Natalija Kolářová

„Vždycky jsme zastavili v nějaké stanici, musela se nabrat voda. A vařili nám. Vařili nám, tam byla někde kuchyně a nosili nám třeba kakao a k tomu – nevím, kde to sebrali – chleba, jestli byl náš, to si nepamatuju. Ale to si pamatuju, že vždycky přišli, měli velikánský hrnec a do toho nám nabrali. Museli jsme mít svoje hrníčky, abychom se najedli. Také polévky dělali. A když potom jsme bydleli v Rýmařově, tak já si pamatuju, Vlastík byl ještě malý, a když si hrál na vlak, tak měl dědeček takovou stoličku u kamen, jenom takové štokrlátko, tak to bylo vlak, a on tam musel mít hrnec. Vždycky prostě ten hrnec prázdný a my jsme se smáli, to je zážitek z toho vlaku. Když nám nosili ráno k snídani a k obědu také. Když jsme stavěli na nádražích, museli dočerpat vodu do lokomotivy a tak, tak jsme mohli třeba... Tam běželi lidi, když tam byla restaurace, že si mohli koupit něco. A já jsem – nevím jak – vzadu na konci vlaku byly takové vagóny, kde měli jenom slámu, a tam byli vojáci, jestli to byli partyzáni, nevím, také si tam běželi pro něco. A já jsem se tam seznámila nebo mě někdo chytnul, že jsem s ním šla. Mamka o něm věděla, on mě přivedl, že se mnou půjde nakoupit. A koupil mi nějaké bonbony nebo co a šli jsme zpátky a ten vlak se rozjel. A on stačil se mnou naskočit do toho jejich vagonu na konci, tam jsem teprve viděla, v jakém hrozném nepořádku tam žijou. Mamka byla z toho úplně pryč, další stanici mě převedl k mamce.“