Štefan Kondáš

„My jako děti jsme chodily na maliny, trhat maliny a matka je potom druhý den šla do města prodávat, aby měla nějaký koruny. A houby jsme trhali a sušili a prodávali. Takhle se žilo. Tam bylo strašně zaostalé Slovensko, aspoň to východní Slovensko. –„Míval jste hlad, když jste byl malý?“ –„Mně matka ani nedala svačinu do školy, kolikrát jsem měl hlad. Viděl jsem děti, jak jedly, a já jsem neměl. My jsme se začali mít dobře těsně před válkou, to se urodilo hodně, ale všechno jsme tam nechali, veškeré obilí a to všechno.“

„Představte si, že jednou v noci se Němci přesunuli do té ulice, kde jsme byli my. A v pět hodin ráno už to Rusové věděli a bombardovali celou ulici. A sedlák, jak jsme u něho byli, měl stoh slámy, to už bylo po žních. My s bráchou jsme z jedné strany do toho stohu udělali díru a schovali jsme se tam před Němci. Přilítlo letadlo a vybombardovali celou ulici a hodili bombu vedle toho stohu. Bylo štěstí, že to nezapálili, ale slámu to hodilo na tu díru a my nemohli ven. Jo, a ještě Němec tam s námi byl schovaný, ještě štěstí, že tam s námi byl. Naši lidi běhali venku kolem stohu a nevěděli, co se děje, tak on na ně zavolal a oni nás vytáhli, jinak bychom se tam udusili.“