Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Kolumková (* 1926)

• narozena 16. ledna 1926 v Praze na Smíchově

• v období protektorátu studium na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, obor řezba

• po válce studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (ateliér prof. Jana Lauda)

• zaměstnána v podniku Ústředí uměleckých řemesel jako keramička

• restaurátorka – významné sochařské památky v Čechách i na Moravě

• samostatná umělecká tvorba – keramika (prodej děl skrz státní podnik Dílo, účast na výstavách Keramona)

• v roce 1968 podpis manifestu Dva tisíce slov

Dětství a střední škola

Dagmar Kolumková se narodila 16. ledna 1926 na pražském Smíchově, kde absolvovala i dívčí školu ve Smetanově ulici.

Již od dětství projevovala výtvarné nadání. Přestože její matka nebyla studiu výtvarného umění příliš nakloněna, nastoupila Dagmar po absolvování měšťanské školy na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na dnešním Žižkově (tehdy Kollárově) náměstí, kde se věnovala řezbařině. V době protektorátu, kdy pamětnice školu navštěvovala, zde působili vynikající učitelé, kteří byli nuceni odejít z uzavřených vysokých škol. S láskou jmenuje zejména sochaře Václava Marků.

Doba válečná

Jinak jsou ale její vzpomínky na období druhé světové války spíše temné. Vypráví o atmosféře strachu, o tom, jak mizeli lidé, které znala, a jak postupně začala tušit pravdu o koncentračních táborech. Jak válka postupovala, nedostávalo se základních potravin a lidé ve městech byli nuceni pašovat zásoby z venkova, kde byla situace o něco lepší. Dagmar vypráví o kontrolách na nádraží, zabavování pašovaných potravin a zatýkání.

Obzvlášť hluboce ji zasáhly dvě události z této doby. První byla návštěva protektorátního ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce na střední škole, kde studovala. Ministr přišel do hodiny němčiny a z přítomných studentů si vybral právě Dagmar, aby odrecitovala německou hymnu.

Druhá výrazná vzpomínka se týká období heydrichiády. Jeden ze studentů Střední uměleckoprůmyslové školy byl za schvalování atentátu popraven poté, co ho udal jeden z jeho spolužáků.

Studium na UMPRUM v období vzestupu moci komunistické strany

Po skončení druhé světové války byla Dagmar hned při prvních přijímacích zkouškách přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Začala studovat v ateliéru sochaře prof. Jana Lauda. Těšila ji možnost setkávání s pedagogy, kteří byli skvělými umělci ve svých oborech, například se sochařem Bedřichem Stefanem, scénografem Františkem Trösterem nebo malířem a grafikem Františkem Tichým. I ty, s nimiž se umělecky názorově rozcházela, jako například keramik Otto Eckert, ctila jako kapacity a považovala je za lidi na svém místě.

V době poválečné euforie si představovala, že bude moci rozvíjet svůj talent na studijních cestách po světě. Lákala ji zejména Francie. Zůstalo ale pouze u jediné cesty do Švédska, kterou stihla uskutečnit, než komunisté uzavřeli hranice.

Na rozdíl od většiny svých spolužáků nevstoupila do komunistické strany. Pro její neloajální postoj vůči straně se jednalo dokonce o jejím vyloučení z vysoké školy. Zastali se jí však profesoři, kteří vyzdvihli její nadání a schopnost soustředěné práce nad pochybnosti o tom, zda bude schopna ve svém díle adekvátně předávat komunistické ideje.

Problematický vztah Dagmar Kolumkové ke komunistické straně ovlivnil následně i osud její dcery, která měla problémy s přijetím na vysokou školu. I přesto nakonec vysněnou filozofickou fakultu vystudovala.

Jak se vyhnout imperativu socialistického realismu

Vyhovět požadavkům socialistického realismu bylo ale pro Dagmar nemyslitelné. Za nejdůležitější aspekt tvůrčí práce vždy považovala dobrý nápad, až po něm podle ní následuje zručné provedení. Není proto divu, že se jí příčilo vytváření soch Stalina a Gottwalda na objednávku podle předem daných vzorů. Hledala tedy únikovou cestu a tu nalezla v užitém umění a restaurování památek.

Jako zaměstnankyně podniku Ústředí uměleckých řemesel se věnovala keramice. Sama podotýká, že to nebylo právě hygienické pracovní prostředí. Většinu času trávila v bezprostřední blízkosti pece, z níž vycházely nezdravé výpary. Práce ji ale uspokojovala, protože jí přinášela možnost seberealizace.

Jako restaurátorka se podílela na opravě a renovaci řady významných sochařských památek, například soch na budově hlavního nádraží v Praze nebo Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Opakovaně se v letních měsících vypravovala na Moravu, kde restaurovala sochařskou výzdobu církevních památek.

Zpočátku tam lidi překvapovalo, že na takové pracovní pozici nalézají křehkou ženu. Své postavení komentuje pamětnice slovy: „Koukali na mě jako na exota, že jsem ženská, že jsem přišla, oblékla se do kalhot, vylezla na lešení a začala jsem tam modelovat. Kdyby to byl chlap, ale ženská… A když jsem jim to spravila, začali mě zdravit a nosit mi dobrůtky, abych na to měla sílu.“

Na Moravě také na vlastní oči viděla, jak nešetrně komunisté zacházeli s církevními památkami: „Když byl ten takzvaný převrat, tak tam komunisti uráželi těm svatým krásným věcem nohy a ruce, protože jim připadalo, že už je to mimo a že ty náboženský předměty už potřebovat nebudou. No, ale pak to chtěli zase znovu obnovit.“

Restaurátorská práce pamětnici bavila, protože se jí dostaly do rukou předměty vysoké umělecké hodnoty. Vypráví, jak ji těšilo vcítit se do starých uměleckých děl a tvořit tak, aby při jejich opravě zachovala jejich osobitý charakter.

Zároveň se v průběhu let věnovala i vlastní umělecké tvorbě. Svá díla, zejména drobné plastiky zvířat a předměty užitého umění, prodávala přes tehdy monopolní podnik Dílo a účastnila se i pravidelných podnikových výstav nazývaných Keramona.

Dva tisíce slov

V roce 1968 podepsala pamětnice manifest Dva tisíce slov, perzekuci v období normalizace se přesto vyhnula. Vysvětluje to slovy: „Oni si říkali, že jsem asi mimo, takže na to nereagovali.“

Osobní život

Svého budoucího manžela Dagmar Kolumková potkala na vysoké škole. V té době byla zasnoubena s jiným mužem, lékařem se slibnou budoucností. Dnes tvrdí, že v mladické nerozvážnosti podlehla bláhové představě romantického soužití dvou umělců, kteří budou spolupracovat a vzájemně se inspirovat. Umělecké soupeření, které se pak do vztahu přeneslo, pro ni bylo rozčarováním.

V současnosti žije Dagmar Kolumková v Domově seniorů Elišky Purkyňové v Praze 6. Kvůli oční vadě se již nemůže věnovat tvůrčí práci, stále se však aktivně zajímá o umělecké dění.