Růžena Komosná

„Frontu jsme prožili. My jsme měli búdu, máme búdu pod Čaganovem a sklep máme. A tož oni, lidé z našeho konca, neměli búdy. To tu byli samí chalupníci na našem konci a stařenky a vdovy. A tož Michal všeckým řekl: ‚Všecí půjdete do našeho sklepa.‘ Tož bylo nás tam ale pětatřicet. Stařeček tam dali lavky, cihle a nasedali si všecí a tam jsme to prožívali. Napřed jsme nakukovali a dívali se, jak postupujú Rusi od Lužic. Krásně jsme to viděli, protože to je na kopci, Lužice, oni šli z kopečka do Bojanovic. Mezi Lapoštorfem lesem a týma búdama je taká kotlina, tož tamtady šli. Furt šli, jich bylo... Furt od teho Lapoštorfa až po dědinu furt po dvoch a po třech. No bylo jich moc, Rusů. A nad něma létaly letadla. A už Němci, ještě jsme viděli Němce, jak balá. Tak hned všecko balili a ustupovali. Kolem našej búdy enom sa míhali s těma kolečkama. A hned za něma, to už nebyla vzdálenost než tak tři kilometry, už byli Rusi. A oni sa ponáhlali teda, tí Němci, aby ustúpli, ale ti jich furt pronásledovali, furt střílali, no válka. To trvalo enom... odpoledňa to začalo, ale ve tři hodiny, když došli od Lanžhota sem. Hned k nám došel voják ruský do tej búdy a povidal, kdo tam je. Já říkám: ‚Neboj sa, jsme tu samí domácí ludé, je nás pětatřicet, běž sa podívat. Nikdo tu néni cizí.‘ Rozuměl mně dobře. Tož hned šel do teho sklepa, podíval sa po všeckých a viděl, že jsou tam samé stařenky a tetičky v krojách. Tož hned vyběhl hore a stařeček už mu nachystal pohárek, tož hned ho vypil a povídal mně, že jedeme už na Klobouky.“

„No, zavolali nás tam. No první velikú schůzu udělali a demonstrovalo sa a proti to bylo a taký tábor lidu tu byl. Bylo to špatné, ale nakonec lidé řekli, tož stejně jsme měli každý enom málo zemi, tož my bysme neutrucovali nic. Co měli větší, tož tych zabrali. Zemanů a tych zámožných sedláků, tych všeckých přinutili. Tož někteří stúpli do jezeda (JZD: jednotné zemědělské družstvo), někteří chodili do práce a někteří přešli do průmyslu, a jak sa kdo mohl vrtnút, tak sa vrtl. Lidi byli otrávení a nechcelo sa žádnému ani mluvit. Nic, to bylo depresivní strašně, protože přejít ze všeckého do ničeho... Já jsem nebyla tak zdecimovaná, protože jsme měli také pola, které jezeda nemohly si vzít. Tož ty oni nemohli obdělat, to je kopec vinohrada. Tož to nám nechali, ale jako záhumenku. Kdo neměl také pola, tož moseli dát teho, a oni mu poručili a určili zas záhumenku. No to bylo také na zlosť všecko. Horší jak za Hitlera. Ta duchovní situace, protože všeckých všecko zbavovali. To, co měli lidé rádi. Pole všecky brali, koně jim sebrali, krávy sebrali do kravína. My jsme měli krávu jednu, tož také nám ju vzali. A enom měla čtyři telátka, byla mladá, pěkná. Potom teda já jsem šla někam humnama a oni krót ty krávy zase vozili. Které jim nepasovaly, tož ich vozili na jatka a já jsem šla a naráz tu našu kravičku jsem tam uviděla. Já jsem na ňu tak zavolala. Já že: ‚Maruško!‘ A ona tak zavolala, ona ňa po hlasu poznala. Já, že vezú ju na jatka. Bylo mně jí strašně líto. Já jsem ju měla tak ráda. Já jsem ju dycky vzala do náručí a tak jsem ju hladila. Tož, měli jsme mléko své, bez starosti jsem byla.“