Marta Kolesová

„Patřím ke generaci, která s velkou láskou a se slzami v očích vítala Rudou armádu. Byli jsme u nás na Kladně, bylo nás tam strašně moc. Přijíždělo jedno auto za druhým. My jsme stáli v takovém okruhu. Zastavilo tam malé nákladní auto, na korbě byl jeden voják a my jsme samozřejmě všichni zdravili a vítali je, jak říkám, se slzami v očích. S kamarádkou jsme se na sebe podívaly, auto zastavilo, protože muselo stát, a my jsme vyskočily. Voják nám podal ruce a my jsme vyskočily na tu korbu. To bylo to malé nízké auto a jely jsme 9. května [1945] na tom autě do Prahy s vojáky. To je moje vzpomínka. Samozřejmě všude byli lidé a vítali, Buštěhrad, Makotřasy a poté už Praha. To bylo opravdu všude s velkou láskou. Lidé si oddechli, že už je konec toho němectví a že budeme mít zase republiku. To mám velkou vzpomínku. Mohly jsme být také dvakrát mrtvé s tou kolegyní, protože když jsme v Praze vyskočily z auta, tak seshora z půdy odněkud z baráku začal střílet nějaký Němčour, který tam byl schovaný. Naštěstí se nestrefil. My jsme pokračovaly za kamarádem, který byl nasazený Němci v tzv. Todtově armádě [Organizace Todt]. On tam pracoval v nějaké malé továrně a my jsme ho jely navštívit a zase tam po nás nějaký Němčour střílel. Pak jsme se dozvěděly, že je dostali z té půdy. To byli ti schovaný, kterým se nepodařilo v té době utéct, toho 8. a 9. května. Tak já vzpomínám opravdu s velkou radostí a můj vztah je pořád k tomu Rusku přes literaturu a přes muziku, kterou mají krásnou, od té doby, od čtyřicátého pátého roku, vřelý.“

„Byla tam zatáčka a jelo malé nákladní auto. Na korbě stál voják, tak kolem padesáti. Zastavili, protože tam byla křižovatka, a volali: ‚Děvušky!‘ My jsme se s Marií na sebe podívaly a řekly: ‚A jedem!‘ Vyskočily jsme na auto, on nám pomohl, mávaly jsme lidem a jely jsme až do Prahy, protože v Praze jsme měly kamaráda, který byl Němci nasazen v tzv. Todtově armádě [Organizace Todt]. To byl inženýr Todt [Fritz Todt], Němec, který zařídil, že průmyslováci a mladí dělníci byli nasazeni do větších garáží, kde se opravovala Němcům auta a co Němci potřebovali. On byl v Todtově armádě nasazen a opravoval auta. Marie k němu měla blíž než já, byl to víc její kamarád než můj. Jely jsme za ním s těmi Rusy, oni zastavili na Malé Straně a my jsme vyskočily z auta. Najednou seshora z půdy z domu po nás začal někdo střílet, nějaký Němec. Naštěstí tam byl kamenný sloup, tak jsme se schovaly a ten voják také, protože i po něm pálili. Když to přestalo, přešly jsme na most a přešly řeku a pokračovaly nahoru na Vinohrady, kde byla malá technická pracovna. Prošly jsme vraty na dvorek, kde byla velikánská garáž, a nechaly jsme si ho vyvolat. Z okna v přízemí se dívala paní, my jsme se s ní bavily a najednou na nás seshora zase pálili. My jsme s Marií mohly být obě 9. května mrtvé.“

„Mám zkušenost, že jsem jela s nějakým funkcionářem, který nás vzal. Moje sestřenice se přestěhovala do pohraničí, ale nebyla chamtivá, vzala si jen byt v suterénu. Já jsem se za ní jela podívat s jedním funkcionářem, jméno si nepamatuji, který měl auto. Jel jeho příbuzný a já do Kadaně. Ještě tam byli Němci, ještě nebyli všichni odsunutí. Před Kadaní jel Němec s kravičkami, my jsme se vyhýbali a sjeli dolů s autem. Potřebovali jsme auto vytáhnout. On [Němec] se zdráhal, že ne, že nemůže. On [funkcionář] mu vytrhl bič a začal ho šmidlat. Bylo mi to velice nemilé a urazilo mě to. Třeba mu nerozuměl, že chceme pomoct.“

„To jsem se dozvěděla… šla jsem navštívit svého chlapce, který byl v jiné skupině. Přišla jsem k nim. Já jsem mu chodívala, když jsem měla volno, naproti. Přišla jsem k nim, zazvonila jsem a přišel mi otevřít mladý soused a řekl mi: ‚Jirku dneska sebrali.‘ To bylo 4. dubna 1945. Tiše jsem se vrátila a říkala jsem si: ‚Co mám dělat? Jestli řekne, že jsem spolupracovala…‘ On věděl, že jsem v té trojce, protože spolupracoval s Karlem [Pomajzlem], a věděl o mně. Já jsem s ním chodila, byl to můj hoch. Říkala jsem si, jestli mě bude jmenovat, ale zřejmě nejmenoval, ale bohužel pravděpodobně jmenoval své dva spolupracovníky, protože je zajali. Oni jim píchali jehly pod nehty. Oni je mučili takhle, ne že by je fackovali. Nebo je šlehali kopřivami. Dvacetiletí nebo jednadvacetiletí kluci... asi museli říct, protože dost z té skupiny bylo zavřených.“

„Patnáctého března, když nás okupovali, to mi bylo šestnáct let. Já jsem šla do školy, to jsem chodila do tzv. pokračovací školy při učení, a šla jsem přes kladenské náměstí a kolem radnice už byli Němci, mohlo jich být tak pět set. Přijížděli němečtí vojáci na motorkách, v osobních autech. Hned šli na radnici a sbírali lidi. Starostu hned vedli, to už jsem šla pryč, protože jsem brečela. To byl vůbec ošklivý den, padal sníh, mokrý sníh, všude bylo mokro, zima byla, to nebe plakalo s námi. Po celé republice bylo takové počasí. Zažila jsem, že jsem plakala, a přišla jsem do školy, tam bylo také všechno ubrečené. Je zajímavé, že Němci měli tak dobrou špionáž, že okamžitě druhý den visely plakáty a tam byla jména lidí, které budou sbírat nebo které už sebrali. Další dny už zase byly plakáty, koho hned popravili. To bylo těžké, hodně těžké období pro náš národ. Smutné, těžké a plačtivé.“