Jaroslav Komárek

„Konec války byl úžasný. Pamatuji si to jako dnes. Už se nedělalo, asi týden jsem už do práce nechodil. Seděl jsem tehdy v kozím chlívku a dělal nějaké korýtko, a najednou slyším naproti u kováře Vavřiny rádio, jak hlásí v rádiu, že v Praze je povstání. Sedl jsem na kolo, musel jsem u všeho být. Mezitím přijel k nám domů někdo autem, jmenovali mě spojkou mezi Hořicemi a Jiřicemi pro nějakou organizaci, už nevím, co to bylo, nezastihl jsem to, poněvadž jsem v té době doma nebyl, tak jsem nic nevykonával. Koukal jsem, co se děje v Hradci. Viděl jsem, jak Němci odhazují věci, jak odjíždějí z Hradce k Plotišti, oni byli hlavně na letišti. Házeli i šicí stroje a tak dále, zkrátka odhazovali ty těžké věci, aby sami mohli naskákat a ujet odtamtud.“

„Ono se to dá těžko pochopit, pokud jste to neprožil. Když člověk žije v prostředí, kde je víceméně, jak se lidově říká, onuce, na vesnici jako by nebyl. Ostatní se na vás dívají skrz prsty, jste ničím. Nejenom já, ale spousta lidí, chasníků, služek a podobně, kteří dostali v pohraničí třeba hospodářství, najednou se mohli osvobodit od práce, letité, nejenom sebe, ale třeba celého rodu u hospodáře, kde si nenahospodařil tolik, aby mohl být samostatný. Najednou se mu naskytla určitá možnost se nějak svobodně rozhodnout. Proto tolik lidí, jednoduchých lidí, jako jsem byl já, a spousta dalších, šli za tím lepším. Proto do té partaje vstoupila většina lidí tímto způsobem. Mně osobně se potvrdilo, že jsem se díky své vitalitě snažil, abych nezaniknul. Ne že bych dělal něco extra, to ne, ale zkrátka jsem se vypracoval natolik, že jsem byl vždycky průměr nebo víc jak průměr. Vždycky jsem odváděl poctivě svoji práci, nikdy jsem se nepropůjčil k žádné nesrovnalosti.“ – „Kdy jste vstoupil do strany?“ – „Hned v roce 1945. 5. 6. 1945.“

„Jsou v životě člověka období, o kterých nerad hovoří. Protože v některých okamžicích jsem byl velmi zklamán, ne proto, že bych něco vyvedl, ale protože jsem příliš otevřená huba. Takže nakonec mně byla odebraná hodnost z plukovníka na podplukovníka. Respektive ne odebraná, ale před podpisem vyhlášení mi zkrátka tu hodnost nedali. To byla jedna stránka věci. Potom druhá, nakonec to můžu říci, nedávno za mnou byli dva zpravodajci současní, protože se hrabali v materiálech z mé minulosti, chtěli vědět některé podrobnosti z té doby. Já říkám otevřeně, zpravodajské služby navazují dál, pracují dál v jiných podmínkách a každá zkušenost toho nového pracovníka, který tam přijde, je dobrá. Zkrátka rozdíly tam jsou, ale je potřeba si objasnit, jak to bylo tehdy, když se to zapsalo. Proto o tom nerad hovořím a nerad bych to dál rozváděl. Protože myslím, že je to i nesprávné. Jak říkám, nic špatného jsem neudělal, tady mám podepsaný dekret, že jsem byl lustračně čistý, to mám od prvního ministra. Čili já jsem nikomu nic nevyvedl, nikomu neuškodil a podobně.“

„Zásadní bylo to přežít a žít. To je hlavní zásada každého člověka. To je hlavní. Protože co je mi platné dělat hrdinu a být zavřenej... K čemu?“ – „Přeci lidé, kteří odešli z armády, nebyli zavření, jenom šli na horší práci.“ – „O to nejde, ale proč bych odcházel před koncem výsluhy z armády? Začínal někde po mnoha letech znova?“ – „Prostě žádný morální problém jste s tím neměl.“ – „To jsem neměl. A nikdy toho nebudu litovat. Protože takový je život, to poznáte, až budete starší. Ono to taky nemusí být tak, jak je to dneska. Člověk neví, co se stane druhý den. Člověk žije proto, aby žil, pro rodinu, protože s morálkou nikdo daleko nedošel, jenom na šibenici.“