„Dostal jsem se do nominace na mistrovství světa 1970, připravovali jsme se v Tatrách, bylo to opravdu snad nejkrásnější mistrovství světa, co se týče návštěvnosti a atmosféry závodů. Mně se podařilo při startu na velkém můstku na devadesátce, že jsem po prvním kole byl na druhém místě, ale druhé kolo jsem pokazil a byl jsem až osmý. Byla to taková učednická chyba.“ – „Co jste udělal? Zpozdil jste odraz?“ – „Trošku pozdě jsem se odrazil, trochu jsem to odtrhl a neletělo to potom.“ – „Jirka Raška byl druhý za Napalkovem. Láďa Rygl říkal, že byla mezi lidmi protiruská nálada. Když skákali sovětští sdruženáři, což byli jeho největší soupeři, tak lidi pískali. Bylo to i na skokanských závodech?“ – „Taky. Odezva tam byla. Potom byly závody v Banské Bystrici na Srnkové, na devadesátce. Sověti tam taky byli, byl to velký mezinárodní závod. Pak bylo vyhlášení cen a všichni sovětští sportovci, ať se umístili, jak se umístili, tak dostali ruksak jako cenu.“ – „Aby šli domů?“ – „Aby šli domů!“
„Byli jsme bezvadná parta. On i trenér Zdeněk Remsa nás uměl zcelit. Měli jsme radost z každého úspěchu, ať se to podařilo komukoliv. Třeba já jsem spal s Frantou Rydvalem, víc jsme se kamarádili, ale kamarádili jsme všichni dohromady, jak Jirka Raška. Měl jsem rád Rudu Doubka, na jedno soustředění jsem přijel jako bažant a koukám jak blázen. On mi Ruda čistil boty. Ptám se ho: ‚Co blbneš?‘ Řekl mi: ‚Seš tady novej, musím si tě koupit.‘“
„A tenkrát se mistrovství světa v letech konalo ojediněle ve třech dnech dohromady. A ze tří dnů se počítal vítěz. V pátek jsem byl třetí, po sobotě druhý a v neděli jsem vyhrál. Opravdu jsem si věřil a skákalo se mi tam výborně.“ – „Kdo byl v těchto letech vaším největším soupeřem?“ – „Myslím druhý byl Reiner Schmidt a třetí Rakušan Schnabl, první den velice dobře skákal Nor Prytz a vedl, pak se mu začalo méně dařit. Na stupních vítězů jsem potom byl já, Schnabl a Schmidt.“ – „Jak jste se cítil před posledním pokusem?“ – „Byl ostrý sníh, trošku mokrý, takový firn, a my jsme měli polobotky, jak já říkám, prostě jsme měli kotníčkové lyžáky. A dneska mají kluci výhodu, že se mohou opřít při doskoku lýtkem o vysokou botu a dají se ustát daleko delší skoky. Tenkrát jsem v Kulmu spadl a odhrabal si, až jsem se popálil na ruce. Ještě dneska je to trochu vidět. Prostě nic. Upadl jsem, ale měl jsem ještě jeden skok, věřil jsem si a pád mi nevadil.“
„Jaká byla oslava?“ – „Jezdil s námi pan Skrbek z Vysokého, za Jirky Rašky jezdil skoro na každý závod, pocházel z Vysokého, velký fanda Jirky Rašky, a bydlel v Ostravě, byl to krejčí, šil nám kombinézy takové šponovkové. Šel a objednal v hotelu basu jahodového šampusu, který jsme tam potom zdolali, vypili jsme ji a on šel do vrtule, když přišel účet.“
Karel Kodejška se narodil 20. března 1947 v Jičíně, s rodiči žil v Lomnici nad Popelkou. Od dětství skákal na lyžích, hrál tam také hokej s pozdějším mistrem světa Vladimírem Martincem. Tatínek Karla Kodejšky měl ve městě koloniál, když mu ho znárodnili, dělal tam vedoucího. Stejně jako maminka hodně sportoval. Karel Kodejška se vyučil v lomnické Technometře a v 18 letech šel na vojnu do Dukly Banská Bystrica. Po skončení základní vojenské služby se stal vojákem z povolání. Dostal se do reprezentace, na olympiádě v Grenoblu dělal předskokana. O okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy se dozvěděl na letním soustředění u moře v Jugoslávii. Domů se vrátili později, než měli. Jugoslávci se jim bezplatně postarali o bydlení a jídlo. Dali jim také peníze. V roce 1970 byl Karel Kodejška součástí národního týmu na mistrovství světa ve Vysokých Tatrách, na velkém můstku obsadil osmé místo. Na olympiádě 1972 v japonském Sapporu vybojoval na středním můstku sedmé místo, na velkém můstku zhatil jeho naděje obrovský poryv větru, po kterém upadl. V roce 1973 získal na mistrovství světa v letech na lyžích v Oberstdorfu bronz, o dva roky později na mistrovství světa v Kulmu zlato. Závodnickou kariéru ukončil v roce 1977, poté trénoval mládež v Dukle Liberec. Jeho rukama prošli medailisté z mistrovství světa nebo olympiád Pavel Ploc, Jiří Malec nebo Jaroslav Sakala. Věnoval se také mladým skokanům v Lomnici nad Popelkou. V roce 2021 žil tamtéž.
Karel Kodejška na Tatranském poháru v první polovině 70. let 20. století, nalevo východoněmecký skokan Hans-George Aschenbach, napravo Švýcar Walter Steiner
Karel Kodejška na Tatranském poháru v první polovině 70. let 20. století, nalevo východoněmecký skokan Hans-George Aschenbach, napravo Švýcar Walter Steiner
Karel Kodejška (třetí zprava) v dresu týmu osobností Amfora, zleva komentátor a moderátor Jiří Vopršal, Jan Rosák, Přemysl Bičovský, napravo vedle Karla Kodejšky televizní komentátor Miroslav Slepička a kapelník Karel Vágner
Karel Kodejška (třetí zprava) v dresu týmu osobností Amfora, zleva komentátor a moderátor Jiří Vopršal, Jan Rosák, Přemysl Bičovský, napravo vedle Karla Kodejšky televizní komentátor Miroslav Slepička a kapelník Karel Vágner
Karel Kodejška (vpravo) jako Král bílé stopy za rok 1975, vedle něj jsou zprava běžkyně na lyžích Blanka Paulů, sjezdař Bohumír Zeman a běžec na lyžích Stanislav Henych
Karel Kodejška (vpravo) jako Král bílé stopy za rok 1975, vedle něj jsou zprava běžkyně na lyžích Blanka Paulů, sjezdař Bohumír Zeman a běžec na lyžích Stanislav Henych
