Miloslav Kofroň

„Byli jsme nuceni hospodařit. To znamená, že jsme museli najímat lidi na zpracování. Dobytek jsme měli. Maminka nemohla pracovat, chtěli jsme se toho zbavit, tak jsme to nabízeli národnímu výboru. Ten tenkrát řekl: ‚Ať si užijou.‘ Komunisti říkali: ‚Ať chcípnou.‘ Nechtěli převzít obhospodařování, práci na hospodářství. Až konečně po hodně dlouhém čase nám dobytek odebrali, takže už jsme tu starost neměli.“ (Poznámka: Kofroňovi byli v situaci, kdy nemohli hospodářství pronajmout, jako to udělali za války. Polnosti a rybník patřící rodině byly již dříve znárodněny. Miloslavu Kofroňovi zaměstnanému na plný úvazek v rokycanské lékárně a jeho starým rodičům tak zůstal dobytek bez dalšího hospodářského zázemí.)

„Pak jsem dostal vnuknutí, že už je toho dost, a rozhodnul se, že uteču. Řekl jsem to tomu panu lékárníkovi. V noci ve tři hodiny jsem se nachystal a S Bahnem jsem odjel do Berlína. Cestování vlakem bylo omezené, přístup na nádraží měl jen někdo. Co jsem udělal? Vzal jsem do ruky dvě vajíčka, vrazil je do ruky tomu portýrovi a na nádraží jsem se dostal. Vlakem jsem jel normálně osobákem, byl nacvaknutej lidma, kteří odtamtud utíkali směr Drážďany, Praha. Vlakem jsem jel až do Drážďan, tam končil. Chodil jsem tam po nádraží a pátral, jak bych se dostal dál. Náhodou jsem tam přišel na osobní vlak, který jel směr na Vídeň. Chtěl jsem do toho vlaku vlézt, ale byl to plně obsazený vojenský vlak plný vojáků. Prosil jsem je, aby mě vzali dovnitř, a oni mě do vagonu nepustili. Tak jsem se rozhod: ‚Hele, využij toho, jsi mladej, vydržíš to.‘ Tak jsem na ten vlak vlezl a na nárazníkách jel k našim hranicím, před hranice protektorátu. Bylo to tenkrát 16. dubna. A měl jsem takovou intuici, že toho 16. dubna začala ta ruská ofenziva na Odře. Obloha byla rudá. Jel jsem, jel jsem...“