Michal Kohutič

Sběračka: „Ještě vlastně ten nábor do těch pracovních lágrů se týkal naprosto všech mladých lidí vašeho věku?“ M. K.: „Dalo by se říct ano. A hlavně ty, co jsme měli gympl. O těhletěch vím.“ Sběračka: „A proč zrovna chtěli ty z gymnázií?“ M. K.: „Voni nechtěli, aby… Protože vesměs vždycky študáci začli veškerou rebelii. Odjakživa. To nakonec víte sama z dějin našich. Takže tuhletu takzvanou nastávající inteligenci, to dávali bokem.“ Sběračka: „Jak to vypadalo, to jste dostali poštou nějaký dopis nebo…?“ M. K.: „To bylo poštou, ano. A sice tam na ňákým tom úřadě a potom odlifrovali nás.“ Sběračka: „Co jste si mohli vzít třeba s sebou vůbec?“ M. K.: „Pomalu nic. Šaty, co člověk měl na sobě, a to bylo všecko. Nějaký ručník, mýdlo.“

„Vypili jsme si, zazpívali. A to bylo ve škole, co se pamatuji, a z té školy jsme potom šli tam, co jsme byli ubytováni, do té vesnice. Ale to byla vesnice prázdná. Tam zůstali jenom staré ty, dědečkové, a hlavně babičky. A tam nějak – ještě trošičku odbočím. Tam jak jsme v té chaloupce, tak tam byla stará babrlinka s mladou nastávající maminkou. Slámu na tom tam neměli, hliněnou tu, podlahu, na tý slámě tam – ale bylo to teplý. No teplý, že jo… A potom jeden večer, když jsme se vrátili z toho, měli jsme stráž, co jsme tam byli v týhletý, tak ta babička říká: ‚Mládenci, venku je seník, musíte ven.‘ – ‚No a proč?‘ My jsme to nemohli chápat. ‚Tady se bude rodit.‘ Tak šli jsme na ten seník, zima byla, jen to hvízdalo, a teď celý, pomaloučku celou noc proplakala, prokřičela, nastávající maminka, až pak nad ránem byl klid, a to jsme trošku usnuli, a stejně za chvíli budíček byl.“

„Když jsme šli prvně do útoku, tak můj kamarád na pravý straně, byl vyšší o půl hlavy, hezkej kluk. A teď do útoku. Tak z toho zákopu se člověkovi nechce. Tak hele – jdeme. Vylezli jsme a on dostal přímo do čela kulku. Spadl zpátky, jenomže člověk – co nemůže. Nemůže nic, musíte jít dopředu. Takže ty saniťáci, jak se říká, tak ty to pak potom brali, no ale pak jsem se dozvěděl, že on byl skutečně mrtev. To jenom taková dírčička malá, pramínek krve. No ale pak potom dál, to už to bylo horší. No a nejhorší to bylo na tý Dukle, pro mě osobně. Takhle... Tam Němci byli velmi dobře opevněni. Na Dukle padl můj bratránek, s kterým jsem se sešel před, to byl velitel tanku. Má tam i pomníček. Jak je velkej pomník na Dukle, tak před ním je malej. A tam je asi šest kluků nebo osm. No a tam je i Josef.“

M. K.: „No a tak jsme se dostali právě k Sovětům, a sice, jo, to nás chytli a…“ Sběračka: „Právě v tom lese vás chytli?“ M. K.: „Na frontě. Hned za frontou. Protože to jsme museli frontu jednu, to Maďaři, Němci, a druhá fronta, to byli Sověti.“ Sběračka: „Takže vy jste přešli vlastně přes tu část té maďarsko-německé fronty.“ M. K.: „Ne, ne maďarsko-německé. De facto Rumunsko, Besarábie atd. Tak tam nás chytli. My nevěděli vůbec, kde jsme. Až když Sověti promluvili, no tak my jsme promluvili rusínsky, a on říká: ‚Fritz.‘ Že jsme Němci. My jsme říkali: ‚Nejsme Němci.‘ – ‚A co jste?‘ – ‚Čechoslováci.‘ – ‚Ne, vy jste tedy Němci.‘ No a tak nás tam oddělili a pak potom byla ta, hodně zajatců bylo tenkrát už…“