Hana Kofránková

„Občas bylo ouvej. Já si vzpomínám – to byla taková blbá chvíle – v hudebním studiu 1 byla velká schůze všech rozhlasáků a přišel tam [ředitel rozhlasu] Kvapil a jeho hrozné podržtašky. A začal nás strašit. Že jsou to věci, se kterýma si člověk nemá zahrávat. Že nevíme, co činíme. Že nenazrála doba – no, ta by nenazrála ještě ani teď – a pouštěl nám pásek, na kterém chudáka Hrušínského donutili, aby četl takovým tremolem: ‚Byla by škoda vašich životů.‘ A že to odvysílají, aby varovali mládež, aby nechodila na Václavák. A že je to nerozumné a že je lépe vyčkat a tak. A mě teda obešla hrůza, protože se říkalo, že na Strahově jsou nachystané tanky a podobné zprávy. Tak to mě děsilo, že zneužili toho Hrušínského.“

„No, tak co mě nenapadlo, než že jsem vykládala, že tatínek doma nadává na komunisty. A co čert nechtěl, jeden z těch chlapečků byl ministerský synek. Rozsvítilo se mu v očích a pravil, že jeho tatínek nechá mého tatínka zavřít, když mu nedám všechny čokoládičky, co dostávám v balíčkách. Tam v tu dobu nebyly návštěvy, to taky nechápu, jestli byla karanténa nebo co. No, prostě měl ode mě všechno. Já ne, že bych se bála, že tátu zavřou, ale bála jsem se nářezu, že jsem zase něco kecala…“

„Je tam jedna věc, která mě trápí dodnes. A když můžu, tak lžu a vymluvím se, ale teď se nevymluvím. Prostě v rádiu nás pozvali na schůzi a pak nám řekli, že všichni souhlasíme s prohlášením z Národního divadla. A tedy, že bych se šla škrtnout, to jsem nešla. No, takže já jsem podepsala antichartu. Nespala jsem kvůli tomu mnoho týdnů a byla jsem upřímně nešťastná, protože to bylo doslova proti mé rodině, že jo. A taky proto jsem potom s takovou vstřícností uvítala Několik vět a podobné radosti. Že jsem měla pocit jistého odčinění. To je opravdu bolavá záležitost.“