Marie Königová

"Zažila jsem jednu věc, když jsem byla ještě tenkrát malá. Naši spali v manželské ložnici a já jsem ležela v nohách. Tam jsem měla gauč. Měla jsem vždycky lehounký spánek. Když jsem usnula a někdo se pohnul, tak jsem se vždy vzbudila. Najednou tam vlezli esesáci, v noci, samozřejmě, jako vždycky. Vlítli do pokoje, asi do všech pokojů, pak se vystřídali, hledali někoho v tom centru Prahy a rozsvítili v předsíni. Ale tatínek tam skočil a zhasnul. Protože muselo být zatemnění a on se bál, takové, aby nebylo vidět. Čili ten esesák ho mohl klidně zastřelit, protože to vypadalo, že ho tam nechce pustit. A já jsem spala jako dudek. A to nikdo nepochopí, že já v tomto binci, protože maminka tam byla, kluci tam byli a já jsem jim v těch nohách spala. Jestli to byla nějaká apriorní starost nebo něco, já jsem se poprvé v životě nevzbudila. A naši byli vykulení, zatemnili, ti Němci tam lítali, nic nenašli, práskli za sebou dveřmi a šli někam dál."

"To už bylo 8. května 1945. Tam (na Staroměstském náměstí) byly už davy lidí, děvčata v krojích, radost velikánská, že už je po válce. Ono už mělo být po válce, všechny papíry byly už podepsané. Ale oni stejně ještě vraždili dál a dál, ti Němci, ti esesáci zejména. Byl tam bratr s kamarádem, byli na tom náměstí a dívali se, jestli najdou toho tatínka. Najednou se ozvala taková salva, nevím, co to bylo za zbraň, kterou měl esesák, který byl v té týnské věži nahoře. Ostřelovač, který to (náměstí) tou zbraní pokropil, to lidstvo, které tam bylo. Všichni padli na zem, my také samozřejmě. Nám se nic nestalo, pár lidí tam padlo nebo byli zraněni. A v tu chvíli tam přijeli Rusáci, to bylo jak z divadla. Rusáci zaprášení, jak jsme je znali na těch tancích. Přijeli a otočili tím směrem to dělo, věděli odkud bylo stříleno a odstřelili tu špičku Týnského chrámu, který byl dlouho neopravený."