Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Koniecki (* 1937)

• narodil se ve Varšavě 29. prosince 1937, otce nikdy nepoznal

• dětství strávil u prarodičů na venkově, matka pracovala jako nuceně nasazená v Německu

• v Kruszyně u Radomi zažil německou okupaci a konec války, kdy Sověti vypalovali polské domy

• roce 1952 se odstěhoval z Kruszyny za matkou do Wroclawi

• začal se učit na zámečníka, později pracoval v loděnici a jako pomocník instalatéra

• v roce 1961 odešel do Boleslawce, kde se oženil a živil se jako instalatér

• v roce 1965 se odstěhoval za prací do Čech – kácel dříví v Jizerských horách

• oženil se s českou manželkou a usadil se v Hejnicích, pracoval v dřevoskladu v Bílém Potoce

• v roce 2021 žil v Hejnicích

Rodák z Varšavy Roman Koniecki prožil dětství za druhé světové války na venkově u svých prarodičů na území okupovaném Němci. Pamatuje si konec války v lednu 1945, kdy postupující Sověti vypalovali polské domy.

V létě 1945 se setkal jen se svou maminkou, kterou Němci odvezli na nucené práce k Hamburku, otce nepoznal. V důsledku válečného odloučení už nikdy nenavázal s matkou blízký vztah. V roce 1965 odešel za prací do Čech – kácet dřevo v Jizerských horách. Usadil se v Hejnicích, kde se oženil a s manželkou vychovali syna a dceru.

Otce nepoznal, neví ani jeho jméno

Narodil se ve Varšavě 29. prosince 1937 matce Walerii, rozené Adamské, otce nepoznal, neví ani jeho jméno. Veškeré doklady včetně rodného listu byly zničeny za války, pamětník se jmenuje Koniecki po svém otčímovi. Na začátku války ho maminka odvezla k prarodičům do své rodné vesnice Kruszyna nedaleko Radomi, která se v době německé okupace nacházela uprostřed Generálního gouvernementu, což byla obdoba Protektorátu Čechy a Morava, ovšem bez polské loutkové vlády. V „Generalne Gubernii“, jak Poláci hovorově říkali území okupovanému od října 1939, vládli výhradně Němci.

„Kruszyna byla stará vesnice, jaké v Polsku bývaly, bez elektřiny, bez asfaltových cest, s dřevěnými domy se slaměnými střechami,“ popisuje pamětník. Za války se ovšem stala pro německou armádu strategickým místem – nacházela se u Centrálního výcvikového prostoru wehrmachtu (Der Truppenübungsplatz Mitte), jehož zázemí budovali od září 1940 do prosince 1942 židovští vězni.

Když je Němci chtěli po dokončení deportovat do vyhlazovacího tábora, vzbouřili se. Většinu z nich Němci při tomto povstání zastřelili. Výcvikový prostor mezi Kruszynou a Radomí na ploše několika set čtverečních kilometrů byl jedním ze tří velkých cvičišť wehrmachtu v okupovaném Polsku (severní vojenský výcvikový prostor se nacházel u města Mława a jižní u města Mielec).

Němci mu nikdy neublížili

„Když Němci přišli, tak udělali ulice a stavěli montované domy. V Kruszyně měli kuchyň a pekárnu,“ vzpomíná pamětník a zmiňuje dva zážitky s okupanty. „Před kuchyní měli sud s marmeládou, když ji dojedli, tak nás zavolali, že můžeme zbytek vyškrabat. Jeden větší kluk nás odháněl, a když to ten Němec viděl, vyšel z maringotky a strčil ho do sudu. Měli tam také sklad černého uhlí a my jsme neměli čím topit. Byl jsem malý a řekl jsem si, že nějaké ukradnu. Chytil mě kulhavý Polák, přivedl mě za Němcem v budce a já se strachy podělal do kalhot. Němec ucítil ten smrad, začal se smát a poslal mě domů.“

Pamětník si vstřícný přístup těchto Němců vysvětluje tím, že se jednalo o obyčejné německé sedláky v uniformách wehrmachtu, kteří nebyli Německé říši oddaní tak jako příslušníci SS. „Ti, když mohli, tak zastřelili. U nás jim partyzáni něco udělali, tak se chtěli pomstít. Posbírali všechny chlapy z vesnice, ale jeden Polák, co mluvil německy, se s nimi domluvil, uplatil je prasátkem, takže je pustili.“

Jednalo se o partyzánskou akci „na Załamanku“, kterou provedli na druhé straně výcvikového prostoru na cestě v lese u města Pionki příslušníci ilegální polské Zemské armády (Armia Krajowa, AK) pod velením Ignace Pisarského zvaného „Maria“. Dne 12. srpna 1944 přepadli německou kolonu, ve které jeli velitelé z výcvikového prostoru, a získali důležité šifry a mapy umístění německých jednotek.

V té době německá armáda urputně bojovala o nedaleký prostor mezi městy Warka a Magnuszew za řekou Vislou, kterou 1. srpna 1944 od východu přešly jednotky 1. běloruského frontu Rudé armády a krátce po nich také polské tanky. Německá armáda se je snažila marně zastavit nasazením obrněné a výsadkové divize „Hermann Göring“, kterou podporovala palba z námořních děl namontovaných na železniční rampě právě ve stanici Kruszyna, kterou nechali za války Němci postavit. Děla odpalovala střely o hmotnosti 800 kilogramů na vzdálenost 42 kilometrů a o hmotnosti 495 kg na vzdálenost 55 km. „Stříleli z nich asi padesát metrů od našeho domu. Když vystřelili, tak nám vypadlo sklo v okně,“ tvrdí pamětník. Bitva skončila 15. srpna 1944  vítězstvím sovětských a polských jednotek.

Sověti při osvobozování vypalovali domy

V lednu 1945 se fronta přiblížila ke Kruszyně a dědeček pamětníka raději odvezl malého Romana ke strýci do nedaleké vesnice Dębowica, která neležela u výcvikového prostoru. „Sotva jsme se tam dostali, tak za námi přijeli Němci, jak ustupovali na Berlín. A za nimi Rusové. Odpoledne tam byli Němci a v noci už Rusové. Němci odjeli a nic tam neudělali. Rusové, aby jim bylo teplo, tak zapálili souseda. Shořel mu celý majetek, stodoly, dům, všechno,“ líčí přechod fronty.

Stejně se chovali Sověti i v Kruszyně, jak zjistili, když se do ní vrátili. Zapálili jim stodolu a chlév, dům stál na druhé straně, takže nevyhořel. „Náš soused vyhořel úplně, měl to na jedné straně – stodoly, chlévy i dům. Ptali jsme se, kdo to byl. Prý Sověti. Ohřívali se.“

Sovětští vojáci také postřelili babičku a tetu pamětníka, které zůstaly v Kruszyně a schovaly se po odchodu Němců před Sověty do zemljanky, kterou používali Němci jako sklad potravin. „A Rus ne, aby se podíval, jestli tam někdo je. Jenom strčil do okýnka samopal a zařval: German, zděs? Bály se, tak se nikdo neozval, tak on pro jistotu pustil sérii, takže moje babička to dostala přes ruku a někde kolem zad a teta přes záda.“

Kruszyna byla osvobozena 15. ledna 1945, ale nikdo konec války nijak neslavil. „Každý měl práce sám se sebou. Nebylo co jíst, Rusové všechno sebrali. Měli jsme koně a vůz, kterým jsme jeli ke strejdovi, a tím jsme pak jezdili po vesnicích, kudy nešla fronta, a žebrali. Ten dal to a ten to. Lidé si sami museli postavit dům, stromy kupovali na splátky v lese. Pila žádná nebyla, tak se prkna řezala nastojato, jeden byl nahoře, druhý dole. Nikdo se nepostaral, stát nebyl. A po válce byla přednější města, hlavně Varšava, která byla rozbitá na cimpr campr,“ popisuje pamětník.

Maminka pro něj byla cizí osoba

Až v létě 1945 se shledal s maminkou, kterou v roce 1943 odvezli Němci na nucené práce. „Matku chytli ve Varšavě na ulici při takzvané lapance. To obstavili ulici a koho chytili, toho naložili na auto a odvezli do Reichu. Pracovala u Hamburku u sedláka na poli.“ Přežila bombardování Hamburku Spojenci, a když se složitou cestou vlaky dostala do Kruszyny, osmiletý Roman ji nepoznal. „Nevěděl jsem, kdo to je, protože jsem říkal babičce mámo. Babička mi řekla: ‚To je tvoje matka, já jsem babička.‘ Nechtěl jsem s ní mluvit, byla to pro mě cizí osoba.“ Když si na ni zvyknul, tak maminka odjela do Wroclawi, kde začala nový život. S druhým manželem Konieckým měla ještě jednoho syna.

Někdejší německé město Wroclaw (Breslau), které se na příkaz Adolfa Hitlera stalo v roce 1944 vojenskou pevností (Festung Breslau), obléhala od poloviny února až do 6. května 1945 Rudá armáda. V důsledku bombardování a bojů bylo město ze 70 procent zničené. Dne 2. srpna 1945 rozhodly na Postupimské konferenci mocnosti o posunutí polské západní hranice k řece Nise a město se nacházelo na tomto dříve německém území, kterému se říkalo „znovuzískané“ (polsky Ziemie Odzyskane). Z Breslau se stala Wroclaw a přijížděli do ní Poláci přesídlení z východního pohraničí předválečného Polska, především ze Lvova a okolí a z Vilniuské oblasti.

Pamětník se za matkou, otčímem a bratrem do Wroclawi přistěhoval v roce 1952, když ukončil v Kruszyně základní školu a nastoupil na učiliště (Technikum Mechaniczne), kde se začal učit zámečníkem. Školu musel opustit, protože si nemohl koupit nářadí, které potřeboval. Nastoupil do práce ve wroclawské loděnici (Wrocławska Stocznia Rzeczna), odkud po půl roce propouštěli nejmladší zaměstance. Začal pracovat jako pomocník instalatéra a postupem času se vypracoval na samostatného instalatéra.

Nenadávejte Polákům, říkal v srpnu 1968 Čechům

V roce 1961 odjel pracovat jako instalatér do Boleslawce, kde se oženil a čtyři roky žil v bezdětném manželství. Když se jednou se ženou pohádal, kamarád mu řekl o možnosti pracovat v Čechách v lese. Pamětník s ním odjel a kácel dřevo na Smědavě, později pracoval v dřevoskladu v Bílém Potoce a usadil se v Hejnicích. „Šel jsem s kamarádem na pivo a poznal svoji ženu,“ vzpomíná. Začátky prý nebyly úplně bezproblémové. „Lidi Poláky neměli rádi, že prý chytali Čechy a vozili je budovat Varšavu. Nevím, kde se tohle vzalo. Když viděli, že jsem normální, tak už to bylo dobrý.“

V srpnu 1968 mu někteří místní vyčítali, že se polská armáda účastnila invaze do Československa. „Říkal jsem jim, nenadávej Polákům, nadávej Rusům a vládě, že je pozvala,“ říká s tím, že se od bratra dozvěděl, že Polákům vláda řekla, že Československo přepadli kapitalisté a že je jedou bránit.

Když polští komunisté povolili na konci srpna roku 1980 nezávislé odborové hnutí Solidarita, radoval se, že konečně padne komunismus a Rusové odejdou z Polska. Sovětská armáda měla svou základnu v Polsku již od roku 1945. „To byl život s nima,“ povzdechne si a připomíná katyňský masakr na jaře roku 1940. „Na začátku války Polsko přepadl z jedné strany Němec a z druhé Rus. Měli pakt o neútočení a chtěli si rozdělit svět. Rus nám vzal nejdřív Litvu, Bělorusko, Lvov. Vzdělané Poláky a vojáky Rus zavíral a u sebe střílel. Přes dvacet tisíc důstojníků a učenců vyvraždili, stříleli je jak koroptve. A po válce to svalovali na Němce, že to oni neudělali. Ale v tom roce Němci ještě nebyli v Rusku, tak to nemohli udělat.“

Když v Polsku padl v červnu roku 1989 komunismus jako v první zemi východního bloku, říkal si, že to v Československu ještě chvilku potrvá, než se Češi rozhoupou. „Ať se na mě nikdo nezlobí, ale Češi jsou měkčí, nerozhodnutí. Poláci jsou bojovnější a rozhodnější, když se jim něco nelíbí,“ domnívá se a dodává, že komunismus byl v Československu tvrdší, protože Češi dělali více, než od nich Sovětský svaz požadoval. „Poláci dělali jen to, co opravdu museli.“ V Polsku například nikdy neříkali učitelům ve škole soudruhu, ale vždy pane učiteli či paní učitelko. Pádu komunismu se dočkal v listopadu 1989 i v Čechách. Konečně se otevřely česko-polské hranice, které jsou jen pár kilometrů od Hejnic, a on je mohl svobodně přecházet bez pasu.

V roce 2021 žil s manželkou, se kterou vychovali syna a dceru, v Hejnicích a pracoval v hejnickém kině jako promítač.