Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Komosná (* 1920  †︎ 2020)

• narodila se 21. října 1920 v Dolních Bojanovicích na Hodonínsku

• 1931 – nazpívala s hodonínským orchestrem píseň pro T. G. Masaryka

• v roce 1926 se stala aktivní členkou Orla a začala hrát divadlo

• 1943 – provdala se za Michala Komosného

• v roce 1945 se narodil syn Josef

• 1945 – byla svědkem přechodu fronty přes obec

• 1948 – postavila se proti komunismu a při volbách hodila do urny bílý lístek

• 1950 – musela podepsat vstup do JZD

• roku 1963 – vstoupila do Ústředí lidové umělecké výroby

• zemřela 9. dubna 2020

Růžena Komosná, dívčím jménem Svobodová, se narodila 21. října 1920 jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Celý život prožila ve svém rodném domě v Dolních Bojanovicích. V jejím dětství bylo přirozené zapojit se do práce na hospodářství: „My jsme chodili na klasy, pásli husy, sbírali jsme peří, furt jsme něco pracovali.“ Učila se hospodařit, poznávat rostliny a jejich užitek pro dobytek a drůbež. Do obecné školy chodila v rodišti, v ročníku bylo osmdesát dětí, děvčata byla zvlášť. Potom docházela do měšťanské školy v Hodoníně. Plánovala ještě další studia na průmyslové škole, ale do toho přišla druhá světová válka.

Zpívání pro prezidenta Masaryka a hospodářská krize

Jako jedenáctiletá byla vybrána, aby nazpívala pro prezidenta T. G. Masaryka píseň. Zpívala s židovským chlapcem z Hodonína za doprovodu orchestru. Dostala za účinkování čokoládu, což byla tehdy velká vzácnost. „Pan učitel Páč mně pak říkal: ‚Růženko, lúbilo se to panu prezidentovi.‘“ 

Po roce 1930 dolehly i na malou obec důsledky hospodářské krize. Dotklo se to hlavně rodin, které neměly žádné pole. Říkalo se jim nádeníci. Lidé si maximum udělali sami a nenajímali si další pracovníky. „Tož se jim říkalo nezaměstnaní a obec jim platila nějaký peníz. Ale ani to nepokrývalo to, co potřebovali na živobytí.“ Rodina Růženy Komosné se starala o pole, které měla po prarodičích. Tatínek pracoval na regulaci řek, práci měl dobrou. Děti tatínkům nosily na pole obědy. Byla to většinou polévka a k tomu místní jídla – pěry, beleše, šumajstr a šustka (kynuté knedlíky, vdolky, kroupová směs a bramborové škubánky).

Lidé obdělávali svá pole a starali se o rozsáhlé louky. „Můj stařeček Hubačka dycky říkával, že já mám lúku na Kostelisku. Já tam mám také stopy, jak dyž by tam byl dům.“ Skutečně se později ukázalo, že na poli jsou pozůstatky stavby kostela. Louky připadly později zemědělskému družstvu, které povolalo archeology a vědce. Dnes je na tomto místě Slovanské hradiště v Mikulčicích.

Orelská setkání a odkaz Víta Příkazského

Tělovýchovná jednota Orel (katolická sportovní organizace) působila v obci už před první světovou válkou. Pamětnice chodila cvičit. Na větší orelská setkání jezdily děti na koňských povozech. Jezdily tam, kam dojeli koně, a ti ujeli tak dvě hodiny. Děti cestovaly do Prušánek, Josefova, Mikulčic, Lužic či Mutěnic. Veřejných akcí a cvičení se účastnil Vít Příkazský, který později ve válce zahynul v koncentračním táboře. „Věděli jsme, že zahynul, a modlili jsme se za něho. On tak lidsky mluvil, abychom byli vzorní a hodní, abychom pomáhali jeden druhému. To byl člověk šlechetný,“ doplňuje pamětnice.

Život před válkou

Už od mládí bylo pro pamětnici důležité ochotnické divadlo. Protože byla vynikající zpěvačka, troufla si i na operetu. Díky divadlu poznala také svého budoucího manžela Michala (ročník 1920).

Ještě před válkou žilo v Dolních Bojanovicích pět židovských rodin. „Vytratily se a zostali jen Lechneři. Oni jich odsunuli do koncentračního tábora, vědělo se to. Aj jsme dali nedávno na vzpomínku na mšu svatú za ně.“ Růžena Komosná se po ukončení měšťanky naučila leštit nábytek. Pracovala ve stolařství a majitel byl přítelem Židů. Dělal pro ně soukromě, chtěli naleštěné sekretáře.  

Válka ve vsi

Když začala válka, vypomáhala pamětnice na poli doma i u sedláků. Válka její generaci zastihla v rozkvětu mládí. Zvláště pro mládež to bylo těžké, protože nebyly žádné muziky. Jen se načerno tancovalo ve stodolách při harmonice. Když byla v roce 1938 mobilizace, povolali předně ty, kteří byli na vojně. Na Slovensko odešel i její starší bratr Cyril. Pamětnice dodává: „Aj půl roku sa to držalo, a že proti temu Hitlerovi vystúpnem. Pak asi došli k uvážení, že uděláme dohodu a odstúpneme.“ O samotném začátku války se dozvěděla na ulici od kolemjdoucích. Němci pochodovali od Lužic. K místním se chovali slušně. Jeden z nich pamětnici obdivoval a chtěl se za ní vrátit. Ona si ale nechtěla dělat známost.

Růžena Komosná vzpomíná na Pavla Čížka, který byl nespravedlivě odsouzen a poslán do koncentračního tábora, ale nakonec se šťastně vrátil: „Byl súsed, vzpomínal, jak jich tam bili, mučili, zavírali a nedají jíst. On říkal, že si furt škubali na zemi rostliny – mochna husí, bylo to dobré, aj výživné. Oni to dělali tajně a večer si to cumlali a zužitkovávali.“

Do koncentračního tábora se dostal také bratranec pamětnice Josef Líčeník. Musel narukovat jako ročník 1924 a umístili ho do Rakouska do hitlerového odpočinkového paláce (Hofburg ve Vídni) jako zahradníka. Utekl, byl dopaden a poslán do koncentračního tábora Mauthausen. Odtud se mu podařilo uprchnout a do konce války se dokázal skrývat. Nasazen byl také Matěj Komosný z Dolních Bojanovic, kterému se podařilo uprchnout a také se schovával, přímo v obci. Pamětnice ani její rodina o tom nevěděla. Lidé o tom mezi sebou nemluvili.

Lidé se snažili všemožně obdělávat pole. I když museli z úrody odvádět podíly, měli své maso, sádlo, drůbež, vajíčka, mléko a hlavně vypěstovanou zeleninu. 

Jedním z důsledků válečného období byl i nedostatek léků. Zemřel příbuzný pamětnice, který se ve věku dvaatřicet let při práci nakazil tetanem a nemohl dostat vakcínu. Ta byla prý jen pro vojáky. Nepomohly prosby, lidé darovali krev, ale nic nepomohlo. „On mosel při zdravém rozumu umřít. Doktoři se báli, nic neriskli. Každý má své svědomí, kdo chce donést oběť, donese. Kdo nechce, marnost...“

Svatba v době války

Růžena a Michal Komosní měli svatbu 3. listopadu 1943. V době války to nebylo jednoduché. V dřívějších vzpomínkách uvádí, že lidé ji měli rádi, protože šila. Přinesli jí potravinové lístky a za to mohli nakoupit cukr, mouku a máslo. Příděl dostala i od obce.* K jídlu bylo to, co odchovali oni nebo příbuzní – vepřové maso a slepice. Vzpomíná, že v den její svatby přišlo gestapo hledat bratrance Josefa Líčeníka. Nenašlo ho, a tak mohla svatba pokračovat.

Přechod fronty

Manželům Komosným se v lednu 1945 narodil syn Josef. V dubnu přecházela přes obec fronta. Tuto událost prožili v búdě (ve vinném sklepě). Komosní tam dali cihly a lavice a schovali tam asi třicet pět lidí, převážně stařenky a vdovy ze svého konce obce. Lidé nejprve frontu sledovali. Vojáci šli od Lužic po polích v kotlině přes rozlehlé pole. Lidé viděli, jak pochodují k obci, po dvou a po třech. Němci se spěšně balili, protože přestalo fungovat spojení. Místní kněz se přes faru dostal do kostela a pod věží přecvakal vysílačky. „Kolem búdy se jen mihali. Hned za něma na tři kilometry byli Rusi. Oni se ponáhlali a Rusi jich pronásledovali. No válka.“ Ruští vojáci se ve sklepě zastavili. Zkontrolovali osazenstvo a vypili si skleničku vína. Nezdržovali se, postupovali dál na Klobouky.

„Ta fronta, to bylo nebezpečné, tož jsem sa zaslíbila Panně Marii a předsevzala, že každý rok pojedu do Žarošic a na Hostýn.“ Hostýn nevynechala ani jednou a do Žarošic jezdí každého 13. v měsíci. Při pobytu ve sklepě se pamětnice zřejmě nachladila (byla krátce po šestinedělí), protože nemohla otěhotnět. Chodila k lékařům, ale nepomohlo to. Syn Josef se pak oženil a sám měl tři děti, které mu pamětnice pomohla vychovat.  

Ruští vojáci v obci

Ruští vojáci si udělali v obci štáb v ulici, do které se pak mohlo jen na povolení. „Takový jeden tu byl a furt nás pronásledoval a furt ‚děvušky‘ a my jsme si povylézaly na hůru a manžel oddělal žebřík a řekl, že tam nikdo není.“ Růžena Komosná vzpomíná na jednu ženu, která byla znásilněna. Pamětnice měla dvouměsíčního syna, takže měla od vojáků klid. V ulici, kde s rodinou bydleli, se zastavovaly ruské kolony a vojáci pro ně svařovali víno, které získávali od místních vinařů.  

Před příchodem fronty šly ze Slovenska zprávy, že vojáci kradou. Lidé se proto snažili cenné věci schovat. Komosní si připravili betonovou rouru, vyčistili ji a schovali do ní cennosti, příbory a kroje. Celé to pak obložili balíčky tenkých větví a nechali na dvoře. Vojáci u nich nic nenašli.

Komosní se setkali i s ruským velitelem. Někdo vojákům řekl, že jsou krejčí, a museli pro velitele ušít epolety (důstojnické nárameníky) a plátnem obšít krabičky, ve kterých si velitel posílal cenné věci domů. Sluha, který vše vyřizoval, posléze rodině přinesl jako poděkování cukr a mýdlo na praní. Běžně totiž k dostání nebylo ani jedno.

Poválečný život a volby v roce 1948 

Když skončila válka, lidé se těšili na uvolnění. Pilně obdělávali svá pole. Komosní začali šít na živnost. Michal Komosný byl vyučený krejčí. V roce 1946 vyhrála v Dolních Bojanovicích Československá strana lidová, komunisté měli jen dvanáct procent. Měli tedy malé zastoupení v obci. Neodůvodněné a neoprávněné zásahy KSČ do života občanů se projevily při volbách v květnu 1948, kdy občané v Dolních Bojanovicích odevzdali šedesát sedm procent bílých lístků. Podle levicového tisku to byl ojedinělý případ větší obce v republice, v níž se při této příležitosti projevil takovou měrou vliv reakčního kléru.*

„Já jsem volila ten bílý lístek a před Figurú (tehdejší předseda) jsem to škrtla veřejně. Já jsem na to byla zauzlená. Já jsem byla malá orlica, pak jsem stúpla do lidovej strany. No jak bych se mohla spolčit s komunistama.“ Z toho důvodu se syn Josef nedostal na žádnou školu a pracoval v zemědělství. Pamětnice byla aktivní dál. Když odstraňovali ze třídy kříže, šla si stěžovat na radnici. Chtěla, aby zavolali do Hodonína na okres s tím, že si to rodiče nepřejí.  Na radnici Růženu Komosnou uchlácholili, kříže ve třídách nechali a po čase je potichu odebrali.

V poválečném období byl obyvatelům velkou posilou místní kněz Jaroslav Pořízek. „On dal základ dědině, byl ohromně chytrý, vzdělaný, hluboce věřící a nadaný kazatel. Podporoval mládež, povzbuzoval a podporoval chudobných lidí. Byl spravedlivý.“ 

Začátky kolektivizace

Začátkem padesátých let začala v obci kolektivizace. „První nás předvolali na obec, první velikú schůzu udělali, demonstrovalo se, tábor lidu tady byl, bylo to špatné.“ Lidé nakonec polevili, měli pocit, že si stejně nic nevyvzdorují. Nejprve byl zabrán majetek zemanům a sedlákům, které přinutili. „Byla veliká nejistota. Lidi byli otrávení a nechcelo se žádnému ani mluvit, to bylo depresivní strašně.“ Komosní měli pole ve velkém kopci, takže jim zůstalo jako záhumenek, tedy pole, které měli určené pro soukromé pěstování. Běžně lidem komunisté vzali jejich pole a přidělili jim úplně jiné jako záhumenek. Toto období prý bylo horší než za Hitlera. Všechno, co měli lidé rádi, zabavovali. Pole, krávy, koně. V té době byl dobytek součástí rodiny, pomocník a někdy i přítel. Lidé se zvířat zbavovali velmi těžce. Komosným takto odvedli krávu Marušku.

Vstup do JZD podepsala Růžena Komosná mezi posledními. V zemědělských družstvech panovaly tvrdé podmínky. „Trochu jsme tam lamentýrovali na nejakú prácu a já říkám: ‚Děcka, netrapme sa, na chleba se mosí dělat. Když nám to tak naládovali a když jsme na to přistúpili, tak co nám zbývá než poctivo dělat.“ Ženy si různě pomáhaly. Pamětnice několikrát v rozhovoru vzpomněla, že v JZD byla mzda osm korun za jednotku, osmdesát kopečků hnoje za osm korun.

Zrušení živnosti a šití na zakázku

Pamětnice se učila šít od maminky a sestry. Brzy po válce si přivydělávala pečením dortů a cukroví. Manželovi se však nelíbilo, že jsou po domě malé hrnce a hrnečky, a tak začala šít. Michal šil červenice (mužské krojové kalhoty) a pamětnice kordule (vesty). Po nástupu komunismu manželům živnost zrušili. „Řekli: ‚To bys byl vykořisťovatel... je konec.‘“ Michal šel do Slokova jako zámečník a pamětnice pracovala patnáct let v JZD (jednotném zemědělském družstvu) v rostlinné výrobě. Ale lidé šití potřebovali, a tak když pršelo, šili načerno.

Potom byly hody (tradiční výroční slavnost na konci září). Na hody přijel státní soubor z Prahy a líbil se jim místní kroj. Vedoucí se doptali na výrobce a narazili na pamětnici s manželem. Až z Prahy pak přišel rozkaz, aby manželé začali šít. Okamžitě mohli odejít ze zaměstnání a byli přijati do ULUV (Ústředí lidové umělecké výroby). Komosní nadiktovali potřebné materiály, ministerstvo kultury to potvrdilo, všechno se objednalo a mohlo se začít šít. Manželé šili tři kompletní dívčí sváteční kroje a osm chlapeckých. Musely být hotové do 24. dubna, kdy měl soubor premiéru. Manželé to stihli. A i když jim nakonec nevyplatili smluvenou částku za šití, byla Růžena Komosná spokojená, že už nemusí do JZD.

Manželé Komosní už zůstali doma a šili na zakázku. Vyučili také svoji vnučku Markétu Maláníkovou, rozenou Komosnou, která pokračuje v práci prarodičů.

Akce „Vetejška“ a útěk Petra Esterky

Vraťme se ve vzpomínkách ještě do padesátých let. V roce 1950 zavřeli pana faráře Jaroslava Pořízka. Pro obec to byla obrovská rána. V březnu téhož roku jej pražský státní soud zasedající v hodonínské sokolovně odsoudil ve vykonstruovaném procesu k patnácti letům vězení za údajné napomáhání v protistátní a teroristické činnosti.

S Jaroslavem Pořízkem spolupracovala v Dolních Bojanovicích skupina lidí, kteří pomáhali rodinám perzekvovaných komunistů. „Oni byli skauti, udělali skupinu a ten jeden z nich pracoval v Hodoníně a spolčil se s někým, kdo je navedl na protistátní aktivitu. Měli zbraně.“ Růžena Komosná si pamatuje, že se sestrou jednoho z aktivistů začal chodit policajt a kluky to naštvalo. Vyloučili ho ze skupiny, byla šarvátka a byl postřelen Vetejška. Tím byla skupina odhalena. Mezi členy byli Petr Vymyslický, Pavel Hubačka, Jan Herka, Jožka Pospíšil, Bůšek a další. Ke spolupráci přemlouvali i manžela pamětnice. Ten však s ohledem na rodinu s malým dítětem odmítl. Vedoucí skupiny Pavel Hubačka byl příbuzný pamětnice. V březnu 1950 byl pro trestné činy velezrady a vyzvědačství odsouzen k třiceti letům těžkého žaláře a dalším trestům. Pamětnice se jednou s rodinou vypravila na Bory na návštěvu. „To jste neviděla, jaké tam byly hromady nasypané, jeřáb to furt sypal, co oni kopali. A z teho se ten uran vybíral.“

V roce 1957 se podařilo utéct přes hranice Petru Esterkovi. S rodinou nebyl příbuzný, ale pomáhali si. Růžena Komosná zavzpomínala, jak Petr hrával divadlo a jak se u ochotníků učil správně artikulovat.

Konec ochotnického divadla

Manželé Komosní vedli ochotnické divadlo v obci. V šedesátých letech musela být veřejná vystoupení schválena komisí pro případ, že by se jednalo o protirežimní kus. Manželé Komosní byli věřící a o to více byla jejich práce pod dohledem. Postupně komunisté divadlo zarazili. „Měli nacvičený Národ pod křížem a oni si mysleli, že je to křesťanský kříž. Došel předseda Vašek Figura a řekl, že se divadlo nesmí hrát.“ Michal mu však řekl, ať to lidem oznámí sám, a tak se představení nezrušilo, ale nesmělo se opakovat. „Potom už na nás dorážali, když jsme nemohli klasická divadla hrát, oni nechceli, tak jsme začali dělat jenom národopis.“

Národopisná činnost v Tvrdonicích

Manželé začali připravovat krátké hry s národopisnou tematikou. Do Tvrdonic k účinkování je přizval zpěvák Jožka Severin. V Tvrdonicích bylo hodně komunistů a paradoxně tím více Komosným prošlo, protože se to tam tolik nehlídalo. Bylo to i Severinovou osobností, který byl uznávaným odborníkem lidové kultury na Podluží. Komosní se snažili dělat svá pásma vlastenecká a národopisná, aby se nemohl nikdo urazit.

Začátkem osmdesátých let připravili pro festival Podluží v písni a tanci Tvrdonice pásmo Dožínky. Použili v něm píseň Bože, nám požehnaj, všecko nám dobré daj, naše vinohrady od škody zachovaj. Pásmo však neprošlo veřejným schvalováním, které bylo tehdy běžné. Manželé slíbili změnu, ale pásmo si nakonec připravili podle svých představ. Dožínky měly velký úspěch.

Po roce 1989 bez dozoru a omezení

Po revoluci manželé pocítili uvolnění ve své tvorbě. Šili a vyšívali bez omezení. V roce 2007 zemřel manžel pamětnice. Růžena Komosná stále šije a podporuje všechna svá vnoučata. „Ze šití se moc nevydělá, z teho není milionář. Ocenění jsem dostala hlavně od lidí, když byli spokojení, to mě hlavně těšilo. Teď jsou materiály drahé.“

Manželé Komosní patří k významným osobnostem Dolních Bojanovic. Přispěli ke kulturnímu dění nejen v obci, ale na celém Podluží (etnografický region na Břeclavsku). Pamětnice stále sleduje dění ve světě, poslouchá rádio a čte noviny. A co považuje v životě za nejdůležitější? „Dyž možu, tož idu do kostela, su klidná, nic si nevzrušuju a všeckým všecko přeju. A klidně spím, protože su spokojená a vím, že aj druzí sú spokojení. Vařím si sama to, co mně šmakuje. Všecko dělám s pomocí Boží.“

*) použitá literatura:

Esterka, F. – Ondruš, V.: Dolní Bojanovice. Dolní Bojanovice: Lelka, 1996.

Zigáčková, K.: Život a práce lidové vyšívačky a krejčové, MU Brno 2012.