Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kokolia (* 1956)

• narozen 27. listopadu 1956 v Brně

• vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze

• v 80. letech založil alternativní rockovou skupinu E

• stýkal se s lidmi z disentu

• jako malíř a grafik se výrazně prosadil po pádu komunismu

• v roce 1992 se stal vedoucím ateliéru Grafika II na AVU

• v roce 2006 byl jmenován profesorem

Od dětství byl považován za výjimečný talent. Stal se akademickým malířem. Přesto v 80. letech doslova živořil. Neměl prý peníze ani na jídlo. Nesplňoval představy komunistů o tom, jaký by umělec měl být. Až po roce 1989 mohl své schopnosti naplno projevit.

Vladimír Kokolia se narodil 25. listopadu 1956 v Brně. Dětství prožíval v obci Veverské Knínice. Byl to čas bezstarostných klukovských her, toulání se v přírodě, prolézání bunkrů a zbořených budov, které v oblasti zůstaly z válečných let. Jeho matka byla dělnice, otec byl zemědělský inženýr. Oba věřili komunistickým myšlenkám. Když Vladimír chodil do páté třídy základní školy, s rodiči a dvěma sestrami se přestěhoval do Brna. Život na sídlišti se totálně lišil od poměrů, na jaké byl zvyklý z venkova. Přesto si na neutěšené prostředí mezi rozestavěnými paneláky zvykl, a to zejména proto, že tam našel kamarády, s nimiž poslouchal tehdy obtížně dostupné nahrávky zahraničních rockových kapel.

Tušil jsem, že budu muset psát hesla typu Ať žije KSČ

Od dětství rád maloval a slýchával, že má mimořádný talent. Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Zpočátku na ni sice nebyl přijat, ale matka se šla za něj přimluvit, přičemž upozornila na svůj dělnický původ a členství v komunistické straně. „Takže mi kádrový původ sice pomohl, ale bylo to poněkud nepříjemné. Také jsem tušil, že když studuju propagační grafiku, znamená to, že pak budu někam psát hesla typu Ať žije KSČ. Takže jsem vlastně na střední škole studoval obor, který neměl budoucnost,“ říká.

V době dospívání jej velmi zajímalo vše, co se kolem něj dělo. Občas se to projevilo poněkud bizarním způsobem. „V prvním ročníku jsem si říkal, že se musím dozvědět, co je ten komunismus, proč o něm všichni mluví. Tak jsem si četl příručky, Marxe, Lenina. Zrovna byly vydány rukopisy mladého Marxe a on tam říkal super věci. Tak jsem na papír napsal, že zakládám politický kroužek. Bylo mi patnáct a zrovna kvetly třešně,“ vypráví.

Problém byl v tom, že na místo, na které další zájemce o členství v politickém kroužku pozval, dorazila jen jedna spolužačka. „Byla to taková vyspělá prvňačka. Nechápala, že si nevšímám její vyspělosti a pořád mluvím o třídním boji. Pak mě vzal ředitel do ředitelny. Nevěděl, jestli to byla provokace nebo ne. Bylo to jako ze Švejka. Prostě nevěděl, jestli jsem tak blbý nebo co to jako bylo,“ vzpomíná.

Hašišácké období na Akademii

Po ukončení střední školy byl Vladimír přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Dostal se do prostředí, ve kterém se hodně pil alkohol. „Všichni pařili, všichni chlastali. Všichni v tom jeli, takže se průšvihy kolem pití tolerovaly. Bralo se to tak, že to se prostě stane. Problém byl jen, když šlo o něco čistě politického,“ popisuje atmosféru na Akademii výtvarných umění v Praze ve druhé polovině 70. let. Na konci prvního ročníku mu hrozilo, že bude z Akademie vyloučen. „Chytil jsem tehdy nějakou manýru a bylo dobře, že jsem dostal nůž na krk,“ shrnuje toto období. Jeho pedagogem se však poté stal profesor Jan Smetana a to ho zachránilo. Vladimír si ho velmi vážil. „Dodnes si myslím, že to byl nejlepší pedagog,“ podotýká.

Přestože ho studium bavilo, svůj osobní život v té době označuje výrazem „hašišácké období“. Pohyboval se mezi lidmi, kteří brali drogy a přežívali v různých opuštěných domech. Seznámil se s řadou muzikantů a umělců pohybujících se v tehdejší neoficiální scéně. Nakonec sám zpíval v kapele s lapidárním názvem E a psal pro ni texty.

Všichni vnímali, co je dovolené

Znal se s lidmi, kteří podepsali Chartu 77. „Bylo štěstí, že jsem ji nepodepsal, protože já bych to tehdy nechápal. Až v dospělosti, poté, co jsem učil na škole, jsem se začal starat o druhé lidi, o instituce. Ale tehdy jsem nechápal nic. Takže bych to podepsal jen proto, abych začal hrát dvojí hru. To by mě zajímalo. Já bych to bral spíše jako zajímavou bojovku. Myslel jsem si, že estébáky přechytračím,“ přemítá. Říká, že se za totality necítil být hrdinou. O lidech, kteří stáli v opozici proti komunistickému režimu, si myslel toto: „Zdálo se mi, že kopírují nepřítele. Že jsou jeho odlitkem s negativním znaménkem. Ale všem, nám i komunistům, bylo jasné, že opozice má pravdu.“

Vnímal, že život v komunistické zemi jej omezuje. „Všem bylo jasné, že člověk se probudí a na všem kolem je normalizační mázdra. Jako by vše bylo pokryto olejovou vrstvou, plastem a nějaký den se ta vrstva tam v dáli napne. Ono to vypadá, že tam může být trhlina. Všichni jsme z toho měli super pocit a přesně to poznali. Nějaký den se něco dalo říct a následující den už nedalo. Toto jsme všichni vnímali. Celý národ měl toto precizní vnímání toho, co kdy bylo přesně dovolené,“ popisuje své pocity z života za normalizace.

Měli jsme papír, že nemusíme pracovat

Po ukončení Akademie výtvarných umění v roce 1981 se dostal do svízelné situace. Dostal práci na pár měsíců a pak neměl práci. Tudíž neměl z čeho žít. Neucházel se o zakázky, které pro umělce vypisovaly státní instituce. „Celá 80. léta jsem byl bez peněz. Furt mě někdo živil. Potkal jsem Evu, ta učila v mateřské školce, tak jsme žili z jejího platu. Rodiče nám dávali produkty ze zvířectva. Já jsem jedl sóju a zdravé produkty, tak jsem se naučil, jak levně ladit jídlo, aby člověk měl všechny živiny. Stávalo se, že mi tehdy někdo v hospodě dal pět set korun. Jen tak, cizí člověk. Já jsem tehdy v každém viděl agenta StB. Někdo mi dal pětikilo a pro mě bylo jasné, že je agent. Tímto se těm lidem zpětně omlouvám,“ vypráví.

Říká, že v té době sice bylo více umělců, kteří nespolupracovali s komunistickým režimem, nicméně je přesvědčen, že málokdo živořil tak jako on. „My absolventi Akademie jsme jako jedni z mála měli papír, že nemusíme pracovat, takže pro mě to znamenalo, že jsem jako jeden z mála v této zemi mohl umřít hladem,“ říká Vladimír a vzpomíná, jak moc mu pomohlo, když jeden jeho obraz zakoupila Národní galerie. Dostal za něj patnáct tisíc korun. (Dodejme, že průměrný měsíční plat se tehdy pohyboval mezi 2000–3000 korun.)

Kdybych vás zničil, tak se nezlobte

V 80. letech měl několik výstav. Stejně jako jeho další kolegové se při nich setkával se zásahy cenzorů. V roce 1986 prezentoval své práce v galerii městského výboru Svazu socialistické mládeže v Karlově ulici v Praze. Považuje za paradoxní, že se umělec, jako je on, dostal do prostoru patřícího svazákům. Jenže se brzy ukázalo, že tam skutečně nepatří. „Někdo viděl na jedné kresbě tvar Sovětského svazu. Že je to jako gulag a v něm červi. Nebo tvar Sibiře, už nevím. Já to nechápal. Ti cenzoři měli dobré oko. My jsme věděli, že naše věci někoho zajímají, to bylo jisté. Já jsem tam dal stovky kreseb, asi čtyři sta. A oni je vlastně zakázali. Já jsem se až ke konci výstavy dozvěděl, že ty kresby byly hned stopené, že ten cenzor je tam nedal,“ vzpomíná. Další pozoruhodnou vzpomínku má na den, kdy odnášel z výstavy své obrazy a doprovázel ho kritik z komunistických novin Rudé právo: „Loučil se se mnou a říkal: ‚No, kdybych vás zničil, tak se nezlobte.‘ Jako férově.“

Jsem hospodář

Vladimír tvrdí, že nikdy nevěřil, že komunistický režim padne. Sametová revoluce v listopadu 1989 ho překvapila. Vzápětí se před ním otevřely velké možnosti. Umělci z postkomunistických zemí byli ve světě žádaní. Dostal se do Spojených států i do dalších zemí. Začal vystavovat. V roce 1992 dostal nabídku vést na Akademii výtvarných umění jeden ze dvou ateliérů grafiky. Při výběrovém řízení dostal od komise nejvíce bodů. „Myslím, že jsem v té době nedělal dobrý dojem. Já se ani na své fotky z té doby nemůžu podívat. Mně bylo i na nose vidět, jak jsem byl mimo,“ říká. Jenže z bohémsky vyhlížejícího umělce se stal úspěšný pedagog. V roce 2006 byl jmenován profesorem.

Svůj život rozdělil mezi práci v Praze a tvorbu v obci Veverské Knínice. Tam nejen maluje, ale také hospodaří, stará se o les, o zahradu. „Jsem hospodář. To zní lépe než kutil, chalupář. Já se považuji za člověka od půdy. Stalo se to kolem roku 2004, potřeboval jsem dřít, týrat tělo. Moje metoda je, že celý den dřu, třeba vytrhávám kořeny. A když jsem úplně zničený, v tom vyčerpání vidím nějaký obraz, třeba ty kořeny, vnitřek, který člověk nevidí. Měl jsem temné období. Maloval jsem věci pod hlínou, tlusté vrstvy barev. Pak se to prosvětlilo. Poslední dobou jsem naladěný trošku jinak,“ vysvětluje.

Je propagátorem starého čínského cvičení tchaj-ťi, v této oblasti je velmi uznávaný. Kromě malování píše různé texty a baví ho zaznamenávat si různé poznámky, vjemy, pocity. V době natáčení v roce 2018 měl hodně plánů do budoucna. „Namluvil i namaloval jsem už toho dost. Teď mám jen konkrétní věci v hlavě a z nich musím udělat konkrétní obrazy. Maluju třeba dva roky starý pohled na nějaký detail a je z toho obraz. Ale mnohdy mi to, co mám v hlavě, vyšumí. Nebo to okorává, a když to chci vytáhnout, zjistím, že už to třeba není k použití. Takže si musím najít čas a vše, co tam je, ještě zpracovat. Už to tam nechci nechávat tak dlouho,“ shrnuje.