Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Königová (* 1931)

• narozena 6. srpna 1931 v Praze

• otec Augustin Šulc v roce 1950 zatčen

• komunistický režim jí neumožnil studovat medicínu

• od r. 1952 studovala na MFF UK a následně na FF UK

• spolupracovala s doc. Svobodou (průkopník počítačů SAPO)

• opakovaně odmítla vstup do Komunistické strany Československa

• po r. 1989 absolvovala stáže v Torontu a v Lyonu

• autorka mnoha odborných publikací

• po odchodu do penze v roce 2003 stále aktivní v práci se seniory

• v současné době žije na Praze 10

Pokud by naši republiku nepostihla katastrofa, kterou znamenal příchod nacistického a posléze komunistického režimu, který násilně uchopil moc v roce 1948, odvíjely by se životy mnoha jednotlivců a rodin zcela jiným směrem. Po nástupu komunistů nastala doba strachu a teroru, který nový režim rozpoutal vůči vlastnímu obyvatelstvu. Lidé byli trestáni za svou šikovnost, za vztah k soukromému podnikání, vlastnictví a za entuziazmus, se kterým se po 2. světové válce pustili do obnovy naší republiky. Každý, kdo se vymykal představám o novém socialistickém člověku, byl komunisty v lepším případě pacifikován, bylo mu bráněno ve studiu či v soukromém podnikání, v tom horším případě čekaly na režimu nepohodlné jedince mnohaleté kriminály. Rodina paní Königové byla do velké míry touto perzekucí postižena. Začněme ale od začátku.

O prarodičích

Jejím dědečkem byl známý Průhonický lékař a lidumil MUDr. Vladimír Balcar. U místních obyvatel byl oblíben. S koníkem a malým povozem objížděl své pacienty, mezi které patřila i rodina zámeckého pána na průhonickém zámku, kterým byl hrabě Arnošt Silva-Tarouca. Dědeček byl u porodu všech jeho dětí a za 1. svět. války mu připadla nezáviděníhodná povinnost, kdy musel zámeckému pánu oznámit, že na frontě padl jeho jediný syn.

Vila MUDr. Balcara č.p. 44 byla u hlavní silnice a poblíž příjezdové cesty ke vchodu do zámku. „Dědeček vynikal v mnoha věcech. Mimo jiné měl vynikající sluch a znal se s Antonínem Dvořákem, který bydlel v Žitné ulici. V Praze chodil na opery nebo na operety, a když přijel zpět do Průhonic, sedl si k piánu a zahrál všechny ty melodie.“ Založil z Prahy do Průhonic pravidelnou autobusovou linku, hrál, dirigoval a skládal muziku. Dlouho místní lidé vzpomínali na jeho téměř zázračný lékařský zásah u chlapce, který se málem utopil v řece, a který mu po mnoha letech přišel za své zachránění poděkovat.

Po svém přestěhování do Prahy jezdila Marie často za prarodiči do Průhonic. Bydlela v té době v Kaprově ulici a otec Augustin Šulc měl obchod v ulici Konviktské. Chodil pravidelně domů na oběd a k rodinné idylce patřil neodmyslitelně jeho odpočinek po obědě. „Maminka ho vždy zabalila do plétu a když si odpočinul, zase se vracel do obchodu na další směnu, aby tam jako šéf byl přítomen,“ říká paní Marie.

Zážitky z doby války

V době konce 2. svět. války se kromě otce, který se staral o obchod, celá rodina přestěhovala zpátky do Průhonic. Z doby heydrichiády si vybavuje jednu příhodu: „Spala jsem v ložnici, měla jsem vždycky lehký spánek. Najednou k nám vlezli esesáci, asi někoho hledali. Nikdo nepochopil, jak bylo možné, že jsem celou dobu spala. Vše jsem pak slyšela z vyprávění.“ 8. května 1945 se davy lidí srotily na Staroměstském náměstí a mezi nimi byl i Mariin bratr Augustin. Německý ostřelovač, který byl schován na věži Týnského chrámu, neváhal srocený dav „pokropit“ dávkou ze samopalu. Někteří lidé utíkali, jiní se vrhali na zem. „Přijeli naštěstí Rusové a odstřelili špičku jedné z týnských věží, kde se ostřelovač ukrýval.“ Stačilo málo, aby tehdy bratr přišel o život.

Otec a motocykly BSA

Zeť MUDr. Balcara, a otec paní Marie vynikal svou podnikavostí. Provozoval všechny možné sporty, včetně krasojízdy na kole. Se svým bratrem Karlem již za 1. republiky založil slibně se rozvíjející firmu na výrobu a dovoz motocyklů. Po válce chtěl na tuto tradici navázat a začal do republiky z anglického Birminghamu dovážet motocykly zn. BSA. Byl to podnikavý a zároveň odvážný muž, který po válce neváhal přijet na novém modelu z Londýna do Prahy. „Tatínek přišel na recept proti únavě. Stačilo mu zavřít na 20 minut oči, aby mohl v cestě pokračovat dalších 10 hodin.“ Tato reklamní jízda byla středem pozornosti v tehdejších pražských novinách a přispěla k popularitě firmy i samotného Augustina Šulce.

Radost z podnikání a prosperita však netrvaly dlouho. Po nástupu komunistů k moci byl otec zatčen, obviněn ze spolupráce s cizí mocností, držen ve vyšetřovací vazbě a jeho podnik byl zestátněn. Postižen byl i bratr paní Marie, který byl zařazen k PTP, k Pomocným technickým praporům. Na vlastní uši slyšel, jak jeden z velitelů říkal: „Když tu někoho z vás zastřelím, tak budu odměněn!“ Absolvoval těžkou práci, kdy fáral v ostravských dolech a zažil tam též důlní zával.

Kuriozitou při zestátňování se stal dotaz úředníků, kteří zabavovali otcův podnik: „A kde máte, pane Šulc, ve firmě ten ukrytý milion“? Neuměli si totiž srovnat v hlavě, že pokud majitel firmy hovořil o milionu uloženém ve firmě, že se nejedná o bankovky schované někde v šuplíku nebo zakopané v krabici pod podlahou. „Majetek otce zmizel, byl doslova rozkraden. Otec se obrátil na právníka, aby dostal potvrzení, že byl neprávem zavřený. Bylo mu však řečeno, že žádné doklady k jeho případu neexistují.“ Za celou dobu, co byl ve vazbě, ho rodina nemohla navštívit. O nelidskosti tehdejšího režimu svědčí i skutečnost, že se otec Augustin, který byl ve vyšetřovací vazbě asi 8 měsíců, nemohl zúčastnit rodinného pohřbu svého tchána MUDr. Balcara. Rodina se dostala v té době do existenčních problémů. Maminka byla nucena si vzít práci domů a na šicím stroji šila pracovní věci pro dělníky.

Místo medicíny matematiky

Marie chtěla jít původně studovat medicínu. „Neměla jsem sebemenší šanci, protože na medicínu šli lidé, kteří to měli podplacené. Velice ráda bych se zajímala o práci s malými dětmi a líbilo by se mi být dětským pediatrem,“ říká. Před nástupem ke studiu na matematicko-fyzikální fakultě, pracovala 2 roky v nejrůznějších firmách, např. v Autoklubu. Velice ji obohatilo setkání s docentem Svobodou, který byl u zrodu našeho prvního počítače SAPO. Měla možnost být v jeho bezprostřední blízkosti a poznat, jakou byl ve svém oboru kapacitou. Na následné pětileté vysokoškolské studium má ty nejhezčí vzpomínky. Umožnilo jí realizovat zajímavou práci, která se stala její životní profesí. „Byla jsem šťastná, že jsem udělala doktorát, až jsem se rozbrečela. A ten vedoucí u komise říká, my jsme Vám nějak ukřivdili?“ Neuměl si totiž představit, že by někdo mohl brečet radostí.

Po získání doktorátu nastoupila do Ústavu pro jazyk český. „Přijali mne jako jediného člověka, který rozumí matematice, aby mohli pracovat s rozbory textů,“ říká paní Marie, která zde pracovala 5 let. Začala také docházet na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. „Pracovala jsem tam na té nejnižší úrovni jako asistentka, protože jsem samozřejmě nikdy nebyla v žádné partaji. Nabízeli mi také, abych vstoupila, ale řekla jsem jim, že to opravdu nepotřebuji,“ říká.

Vzpomínka na rok 1968

„To bylo strašné. Byli jsme v té době v Krkonoších na chalupě. Večer jsme poslouchali divadelní hru v rádiu z války. Druhý den ráno přiběhli uplakaní sousedé, že nás asi budou okupovat Rusáci. Říkala jsem jim, že to přeci byla ta hra v rádiu, ale už jsme slyšeli hukot letadel, jak létala z Polska.“ V malém autě Renault se vydala zpět do Prahy. Cestou viděla kolony ruských vojáků, kteří mířili ku Praze. Dramatičnost situace ještě zvyšovaly vojenské hlídky, které je cestou zastavovali a prováděli kontroly. V nejvypjatějších srpnových dnech se rodina uchýlila tam, kde vždy nalezla azyl, do domu v Průhonicích.

Perestrojka

S nástupem Michaila Gorbačova v tehdejším Sovětském svazu se mezi lidmi začala šířit naděje, že může dojít k zásadním změnám. V té době se Marie zúčastnila zájezdu do SSSR a měla možnost vidět vědecké pracoviště, které pracovalo na podobné problematice, o jakou se zajímala u nás v Čechách. „Byl to dům, řekla bych taková barabizna. Bloudilo se zde chodbami, ukázali nám nějaké materiály, jak je zpracovávají. Bylo ale vidět, že nejsou dál, než my. Domnívali jsme se, že Sovětský svaz po stránce vzdělávací bude kousek dál. Výsledek ale takový nebyl,“ říká.

Přišel listopad 1989

Rok 1989 přinesl paní Marii nové možnosti. Stáž na univerzitě v Torontu a zejména možnost spolupracovat s Českým rozhlasem. Byly to přednášky na různá témata a moderování pořadu A léta běží, který v té době poslouchalo okolo 800 tisíc posluchačů. Seznámila se také s Václavem Havlem a přiznává, že před tím ani nevěděla, jak vypadá. „Dělal na mne velice sympatický dojem. Měl sice špatnou angličtinu, kdo z nás ji neměl, ale v Americe pronesl v kongresu projev, ze kterého byl nadšený celý svět. Zaplať Pán Bůh za něj,“ říká.

Radost ze života

„Pracuji pro seniory, chodím za nimi a dělám pro ně přednášky v domově pro seniory Slunečnice.“ V tomto vidí paní profesorka Königová své poslání a také v kontaktech se svou rozvětvenou rodinou. Je to něco, co jí dává do života radost a energii. Nejdůležitější životní zásadou je pro ni skautská poctivost a statečnost. Hodnoty, kterými se vždy řídila a které jí stále provázejí jejím dlouhým a zajímavým životem.