Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Köhlerová (* 1924)

• narozena 15. května 1924 v Liborči (Nemšová) na Slovensku

• rodným jménem Hedvika Sprosečová

• v letech 1942 až 1945 byla sekretářkou u rakouské hraběnky Edeltrud von Rainer zu Harbach

• 7. května 1945 padl švagr Zdeněk Zahradník během Pražského povstání

• v roce 1945 se pamětnice provdala za Jana Köhlera

• v roce 1948 tchán Jan Köhler jako sociální demokrat odmítl vstoupit do KSČ

• v letech 1955–1975 se pamětnice vzdělávala v cizích jazycích (kurzy v JŠ, státní zkoušky)

• v letech 1965–1985 byla aktivní v evangelické církvi

Pestré kořeny

V příběhu Hedviky Köhlerové, narozené 15. května 1924, je třeba zdůraznit pojmy času a místa. Čas, to je počátek samostatné existence a spojení Čechů a Slováků v Československé republice, a místem je geografické rozhraní, které oba národy dělí – Vlárský průsmyk, kde říčka Vlára teče z moravského území na Slovensko a vlévá se do Váhu. Kořeny, ze kterých Hedvika, rozená Sprosečová, pochází a které ji utváří, jsou veskrze mnohonárodnostní, stejně jako sama rakousko-uherská říše, kde má celý příběh svůj počátek.

Dědeček Giovanni Battista Pisetta pocházel z italských Tyrol od Brennerského průsmyku (ačkoli příjmení napovídá, že rodina byla původně z Pisy). Tehdy většina tamějších obyvatel byla bilingvní, mluvili německy i italsky. Dědeček zbohatl výrobou pilířů pod železniční mostní konstrukce a byl pyšný na to, že i stavitel Eiffel si od něj pilíře koupil. Dařilo se mu dobře, takže se rozhodl expandovat se svým podnikáním do východních částí říše a zakoupil kamenolomy v Uhrách, v blízkosti Vlárského průsmyku. Měl v úmyslu se oženit, ale jelikož neuměl ani česky, ani slovensky, hledal ženu, se kterou by se domluvil. Našel si Caroline Elisabeth Wetzer, sudetskou Němku. „Ona ho zpočátku nechtěla, měla svoji známost, ale on zahrkal pytlem peněz a rodiče ji donutili,“ vypráví pamětnice. Z narozených dětí se všechny dožily dospělosti a jednou z nich byla Silvia, maminka pamětnice. Rodina žila v Horním Srní (Horné Srnie), malé slovenské obci poblíž hranic s Moravou. Doma se mluvilo převážně německy a také italsky, až do chvíle, kdy se Silvia provdala za Čecha Arthura Sproseče. Sprosečovi se vždy hlásili k Čechům. Němčina, italština, slovenština a čeština se v rodině střídaly v neskutečném jazykovém propletenci.

Lesy, obory a pivovary

Roku 1910 se v Konici u Prostějova konala svatba Silvie Pisetta a Arthura Sproseče, brali se z lásky. Z šesti dětí, které se jim narodily, zůstaly naživu tři dcery a syn. Během první světové války přišel Arthur o oko, když před ním vybuchl granát. Po válce bydleli ve velkém domě se zahradou, který jim nechal postavit Anton Dreher v Liborči. Maminka pamětnice si v něm otevřela hospodu. „Měli jsme se dobře,“ říká Hedvika. Otec Arthur byl lesnický adjunkt, stejně jako jeho syn, oba ve službách rakouské šlechty. Ta spravovala rozlehlé lesní hospodářství, které mělo na slovenském území 6000 hektarů a na moravském 500 hektarů. Patřily do něj například i dnešní Vizovické vrchy, rozsáhlé obory pro jeleny, divočáky a muflony v příhraničních lesích, ale i četné hospodářské podniky, jako například pivovar v Brumově a sklárny v Liborči. Původ tak mimořádně  obrovského majetku pochází od Antona Drehera (tradovalo se, že je druhým nejbohatším mužem v Rakousku po císaři Františku Josefovi I.). Anton Dreher nebyl šlechticem, ale začal podnikat v pivovarnictví. Mezi jeho pivovarnické impérium patřily pivovary v různých částech Rakouska-Uherska, ve Schwechatu, Terstu, Köbanyi a Měcholupech. Jeho syn stejného jména si vzal Edeltrud ze zchudlé bavorské šlechty, ale zemřel tragicky při autonehodě v roce 1921. Jediný syn a dědic rozsáhlého majetku, Oscar Anton Dreher, zemřel za pět let jako jedenáctiletý na zápal mozkových blan a po komplikovaných jednáních se jedinou dědičkou stala Edeltrud, provdaná podruhé za chorvatského šlechtice Alexandera Kulmera. Edeltrud se posléze provdala potřetí, tentokrát za rakouského barona Erwina von Rainer zu Harbach. Svatba se konala v brumovském kostele roku 1937, za několik let baron narukoval na frontu a hraběnka musela řídit panství sama. V té době nechala v oboře poblíž Nemšové postavit zámeček (kaštiel) Antonstál pro prominentní hosty, kteří přijížděli na hony. Ke konci války s dcerou odjely do Vídně, kde v roce 1973 hraběnka zemřela. Mimořádně rozsáhlý rodinný majetek, který i dnes vzbuzuje úctu a obdiv, byl roku 1946 znárodněn.

Vzdělání na Slovensku

Hedvika Köhlerová vzpomíná na své dětství na Slovensku. „Slováci chodili do maďarské školy, neboť ti uměli vždycky jenom maďarsky nebo vůbec. Ani psát. Tam bylo tolik negramotných lidí, no hrozný. Maďaři nechtěli, aby byli vzdělaní, bylo jim to jedno, byli jenom na těžkou práci. Ale byli i vzdělaní Slováci, spisovatelé Botto nebo Bernolák. Studovali hlavně v cizině, na Sorbonně a v Praze, třeba Štefánik. Slováci měli Štefánika ve velké vážnosti, byl uznávaný a měl charisma. Někteří ale stále věří, že to – ‚jeho smrt‘ – udělali Češi, to stále funguje,“ připomíná pamětnice. S obdivuhodnou pamětí začíná Hedvika recitovat známou a dlouhou báseň Štefana Krčméryho Štefánikova matka. „Štefánik a Hlinka jsou jediní Slováci, kterým bylo zbudováno mauzoleum. Hlinka byl taky velice vážený, velice, ale zneužili ho, vážili si ho jako Boha,“ uzavírá Hedvika Köhlerová.

Do školy

Pamětnice chodila do obecné školy v Liborči. Mezi její nejlepší kamarádky patřilo pět děvčat z místních židovských rodin. „Ty už uměly číst a psát, byly to výborné holky,“ říká o nich. Do památníčku se jí zapsala i Frida Hellerová, která válku nepřežila, na rozdíl od dvou dalších kamarádek Jóžiky a Alice Eberstarkových, které rodiče přihlásili do Kindertransportu Nicholase Wintona. Třetí, nejmladší dceru si netroufli poslat tak daleko, až do Anglie. Brzy nato byla deportována do koncentračního tábora a zavražděna spolu s rodiči. Hedvika vzpomíná i na další židovské kamarády z dětství. „Karta předvolání do transportu přicházela většinou v noci. K vlaku do Nemšové nepřišel Oskar Schlesinger z Horního Srní, radši zvolil sebevraždu, zastřelil se, ani Janko Wiener, který vylezl na sloup elektrického vedení a dotkl se drátů. Hodně jsem to oplakala,“ říká Hedvika Köhlerová a pokračuje: „A dokonce cikánky. Některé byly kamarádky a byly slušný. Musím říct, jak teďka se o nich mluví, některý jsou hrozný, ale v té době u nás cikánka pracovala na zahradě i v tom obchodě, ale v životě nám nic nevzala. Na ně nedám dopustit. V tý době se chovaly velice slušně.“ Od italského dědečka se v rodině dodržoval zvyk, že všichni jedli společně u stolu, i cikáni, kteří u Sprosečových pracovali v hospodě a v obchodě.

Slovensky se Hedvika naučila od českých učitelů, kteří za první republiky přicházeli na Slovensko na oficiální výzvu, aby pozvedli úroveň vzdělání a kulturu místního lidu. „Češi krásně mluvili slovensky. Mě učila němčinu, to byla Jitka Benešová z Opavy. Vzpomínám taky Josef Gogela ze Zlína, ten mě učil matematiku. Jo, to byli všechno čeští učitelé,“ vypráví Hedvika Köhlerová o svém dětství.

Základních osm tříd mohla vychodit na Slovensku téměř všude, i v menších vesnicích, ovšem měšťanky byly jen ve městech. Pamětnice strávila rok v rodině své oblíbené sestry Melánie v Trefené na Oravě. Tam, těsně před vyhlášením Slovenského státu, chodila rok do měšťanské školy.

Slovenský stát

„Myšlenku Sokola, český prvek, přinesl do rodiny otec Arthur Sproseč. I některé slovenské, židovské a cikánské děti chodily do Sokola. Dne 6. července, na výročí úmrtí Mistra Jana Husa, jsme zpívali Hranice vzplála, tam na břehu Rýna. Slovákům se to nelíbilo, ale neříkali nic, jen se na nás ošklivě dívali,“ vypráví Hedvika Köhlerová. Její švagr, Čech, se oblékl do sokolské uniformy. Místní ho tak zbili, že skončil poraněný v příkopu. To už se začaly projevovat fašizující nacionální tendence, které vyústily v ustavení klerofašistického Slovenského státu. „Čehúni von!“ bylo oblíbené heslo doby. Smíšená manželství mezi Čechy a Slováky měla na výběr: buď se rozvedou, nebo oba odejdou do protektorátu. A to ještě lidé netušili, jak se situace tam bude vyvíjet. „Všichni museli ven. Hodně jich odešlo do Čech. I sestra Melánie se švagrem. Šest let matku neviděla, ta zůstala na Slovensku, já taky. Ale paní hraběnku napadlo, že jí můžeme opatřit propustku, a tak jsme se pak setkávaly v Brumově. Jezdívala jsem tam, pašovala a vezla jí proviant,“ dodává Hedvika Köhlerová.

Hedvika většinu těchto let, až do dubna 1945, pracovala jako sekretářka paní hraběnky. Měla kancelář na Ředitelství lesního závodu v Brumově a chodila v lesnickém, jak dokumentují dobové fotografie.

Seznámení s Janem

Na konci dubna se pamětnice vydala do Prahy za sestrou Melánií a švagrem Zdeňkem Zahradníkem. Z okna jejich bytu viděla do oken bytu protějšího, ve kterém pozorovala muže, jak hraje na housle. „‚Toho si namluv,‘ říkal mi švagr, ‚je to výbornej muzikant, hraje v Národním divadle,‘“ říká pamětnice. Během Květnového povstání švagr při bojích o Prahu padl a Hedvice připadl těžký úkol: identifikovat jeho mrtvé tělo.

Budoucí manžel Jan Köhler byl jako houslista totálně nasazen v Drážďanech. „Za protektorátu byli někteří Češi v drážďanský filharmonii. Oni je tam nasadili, úplně přinutili. V té době Němci chtěli, aby tam hráli, protože němečtí muzikanti byli na frontě jako vojáci. Vlastně když ta paní manželovi umřela, tak on šel na její pohřeb. Tak manžel přežil tím, že jel na pohřeb své manželce do Prahy,“ popisuje pamětnice hrozivý nálet v únoru 1945 a neuvěřitelnou shodu náhod, která jejímu muži nejspíš zachránila život.  

Jan Köhler byl vdovec s tříletým synem, jeho maminka mu umřela brzy, hrozně brzy, bylo jí třiadvacet let,“ dodává pamětnice, která ho vychovala. Hedvika Köhlerová nechodila do práce, protože manžel si přál, aby zůstala doma (což v padesátých letech nebylo obvyklé) a starala se o dítě a o dceru Sylvii, která se narodila o dva roky později.

Z Jana se stal další výborný houslista v rodině Köhlerových. Byl členem České filharmonie, bohužel v roce 2007 předčasně zemřel.

Tchán a babička

Otec Hedvičina muže byl původně truhlář, sociální demokrat ještě z dob Rakouska-Uherska. V únoru 1948, když došlo ke sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou, velká část sociálních demokratů s násilným krokem nesouhlasila, mezi nimi Bedřich Köhler. Takto líčí pamětnice jeho pohovor s komunistickým činovníkem: „Tak pane Köhler, vy jste sociální demokrat, tak vstoupíte do strany?‘ A on říkal: ‚Nezlobte se, ne. Proč bych vstoupil do strany? Já jsem v sociální demokracii.‘“ Nevstoupil. Musel proto okamžitě opustit Elektrické podniky, kde do té doby pracoval, změnil zaměstnání a stal se z něj geodet. Postavil dům, ve kterém rodina dodnes bydlí.

„Nejvíc z celé rodiny jsme se měly rády s Janovou babičkou, nejvíc jsme si rozuměly. Navštěvovaly jsme se, bydlela v Českém Krumlově. Přišla o třiadvacetiletou dceru. Když Jan vystudoval konzervatoř a housle na HAMU, byla na něj pyšná a děkovala nám, že jsme ho dobře vychovali,“ vypráví Hedvika Köhlerová o neobvyklém a hezkém vztahu s maminkou první ženy svého muže.

Dnes

Od roku 2020 žije pamětnice v Domě u Agáty. „Cítím se tady dobře,“ říká. Sleduje, co se děje na Slovensku, a přeje Slovákům, že mají tak dobrou a inteligentní ženu v čele země. Horní Srní se změnilo. Vzpomínají na jejího italského dědečka, který tam přišel s penězi a zaměstnal místní lidi, a na cementárně, kterou dědeček založil, je instalována jeho pamětní deska. Hedvika Köhlerová pomohla své dceři s péčí o děti a sama už má šest pravnuků. Její vnuci i pravnuci byli a jsou úspěšní lidé v různých oborech, ale hudební talent v rodině zůstal.