Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kodytek (* 1953)

• Václav Kodytek se narodil 1953 do rodiny sedláka Vojtěcha Kodytka

• na konci války se u nich schovávali dva banderovci, byli udáni a popraveni

• v roce 1948 byl Vojtěch udán kvůli přechovávání zbraní, vyslýchali ho, a nakonec propustili

• donucen vstoupit do JZD, které si představoval jako kooperaci

• Vojtěch Kodytek zemřel v roce 1984, nedožil se návratu rodinného majetku

• rodinný majetek získal zpět syn Václav Kodytek

Václav Kodytek se narodil roku 1953 jako třetí dítě sedláka Vojtěcha Kodytka.

Rodinná historie

Rodiče Vojtěcha Kodytka, Jan s Emilií, si koupili statek ve Vlčkově, ke kterému patřil majetek s rozlohou 14 hektarů polí a 11 hektarů lesa, ten Vojtěch posléze v dospělosti převzal. Nejprve se vyučil řezníkem a poté pracoval u otce na statku. Po válce absolvoval vojnu, v roce 1947 se oženil, pak mohl teprve statek převzít.

Banderovci a jejich osud

Těsně po konci války se u nich v lese schovali dva sovětští vojáci, banderovci. Vykopali si prosté zemljanky a přežívali zde tímto způsobem několik měsíců. Pracovali za jídlo u Kodytkových v lesní školce. Jenže některý ze sousedů je udal a následně přijel někdo ze sovětské armády a odvezl ty dva pryč. Rodina se poté dozvěděla, že byli popraveni.

Další udání a reakce STB

V roce 1948 Vojtěcha Kodytka opět někdo udal, že přechovává zbraně, které mu měli přenechat právě sovětští vojáci. Jednoho dne zvečera přijelo několik aut plných estébáků a prohledali dům. Nic nenašli, tak aspoň odvezli Vojtěcha na výslech do Prahy na Pankrác. Ostatní estébáci se nadále věnovali prohledávání statku, včetně překopávání zahrady, protože podle udání měly být zbraně zakopány pod hruškou. V Praze Vojtěcha Kodytku dva dny a dvě noci vyslýchali, o chlebu a o vodě, střídal se na něm jeden estébák za druhým. Chtěli z něj dostat přiznání z protistátní činnosti a samozřejmě informaci o zbraních. Vojtěch Kodytek neměl co přiznat a výslechy skončily. Vyhodili ho uprostřed noci tak, že mu řekli: „Běž“. Byl oblečen jen v tom, v čem ho odvezli z domova, v kalhotách a košili. Byla zima, neměl peníze, neměl kam jít, až si vzpomněl, že na Malé Straně bydlí jeho bratranec. Tak tedy šel, poptával se Pražanů na cestu, až konečně k ránu bratrance našel. Dostal zde najíst, teplé oblečení a peníze na vlak domů. Jejich vztah tato událost velmi posílila a následně se až do smrti navštěvovali a měli se rádi.

Při zatýkání se stalo, že si jeden estébák všiml, že v kuchyni mají obraz Masaryka na koni a řekl: „Jé hele, oni tady mají Masaryka, to je hrůza!“ Jenže Vojtěch Kodytek byl duchapřítomný a hned mu vysvětlil, že tam ten obraz má kvůli koni, nikoli kvůli Masarykovi.

Kodytek se nikdy s určitostí nedozvěděl, kdo ho udal, jen tušil a měl podezření, ale nemohl nic dělat. Ovšem špatně se mu s tím žilo, nerad chodil i kolem domů lidí podezřelých z onoho udavačství.

Rodinný statek a vstup do JZD

Stále hospodařil na statku a dobře se mu dařilo. Narodily se mu tři děti, ale nejstarší dcera ve třech letech zemřela na obrnu. Vojtěch Kodytek byl progresívní hospodář, neustále zkoušel něco nového, četl odbornou literaturu, zaváděl nové metody. Se dvěma dalšími hospodáři se dali dohromady a koupili nejprve traktor a pak další stroje. Fungovalo jim to a prosperovali. Avšak komunisté silně tlačili na všechny sedláky, aby vstoupili do Jednotného zemědělského družstva (JZD). V podstatě musel vstoupit každý. Kodytek si to představoval tak, že JZD bude podobné společenství, které již s přáteli vytvořil. Jenže se spletl, protože komunisté to měli vymyšlené jinak. Každý, kdo vstoupil, musel odevzdat veškerý majetek bez náhrady. A Vojtěchu Kodytkovi to začalo velmi vadit. Nejprve pracoval jako mechanizátor a agronom, ale poté již jen jako dělník, protože si stěžoval. Přesto stále věřil, že se všechno jednou vrátí ke starým pořádkům.

Rok 1968

V roce 1968 se uvažovalo o návratu soukromého hospodaření. To Vojtěcha Kodytka velmi motivovalo a těšil se na to, že zase bude hospodařit na svém. Nicméně vstup vojsk Varšavské smlouvy všechno zhatil. „Přišli ruský vojáci, ale už ne jako osvoboditelé, ale přišli nás pokořit, aby český národ nemohl být sám sebou a byl pořád pod nadvládou Rusů, tedy Sovětského svazu.“ Vojtěcha Kodytka to hodně ranilo.

Návrat

Vojtěch Kodytek o těchto příhodách nikdy nechtěl vyprávět, raději vzpomínal na to dobré. Chtěl vytěsnit to špatné. Tento bývalý sedlák zemřel v roce 1984 a nedožil se svého snu, návratu rodinného jmění. Po roce 1989 syn Václav s rodinou okamžitě reagoval a v restituci aspoň část rodinného majetku získali. Převzali pole a les, za hospodářská zvířata a stroje dostali náhradu, nicméně velmi symbolickou.

Václav Kodytek má za to, že je potřeba mluvit o tom, co napáchali nacisté i komunisté. Je potřeba, aby mladí slyšeli, co totalita dělá, aby si vážili toho, že máme demokracii.

„Važte si demokracie, važte si svobody slova, važte si svobody pohybu, ale myslete přitom i na to, že svoboda jsou i povinnosti. Totalita už se nesmí nikdy vrátit.“