Václav Kodytek

"Jednoho dne tam teda přijeli několik aut estébáků do statku, bylo to večer, to si pamatuju, že říkali, že to bylo ve večerních hodinách. A přišli na něj s tím, že vlastní zbraně, ať je okamžitě vydá, že se to nesmí a tak dále, a začali prohledávat barák. V baráku, v místnostech, kde byli, nic nenašli. Tak otce zatkli a odvezli k výslechu a manželka, moje maminka, tam zůstala. Ti další estébáci hledali dál. Otce odvezli rovnou do Prahy, na Pankrác, kde je známá věznice a dodneška soud a orgány kolem toho. Tam ho dvě noci a dva dny vyslýchali, o vodě a o chlebu, nic víc mu nedali a neustále se střídal jeden estébák za druhým a pořád z něj chtěli dostat něco, co by vedlo k tomu, že udělal nějakou protistátní činnost, anebo že vlastnil ty zbraně. Ale on nic nepřiznal, protože neměl co přiznat. Zkrátka a dobře výslechy museli ukončit."

"V té době se už stávalo to, že už se pohybovali po Československu vojáci, kteří už nebyli přímo organizovaní. A mimo jiné dva vojáci koncem druhé světové války v lese u mých rodičů, u mého táty, si vykopali po ruském vzoru zemljanky a začali se tam schovávat. Jelikož otcovi rodiče měli v lese i lesní školku, proto se tam chodilo hodně pracovat, hlavně v jarních měsících. A když dělali ve školce, tak najednou na ně tam přišli ti ruští vojáci, že mají hlad. Oni se jich nějak nezalekli, nebyli ozbrojení, nebyli na ně zlí, ti ruští vojáci, a tak rodiče se nezalekli. Spíš se tak nějak domluvili, že jim přinesou nějaké jídlo, a oni ty ruští vojáci jim za to chodili pomáhat do té lesní školky. Okopávat stromky, vysazovat, při práci v lese. Rodiče jim za to občas zanesli nějaké potraviny, aby měli z čeho jíst, jíst a žít."