci hlasitě pískali, když skákali sovětští reprezentanti, a těžko skousli, když závod na velkém i malém můstku vyhrál Gari Napalkov. Karel Kodejška si pamatuje na protiokupační odezvu rovněž při velkých mezinárodních závodech na Srnkové v Banské Bystrici. „Sověti tam taky byli. Ať se umístili, jak se umístili, dostali jako ceny ruksaky,“ vysvětluje. Českoslovenští pořadatelé, závodníci i trenéři tak dali reprezentantům SSSR najevo, aby se i se svou okupační armádou sbalili a mazali domů. Což samozřejmě zůstalo pouze v rovině snů.

Na olympiádě v Sapporu odfoukl medaili vichr

Hned po mistrovství světa odstartovala příprava na zimní olympiádu v Sapporu 1972. „Hrozně jsem se těšil. Letěli jsme tam přes Tokio a přistáli jsme brzy ráno. Byl jsem hrozně unavený, ale trenér Jáchym Bulín řekl: ‚Půjdeme se podívat na můstky a skočíme si,‘“ vzpomíná Karel Kodejška. „Ale opravdu jsem nemohl, tak jsem zůstal na pokoji a spal. Cítil jsem se pak ze všech kluků nejčilejší. Byl jsem sedmý na středním můstku a na velkém, kde mi to šlo líp, jsem pomýšlel na medaili. Jenže přišlo hrozné počasí, slota, velký vítr. Na velkém můstku jsme skákali až poslední den olympiády a závod nešlo posunout. Ve větru mě to smetlo, upadl jsem a dodnes jsem z toho rozmrzelý. Tenkrát se vítr neměřil jako dneska, jinak by se vůbec neskákalo. Když hodně fičelo, říkali jsme trenérovi, ať si vezme místo látkového praporku plechový, abychom neviděli, jak fičí, a nebáli se.“

Po olympiádě si pamětník vzal za ženu Sašu Hochovou, tajemníka svazu lyžařů. V roce 1973 uspořádali západní Němci mistrovství světa v letech na lyžích v Oberstdorfu, kde Karel Kodejška získal první velkou medaili – bronzovou. „Předával mi ji slavný německý boxer Max Schmelling,“ svěřuje se. „V Oberstdorfu jsme létali už o dva roky dřív. Bylo to ještě na starém dřevěném můstku, kde Dalibor Motejlek vytvořil v roce 1964 světový rekord 142 metrů. V roce 1971 v Oberstdorfu pár kluků upadlo, byl tam příliš prudký nájezd a prudký přechod na odrazovou hranu. Rozhodilo je to a potloukli se. V tréninku jsem doletěl na sto šedesát metrů, jenomže jsem upadl na zadek a roztočilo mě to. Ale skákal jsem dál.“

Další vrchol kariéry lomnického skokana přišel na mistrovství světa 1974 ve švédském Falunu. Při závodu na velkém můstku však bylo vlhké počasí a mokrá stopa. Tehdy ještě neexistovala ledová a na nájezdové věži se vyjížděla do přírodního sněhu lyžemi. Ve Falunu si mohli skokani vybrat ze dvou stop a Karel Kodejška v prvním kole zvolil špatnou. „Byla v ní jáma, rozhodila mě a po prvním kole jsem skončil kolem osmnáctého místa,“ uvádí. „Druhé kolo jsem vyhrál a celkově jsem byl šestý. Ruda Höhnl měl bronzovou medaili.“

V roce 1975 sbíral úspěch za úspěchem

Nejlepší sezóna následovala hned příští rok. Karel Kodejška zvítězil na velkých mezinárodních závodech v ruském Kavgolovu a také na mistrovství Československa v Liberci. „Můj strejda, velký fanda sportu, mi říkal: ‚Můžeš vyhrát spoustu závodů, ale pokud nejseš mistr republiky, není to ono,‘“ uvádí pamětník. „V Liberci jsem byl první na velkém můstku a věřil jsem si na medaili i na mistrovství světa v Kulmu. Ještě předtím se ale stala nepříjemná věc. Trénovali jsme ve Vysokých Tatrách společně s východními Němci. V ošklivém počasí si upravili devadesátku, my neskákali, trenér Jáchym Bulín nechtěl riskovat. Na můstek jsme se šli jenom podívat. Němec Kampf spadnul a kovovou paknou na vázání si rozřízl zadek. Vyvalil se mu sval, Leoš Škoda se mu to snažil dát dohromady, než přijela sanitka. Bylo to takové nechutné, ale na mistrovství světa v Kulmu jsem se oklepal.“

V Rakousku se závody konaly tři dny. Během každého měli skokani dva pokusy a počítal se jim jeden lepší. V pátek skončil Karel Kodejška třetí, po sobotě se vyhoupl na druhé místo a v neděli na první. Skákalo se mu výborně a nerozhodil ho ani nedělní nezdar při prvním letu, kdy na doskoku hrábl rukama o sníh. Druhý pokus mu vyšel náramně a získal zlatou medaili.

Českoslovenští skokani dostávali na den kapesné deset západoněmeckých marek. Podle pamětníka stačily na pivo a na klobásu. Takže se neschylovalo k žádným velkým oslavám titulu mistra světa. Nicméně se skokany cestoval na velké závody jejich velký fanoušek pan Skrbek. Pocházel z Vysokého nad Jizerou, bydlel v Ostravě a strašně fandil Jiřímu Raškovi. „Byl krejčí a šil nám takové šponovkové kombinézy. Když jsem v Kulmu vyhrál, šel do hotelu a objednal basu jahodového šampusu. Vypili jsme ji celou. Pak přišel účet a pan Skrbek šel do vrtule.“

Za výhru na mistrovství světa dostal Karel Kodejška od pořadatelů malou televizi Sony a tři poháry – za každý den jeden. Po šampionátu ho přijal předseda vlády Lubomír Štrougal a předal mu odměnu deset tisíc korun.

Trénoval budoucí skokanské hvězdy

Za rok se konala zimní olympiáda v rakouském Innsbrucku, pamětník se před ní však zranil po pádu na obtížném dojezdu v Bischofshofenu. Vyhodil si rameno, z čehož pramenil průměrný výkon i výsledek v Innsbrucku. V roce 1977 Karel Kodejška se závodním skákáním skončil a po nějaké době trénoval mládež v Dukle Liberec. Podílel se na výchově olympijských medailistů Pavla Ploce a Jiřího Malce a mistra světa v letech na lyžích Jiřího Sakaly.

U trénování vydržel do roku 1989. Potom u armády skončil a živil se v civilním sektoru. Vrátil se do Lomnice, kde si s druhou manželkou postavili domek, v rodném městě trénoval děti.

Pád komunismu prožil ještě na Dukle a potěšilo ho, že se po sametové revoluci v Československu všechno uvolnilo. „Jéžiš, já byl tak rád. Hodně se změnila i naše Lomnice. Baráky už nejsou tak oprýskané, město není šedivé, máme to hezčí,“ tvrdí. „A sport? Když jsme my skončili, záviděli jsme Rakušanům nebo západním Němcům, jaké mají podmínky, když přestali skákat. Byli zabezpečení, postavili si penziony. Dneska mají stejnou šanci i naši kluci.“

Kdyby Jiří Raška, Karel Kodejška a další skokani ze slavné party nazývané Remsa boys podávali stejně vynikající výkony jako ve své době, vydělali by na odměnách za medaile na mistrovství světa a olympiádách a za prize money ze světových pohárů miliony a možná i desítky milionů korun. Současná česká skokanská špička však nemůže na jejich úspěchy ani pomýšlet. Paběrkuje jak medailově, tak peněžně.