Matěj Komosný

„Až potom začala fronta tady blízko, kousek od hranic na Slovensku. A my v zahrádce, já jsem měl ještě tři sourozence, my jsme si udělali zákopy. Měli jsme dva zákopy, já byl s nejmladším bratrem Františkem. Naráz to začalo hvízdat. My jsme tady měli na rohu višňu. Najednou to zašumělo ve stromě. Ti Rusi měli stíhačky, malé letadla a oni nás pozorovali, že tam děláme výkopy. Oni hlásili, že jsou tam zakopaní Němci. Tak oni zaměřili ty děla a na nás. Já jsem byl otrlý z Německa, já jsem se nějak nebál. Tož, strach má každý, to je lidské, ale toto se přemože a nebát se. Toho nejmladšího jsem navnadil, ale ti dva další měli veliký strach. Oni se báli skrčení. A najednou to přiletělo a prásklo. Celá zahrada v dýmu a vedla nás měl veliký včelín a včilkaj. To byly zahrady v černém dýmu. Ti dva utekli spíš a tomu nejmladšímu říkám: ‚Franto, pomaličku vylezme ven a do baráku.‘ Tak jsme vyskočili, přikrčení. Najednou kulomety nad nama. My obá prásk na zem a přestalo to. Oni si mysleli, že nás trefili. My jsme se pak plazili až dom. Ostatní se divili a my na to: ‚No, jsme živí a zdraví.‘“

„Založili JZD, jenomže tam nikdo nechtěl jít. Tak tam šli takoví lidé, kteří neměli zem. Až potom za nějaký čas se někteří přidali a oni to potom donutili tak, že kdo chodil do práce a měl zem, tak oni ho nutili, aby se dal k JZD, aby podepsal. Za mnú furt chodili, podepiš JZD. Tož já jsem se tam hlásil, že nejsu komunista, nebudu komunista, že chodím do kostela a že se toho nezřeknu a že se mnú nic neudělajú. To sem prohlásil, to jsem byl taková černá ovca v závodě. Zaměstnání s menším platem. Ten, co byl ve straně, měl o dvacet procent víc peněz. Když jsem nechtěl povolit, tak jsem byl volaný k ředitelovi a měli jsme tam jednoho chlapíka, který byl náhončí pro JZD. ‚Podepiš – ne – půjdeš k ředitelovi.‘ On to měl na starosti, on nedělal nic jiného, jen naháněl lidi a měl královský plat. No, dobře, tak půjdu k ředitelovi. Tak jsem tam byl čtyřikrát. Potom jsem měl žaludeční vředy a marodoval jsem a potom z národního výboru došel k nám jeden zřízenec a říká: ‚Matěju, máš se dostavit na národní výbor.‘ Tak sem tam potom došel na ten národní výbor a dívám se, tam bylo chlapů, z Hodonína z ústřední komunistické strany, potom tam byli z JZD tajemníci, potom od nás z radnice, bylo jich tam ale osm. A včil jeden před druhého na mě hafkali. Já říkám, ne. Ale nedalo se nic dělat, mě uhafkali. Já říkám: ‚Tak dobrá, když jste mě uhafkali, tak mně dejte ten papír a já to podepíšu.‚‘ Oni mně dali papír a já říkám, že nepodepíšu. ‚Ne? Máte tady papír, sám jste si o něj řekl.‘ ‚Ale nepodepíšu.‘ ‚Dobře, tak vás propustíme z práce, dáme vám takové odevzdávky, že to nebudete moct plnit.‘ A já: ‚No, nemožete, ty odevzdávky jsou státem ustanovené, to nemůžete měnit.‘ ‚My jsme strana, my můžeme všecko.‘“