Pavel Kolínek

* 1938

  • „Otec mně posílal dopisy a, jako se to dělalo za starých časů, dával tam vždycky nějaký verš z Bible. V Bibli třeba je, že je to Matouš… tak M 6, 24, nebo zase Lukáš - L 4, 8. On mně psal dopisy a prolínal ho spoustou takových zkratek. Potom mně to říkala učitelka na učilišti, která mě volala do svého domu u Sokolova a říkala: ,Podívejte se, po vás jede jakási kontrašpionáž.‘ Učiliště mi zabavovalo dopisy a kontrolovalo je a teď zjistili, že je to jakési nedokončené a že je tam to M 6, 4 a tak dále. A zabývali se tím, co to je. Naše církev byla v té době v zákazu, byli jsme rozpuštění, to byla ta padesátá léta. A protože základ naší církve byl z Ameriky, tak oni se domnívali, jestli tady nejsou nějaké vztahy, nějaká špionáž. To znamená, že já jsem byl zase pod lupou.“

  • „V té betonové místnosti, myslím, bylo tak čtyři pět nad nulou. Když tě vysvlékli z toho prádla a dali ti jenom takové lehoučké (šaty) a celý den v tom chodit, tak já jsem tu korekci obešel… Na Pankráci tloukly hodiny, tak jsem věděl, kdy je čtvrt, půl, celá, ale to na Borech nebylo… Tak v té korekci, aby mně nebylo zima, jsem běhal jak lev v kleci. A za čtvrt hodiny jsem to obešel stosedmkrát. Když jsem večer lehal, tak jsem za těch šestnáct hodin měl nohy úplně oteklé. A to jsem si nesměl sednout. A když jsem si sedl, tak jsem neměl ponožky, a měli jsme jenom takové tenisky a jednu z nich jsem si musel dát pod zadek, bo na tom betoně nešlo sedět.“

  • „Za naším (domem) se utábořili Sověti. Měli tam plno stanů a koně, oni byli primitivní. Nejkrásnější vzpomínka byla, že tam přijeli jejich dva velitelé v tom otevřeném velitelském voze, my jsme jako děcka to auto okukovali a bylo nás tam nejméně dvacet třicet zvědavců. Najednou ten mladý důstojník ukázal mezi nás a mával prstem a ukazoval, aby šel. Ti udatnější vyběhli, a on že ne a poslal je pryč. A on ukazoval na mě. Ti starší mě žďuchli, abych tam šel. Tak jsem šel k němu. On mě objímal, hladil. Já jsem spíš dostal nějakou facku nebo něco, ale toto jsem nezažil. A pořád cosi mluvil. A potom sáhl pod palubní desku a vytáhl takový krásný tank na klíč. To jezdilo. Já jsem byl velmi překvapený a šťastný. Asi jsem mu připomínal jeho syna, možná jsem mu byl podobný. Celý život na něj vzpomínám.“

  • „Od mala jsem nechodil v sobotu do školy, protože mě tak vedli rodiče. Už v osmé třídě základní školy jsem se kvůli tomu dostal před soud. V roce 1951 nebo 1952 ze školy v Poštorné vyhazovali staré kádry, učitele, kteří nebyli politicky na úrovni. A začali dosazovat nové. Z Brna dojížděli mladí, holky, kluci. Vyměňovali je a ti noví narazili na to, že tam mají někoho, kdo nechodí v sobotu. A dali mě k soudu. To jsem byl poprvé u soudu. Soud to odmítl, že nejsem plnoletý. Jedině rodiče. A tam si asi řekli: ,Starého Kolínka nepřesvědčíme, to je blbost, kdo ty děcka bude živit.‘“

  • „My světíme sobotu od západu do západu slunce, tak jako Židé. Vím, že v lednu byl západ ve čtyři hodiny. Ve tři hodiny přiběhl ten agresivní nadporučík. Měl asi za úkol mi dát rozkaz v sobotu něco dělat a asi na mě zapomněl. Ve tři hodiny přiběhl, vzal si mě stranou a říká: ,Soudruhu, západní hranici překročily americké a německé divize. Zabalte si plnou polní a jdeme na ně.‘ Já jsem říkal: ,Soudruhu nadporučíku, já sám?‘ – ,Jo, a jdeme!‘ Tak říkám: ,No tak to já nejdu.‘ Odmítl jsem, že tomu nevěřím, že to tak nebude. To byl ten problém, který se mi stal. Kdyby nebyl, tak by si našel jiný. To byl ten příkaz, který jsem nesplnil. A dneska, když se na to dívám, tak si říkám, že bych měl za to dostat Nobelovu cenu, že jsem zachránil světový mír. Vem si, co by se stalo, kdyby teď na Krymu do těch Rusů začal nějaký voják střílet. Rusi by všechno rozbili. Já jsem si říkal, že by mně vlastně měli poděkovat. Myslím si, že to byla blbost, ale to byl (z jejich strany) tah, aby mě donutili nesplnit příkaz, a tím abych šel do basy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 08.04.2014

    (audio)
    délka: 03:16:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nemohl jsem se změnit. Byl jsem tak vychován

Pavel Kolínek in youth
Pavel Kolínek in youth
zdroj: archiv pamětníka

Pavel Kolínek se narodil 26. listopadu 1938 ve Valticích na Břeclavsku. Od dětství je členem Církve adventistů sedmého dne, což mu v době komunistické totality způsobilo řadu problémů. Už jako žák základní školy se ocitl před soudem, protože jako adventista nenavštěvoval tehdy povinné sobotní vyučování. Později při základní vojenské službě se na něj pro jeho víru zaměřili velící důstojníci a za údajné vyhýbání se povinnostem ho soud poslal na dva roky do vězení. Po smrti prezidenta Antonína Zápotockého byla vyhlášena amnestie a Pavla Kolínka po měsíci propustili a vrátili zpět do kasáren. Již za čtrnáct dní odmítl v sobotu uposlechnout rozkaz a putoval opět k vojenskému soudu, který mu tentokrát vyměřil dva a půl roku trestu. I ve vězení světil sobotu a opakovaně se kvůli tomu ocital v korekci. Ve sklepní betonové kobce strávil celkově více než sedmdesát dní. Propustili ho dva měsíce před ukončením trestu v rámci velké amnestie v roce 1960. Následně nastoupil jako horník do dolu Petr Bezruč ve Slezské Ostravě a u důlního povolání zůstal až do penze. Dnes žije v Ostravě.