Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Komárek (* 1925)

• narodil se 16. února 1925 v Třesovicích u Hradce Králové

• chudé rodinné poměry, otec dělník, matka u sedláka

• 1939 – nastoupil do učení strojním zámečníkem

• 1945–1947 – vojenská služba, hlídač zajateckých táborů pro německé vojáky

• 1947–1950 – pracoval ve Škodě Plotiště jako zámečník

• 1950 – vstoupil do armády, voják z povolání

• práce ve zpravodajské službě generálního štábu armády

• 1954–1955 – pobýval s vojenskou delegací v Koreji

• 1980 – odchod do penze

• 1981–1986 – práce účetního, cesty s lunaparkem do zemí bývalého Sovětského svazu

• žije v domově pro válečné veterány v Praze

Jaroslav Komárek je svým způsobem šťastný člověk. Vitální třiadevadesátník a skvělý vypravěč žije v domově pro válečné veterány v Praze a je zde nadmíru spokojený. Během svého života se mu podařilo zaopatřit rodinu po všech stránkách i řádně vykonávat svoji práci ve zpravodajské službě generálního štábu československé armády. Tvrdí, že nikdy nikomu neuškodil a nic špatného neudělal. Má na to ostatně dekret, čisté lustrační osvědčení.

Rodičům jsem stále vděčný

Narodil se v roce 1925 v obci Třesovice u Hradce Králové jako starší ze dvou synů. Vyrůstal v nuzných poměrech. Otec byl dělník, matka sloužila na statku u sedláka a se skromným příjmem rodiče čtyřčlennou rodinu jen taktak uživili. Bydleli nejdříve v pronajatém pokoji, pak v dřevěné chatce, později se rodiče rozhodli postavit malý domek, ale úvěr sotva spláceli a těžce se zadlužili. „Nikdy nezapomenu, jak nám matka přinášela svůj oběd, který dostala u sedláka, domů, sama si namazala krajíc chleba tvarohem a zase utíkala do práce, hladová. Rodičům jsem nesmírně vděčný za jejich obětavost,“ vzpomíná Jaroslav Komárek na rodinné poměry, z nichž vzešel.

Bylo mu čtrnáct let, když byl vyhlášen protektorát a do země vstoupily okupační německé jednotky. Vzpomíná, jak němečtí vojáci vzali útokem obchody a kupovali ve velkém potraviny a lahůdky. „Viděl jsem vojáky s věnci buřtů kolem krku, tábořili u náměstí. Dokonce nás tehdy zvali a lákali na buřty, ale my jsme nešli, báli jsme se,“ popisuje pamětník. Po základní škole, na podzim roku 1939, nastoupil Jaroslav Komárek do učení. Učil se strojním zámečníkem v Hradci Králové. Řemeslo ho bavilo a v učení byl šťastný. S úctou vzpomíná na své mistry, kteří mu vštěpovali nejen základy technického oboru, ale i stavovskou čest a hrdost na řemeslo.

Atmosféra strachu

Podle jeho názoru se život na malé vesnici během války příliš nezměnil, bída byla stejná jako dřív, vesnice byla zcela česká a s Němci se pamětník příliš nesetkával. Přesto popisuje atmosféru strachu, kterou zažíval především během heydrichiády. Vybavuje si vyšetřování a prohlídky domů po atentátu na říšského protektora. Rodina vlastní radiopřijímač neměla, zprávy tedy zjišťovala pokoutně u sousedů nebo v hospodě. O vývoji válečné situace měla kusé informace, přesto se tu a tam doslechla o německých porážkách a podobně. „Mám dojem, že čím na tom Němci byli na frontě hůř, tím víc budili atmosféru strachu. Vzpomínám si na kontroly dokladů na nádražích a život v neustálé obavě, co se může stát,“ vzpomíná Jaroslav Komárek. Koncem války i jeho ročníku hrozilo nucené pracovní nasazení, ale protože jeho prací bylo opravovat traktory, tedy hospodářsky prospěšná činnost, nasazen nebyl a zůstal do konce války doma.

Do detailů si vzpomíná na události dramatických květnových dnů roku 1945. „Slyšel jsem v rozhlase výzvu na pomoc Praze, sedl jsem tedy na kolo a jel jsem alespoň do Hradce. Míjel jsem kolony německých vojáků, kteří opouštěli Hradec Králové. Byli hlavně u letiště a ujížděli pryč směrem na Plotiště. Z vozů odhazovali těžké věci, třeba šicí stroje, jen aby se tam vešli sami,“ popisuje konec války Jaroslav Komárek.

Šli jsme za lepším

Hned v červnu 1945 vstoupil do komunistické strany. Jasně udává své důvody: „Když člověk žije v prostředí, kde je víceméně, jak se lidově říká, onuce, na vesnici jako by neexistoval. Ostatní se na vás dívají skrz prsty, jste ničím. Nejenom já, ale spousta lidí, chasníků, služek a podobně, kteří dostali v pohraničí třeba hospodářství, se najednou mohli osvobodit od letité práce, kterou po generace vykonávali pro jiného hospodáře, a mohli se osamostatnit. Najednou se naskytla určitá možnost se nějak svobodně rozhodnout. Proto tolik lidí, jednoduchých lidí, jako jsem byl já, a spousta dalších šli za tím lepším. Proto do partaje vstoupila většina lidí tímto způsobem.“ Touha po sociální spravedlnosti, kterou komunisté hlásali, ostatně do strany přivedla kromě lidí z dělnických a sociálně nejslabších vrstev i levicově orientovanou inteligenci, takzvané salonní komunisty.   

V létě 1945 nastoupil Jaroslav Komárek základní vojenskou službu. Narukoval dobrovolně, čímž si zkrátil službu o tři měsíce, aby se mohl brzy oženit. Svou nastávající ženu Věru poznal už ve svých sedmnácti letech a strávili spolu celý život. Vojenskou službu začal na hranicích s Polskem v Orlických horách, ale po několika týdnech byl převelen na místo velitele strážní jednotky, která hlídala německé zajatce v Náchodě, v Josefově a nakonec v Jičíně. Tam pamětník pracoval jako účetní. „Bylo tam asi čtyři sta německých vojáků, válečných zajatců. Pocházeli ze Sudet i z Německa a postupně se propouštěli domů. Dohlížel jsem na to, aby vše řádně fungovalo. Se zajatci se zacházelo slušně, nikomu se tam nic zlého nedělo,“ tvrdí.

Život pro rodinu

Ještě během vojenské služby se stihl oženit a poté nastoupil do zaměstnání v továrně na odstředivky Škoda Plotiště. Po dvou letech dostal nabídku vstoupit opět do armády, tentokrát jako voják z povolání. „V práci se mi přestávalo líbit a v armádě mi nabídli dobré místo, hodnost poručíka a lepší plat. Mohl jsem zabezpečit rodinu, pro ni jsem žil,“ uvádí pamětník. V roce 1950 tedy nastoupil do armády a po zapracování přešel do zpravodajské služby generálního štábu. O svých úkolech se Jaroslav Komárek příliš šířit nechce, protože se dosud cítí být vázán mlčenlivostí, ale vykonával v podstatě funkci zpravodajce v rozvědce. Podle svých slov podával hlášení o dodržování různých nařízení na konkrétních úsecích armády a prověřoval vnitřní chod armády. Pracovně byl v padesátých letech dvakrát vyslán do Pekingu a jednou do Paříže jako kurýr, přijímal a předával hlášení od útvarů, které měl prověřovat.

Více než rok strávil s československou vojenskou delegací v Koreji, kde pobýval v letech 1954–1955. Byl členem dozorčí komise, která dohlížela na dodržování příměří a výměnu zajatců mezi Severní a Jižní Koreou. Na pobyt v exotické asijské zemi rád vzpomíná, býval ostatně podle svých slov „dobrodružná povaha, která u všeho musí být a nikde nesmí chybět“. Po návratu domů se vrátil ke své práci zpravodajce, ale v roce 1964, po čtrnácti letech u rozvědky, přešel na místo inspektora na vojenském letišti.

Byla neděle, ale nikdo nepřišel

Pražské jaro a jeho obrodný proces vítal, protože mu vadil „zkostnatělý režim, který se projevoval i v armádě“. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla i pro něj šokem a velkým překvapením. Sám byl v té době s rodinou na dovolené v Bulharsku a Jugoslávii, ale o emigraci tehdy ani později ani na okamžik neuvažoval. V armádě zůstal i po roce 1968, prošel prověrkami v roce 1970 a tvrdí, že na souhlas s okupací, který byl hlavním tématem politických prověrek, se ho tehdy nikdo neptal. Jako profesionální voják zůstal v armádě až do roku 1980, kdy měl nárok odejít do důchodu.

Ani po odchodu do penze nelenil a sehnal si další zaměstnání – nastoupil jako ekonom do pražského Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, a protože se osvědčil, byl v letech 1981–1986 vyslán jako účetní na čtyři dlouhé cesty do zemí tehdejšího Sovětského svazu s lunaparkem. „Upravil jsem si maringotku a spolu s manželkou a dalšími rodinami provozovatelů atrakcí jsme vyrazili. Měli jsme velký úspěch na Ukrajině, v Tatarstánu a dalších zemích. Jeli jsme tam kvůli výdělku, což se vždy podařilo mojí zásluhou, jelikož jsem do lunaparku vnesl řád a pořádek,“ chválí se pamětník. Během poslední cesty po Sovětském svazu zažil havárii jaderné elektrárny v Černobylu. „Byla neděle a divili jsme se, že nikdo na atrakce nepřišel. Pak mi nějaký vedoucí vysvětlil, že bouchla elektrárna, ale že se o tom moc neví a on sám nemá moc informací. Byli jsme asi čtyři sta kilometrů od Černobylu a na nádražích jsme viděli lidi, kteří byli z oblasti odváženi. I někteří z našich kolotočářů chtěli jet domů, ale měli jsme tam závazky, které se musely plnit,“ podotýká pamětník.

S morálkou leda na šibenici

Listopad 1989 příliš nevnímal a velkou váhu mu nepřikládá. „Aktivity disidentů se zveličily, to nic vážného nebylo,“ domnívá se. Opatřil si ovšem lustrační osvědčení a uvádí tyto důvody: „Chtěl jsem ho a potřeboval, protože jsem si říkal, že člověk nikdy neví. Vždycky, když se provádějí změny ve státě a v režimu, tak se to nějakým způsobem kroutí, tak chci mít jistotu a vyžádal jsem si to.“ Lustrační osvědčení je pro Jaroslava Komárka dokladem o tom, že se vždy choval správně.

Na přímý dotaz, zda přemýšlel o tom, pro koho pracuje, zda neměl žádný morální problém s tím, že slouží armádě nesvobodného státu, Jaroslav Komárek odpovídá: „Zásadní bylo přežít a žít. To je hlavní zásada každého člověka. Protože co je mi platné dělat hrdinu... Proč bych odcházel před koncem výsluhy z armády a začínal někde po mnoha letech znova? Žádný morální problém jsem s tím neměl. A nikdy toho nebudu litovat, protože s morálkou nikdo daleko nedošel, jenom na šibenici.“