Jaroslav Komárek

„Jsou v životě člověka období, o kterých nerad hovoří. Protože v některých okamžicích jsem byl velmi zklamán, ne proto, že bych něco vyvedl, ale protože jsem příliš otevřená huba. Takže nakonec mně byla odebraná hodnost z plukovníka na podplukovníka. Respektive ne odebraná, ale před podpisem vyhlášení mi zkrátka tu hodnost nedali. To byla jedna stránka věci. Potom druhá, nakonec to můžu říci, nedávno za mnou byli dva zpravodajci současní, protože se hrabali v materiálech z mé minulosti, chtěli vědět některé podrobnosti z té doby. Já říkám otevřeně, zpravodajské služby navazují dál, pracují dál v jiných podmínkách a každá zkušenost toho nového pracovníka, který tam přijde, je dobrá. Zkrátka rozdíly tam jsou, ale je potřeba si objasnit, jak to bylo tehdy, když se to zapsalo. Proto o tom nerad hovořím a nerad bych to dál rozváděl. Protože myslím, že je to i nesprávné. Jak říkám, nic špatného jsem neudělal, tady mám podepsaný dekret, že jsem byl lustračně čistý, to mám od prvního ministra. Čili já jsem nikomu nic nevyvedl, nikomu neuškodil a podobně.“

„Nikdo si na mě nikdy nemohl stěžovat a nestěžoval, a když byly prověrky a když se to, jak se říká, všechno obrátilo, tak jsem prošel. Proto taky jsem si přímo tady vyžádal, aby mi ministerstvo vnitra dalo dekret, že jsem skutečně nebyl nikde evidován, že jsem prošel. Já jsem to potřeboval, protože jsem si říkal, že člověk neví. Vždycky, když se provádějí změny ve státě a v režimu, tak se to nějakým způsobem kroutí, tak chci mít jistotu a vyžádal jsem si to.“

„Konec války byl úžasný. Pamatuji si to jako dnes. Už se nedělalo, asi týden jsem už do práce nechodil. Seděl jsem tehdy v kozím chlívku a dělal nějaké korýtko, a najednou slyším naproti u kováře Vavřiny rádio, jak hlásí v rádiu, že v Praze je povstání. Sedl jsem na kolo, musel jsem u všeho být. Mezitím přijel k nám domů někdo autem, jmenovali mě spojkou mezi Hořicemi a Jiřicemi pro nějakou organizaci, už nevím, co to bylo, nezastihl jsem to, poněvadž jsem v té době doma nebyl, tak jsem nic nevykonával. Koukal jsem, co se děje v Hradci. Viděl jsem, jak Němci odhazují věci, jak odjíždějí z Hradce k Plotišti, oni byli hlavně na letišti. Házeli i šicí stroje a tak dále, zkrátka odhazovali ty těžké věci, aby sami mohli naskákat a ujet odtamtud.“

„Zásadní bylo to přežít a žít. To je hlavní zásada každého člověka. To je hlavní. Protože co je mi platné dělat hrdinu a být zavřenej... K čemu?“ – „Přeci lidé, kteří odešli z armády, nebyli zavření, jenom šli na horší práci.“ – „O to nejde, ale proč bych odcházel před koncem výsluhy z armády? Začínal někde po mnoha letech znova?“ – „Prostě žádný morální problém jste s tím neměl.“ – „To jsem neměl. A nikdy toho nebudu litovat. Protože takový je život, to poznáte, až budete starší. Ono to taky nemusí být tak, jak je to dneska. Člověk neví, co se stane druhý den. Člověk žije proto, aby žil, pro rodinu, protože s morálkou nikdo daleko nedošel, jenom na šibenici.“