„Byl jsem sebrán v sobotu, když jsem doma u svého spolužáka z fakulty dělal eklektriku pro jeho sestru. Přišli páni a říkali, že by se mnou chtěli mluvit. Převlékl jsem se a odvezli mě do Ruzyně. Absurdita začíná v tom, že když se zaklaply ty železné dveře, ulevilo se mi. Přestal jsem se bát. Já jsem se totiž permanentně bál. Je to trapné, ale je to tak. Takže jsem byl docela rád, že to takhle skončilo. Ta absurdita byla v tom, že jsem se necítil zaskočený, ale představoval jsme si to jako Hurvínek válku. Řekl jsem si, že nebudu mluvit. Vydržel jsem nemluvit tři dny. Vždycky mě předvolali, seděl jsem, dávali mi otázky, já na to nic. Po třech dnech jsem se ale nechal zlomit. Že jsem aspoň řekl, jak se jmenuji a podobně. Nasadil jsem tedy druhou taktiku, že budu lhát. I když to se u nás nemohlo. U nás doma bylo lhaní naprosto nepřijatelné a v klášterech také. Ale tady jsem si to najednou nasadil jako metodu.
„Já jsem se tedy rozhodl, že budu laikem. Nevěděla jsme, že by byla nějaká jiná možnost. Když se mluvilo o tajně vysvěcených, tak to byli celibátníci. Nevěděl jsme tedy, že je nějaká cesta pro mě. Takže když za mnou přišli nějací dva páni - neznal jsme žádného – se mě zeptat, zda bych neměl zájem spolupracovat, tak jsem řekl, že bych si to musel rozmyslet. Rozmýšlel jsme si to tři čtvrtě roku. Pro a proti. Neměl jsem představu, jak je to možné, nechtěl jsem naletět, a nechtěl jsem spadnout do toho, co jsem si představoval před tím. Takže jsem si připadal jako když chodím po laně nad propastí a každou chvíli se můžu poroučet. Tři čtvrtě roku jsem se snažil identifikovat ty dva pány přes své známé a dověděl jsem se, že jsou to slušní páni. Nabídli mi dělat v církvi řeckokatolické, která byla v roce 1968 povolena, dělat jáhna. Ti jsou tam ženatí. Koncil chtěl ženaté i u katolíků , ale tam se to ještě vleklo. Bylo to těžké nejen v Československu.
„Byla tam velká část tzv. „Zelené internacionály“, což byli lidé, kteří byli odsouzeni někdy v roce 1951 a ještě v roce 1960, když jsem tam přišel, ještě neměli rozsudek. Ale už věděli, že mají dvacet pět let a podobně. Byli tam velice dobří lidé. Byl tam také Václav Renč, trochu nešťastný člověk, ale také architekti, moravští, brněnští… Rozsypal, to byl brněnský profesor, a pak taky český profesor – jméno mi vypadlo.“
„Ocitl jste se někdy v situaci, kdy jste pociťoval, že nějaké bezprostřední ohrožení přichází?“ - „Zajisté. Ten můj světitel mě světil právě proto, že na něho už to padala. Do roka ho sebrali a věděl to předem z pošty a ze všelijakých narážek, které utrousili lidé informovaní před ním. Takže tušil, že brzy bude pod klíčem. Takže proto mě vysvětil.“ - „To byl tedy ten Fridolín Zahradník, který s vámi navštěvoval i komunitu věřících, je to tak?“ - „Ano.“ - „To tedy znamená, že kvůli němu byla odhalena celá ta komunita věřících?“ - „Ne, celá ne. My jsme se snažili budit dojem náhodnosti. Že se ti lidé setkali náhodou.“
„V únoru 1968, kterého jsme se bouřlivě zúčastnil po náměstích a všelijak, tak tenkrát vzniklo takové hnutí, které se jmenovalo Dílo koncilové obnovy, DKO. Jeho autoři se snažili se prolomit ohromnou nevzdělanost kněžích. Díky tomu jsou nevzdělaní laici vedeni k naivitám. Takže koncil s tímto chtěl skončit. Tvrdí, že církev nejsou ti, co nocí sukně, ale všichni, kdo jsou pokřtěni. To je církev. Každý tam má každý nějakou funkci, nějaké služby, ale jinak ta církev neexistuje, než jakožto 'my'. To chtěl prosadit ten koncil a v Česku a nejen zde, to dost rezonovalo. U těch chytřejších lidí určitě. Můj dlouholetý přítel Jiří Němec, ten do nějaké celosvětové ankety, kde byla otázka na to, jaký je největší postkomunistický problém – mluvím o roce 1968, odpověděl, že nevzdělanost kněžích. Nejde o to, že nic nevědí, ale nic nemůžou poradit, nemůžou člověku ukázat, jak být víc člověkem. To že se učí traktáty, aby věděli, co jaký potentát řekl, to je sice dobré, ale naprosto nedostačující.“
„Nejdříve jste měl metu neříkat nic, druhá varianta byla lhát, a co vám pak zbývalo?“ - „Nechal jsem je, aby řekli, co vědí. Dával jsem si pozor právě na tyto souvislosti..“ - „Z čeho jste měl největší strach?“ - „Znal jsem spoustu lidí. Měl jsem strach, že by mohli zavřít někoho, kdo na to vůbec nemá. Jsou takoví lidé, kteří se zhroutí… Ublíží sobě, ublíží jiným. Prostě jsem musel zajistit, že nezvětším ten malér. A potřeboval jsem také, aby jiní mohli pokračovat.“ - „Jakou metodu jste tedy zvolil?“ - „Že jsem mluvil málo, nechal si samozřejmě nadávat, ale říkal jsem vlastně to, co oni už věděli.“
„Já jsem byl zatčen 15. října v roce 60. Co jsem si o tom myslel, je trochu šokující. Když zaklaply v Ruzyni za mnou ocelové dveře, tak jsem si říkal: No zaplať pánbůh, že už se nemusím bát, že mě zavřou. Takže mně se po té stránce trochu ulevilo. Od patnácti let jsem věděl, že to, co dělám, není nic proti ničemu, ale že za to můžu být postižen. Taky to tak potom zhodnotili, když mi ten církevní paragraf přehodili na podvracení republiky. A já jsem říkal: ‚Ale my jsme nikdy žádnou politickou činnost nevyvíjeli.‘ Oni říkali: ‚To my víme, ale uznejte, že vás nepustíme.‘“
„Já jsem se teda tvářil, že se nebojím, ale moc mi to nešlo. Oni potřebovali, aby se člověk rozpadl. Zima byla, hnusná zima, a málo jídla... Oni to psali, já to podepisoval. Po těch mých příbězích přišli a říkali mi: ‚To jste nám pochcal záda. Vy jste si to všechno vymyslel!‘ Já říkám: ‚Jo.‘ Takže byla prohraná druhá varta. Ta první byla: Budu mlčet, to jsem neuměl, to byl šílenej tlak, měl jsem pocit, že se zblázním. Pak jsem si ulevil. Pak se mě ptali, jak to teda bylo. Uvažoval jsem, co tak asi můžou vědět, nebo ne. Tak jsem koktal, oni vytáhli protokol a řekli: ‚Prosím vás, tohle už tady mám vypovězený od jinejch.‘ Tak z toho, co jsem zahlídl, jsem vytvořil zase nějaké příběhy. Já jsem měl hrozný strach, že někoho uvedu do situace, na kterou nemá dost sádla. Říkal jsem si, já nevím, kdo tam je se mnou. Ale nemůžu mu způsobit situaci, na kterou momentálně nemá. Tak jsem kličkoval naivně jak zajíc.“
„No a tam se mi stalo, že se mi ten můj svět víry úplně rozsypal. Zčistajasna – ne kvůli nějakému průšvihu, ale najednou to vypadalo, že nic není, a já jsem si s tím samozřejmě neuměl poradit. Tak jsem si řekl, že si musím zvyknout, nedá se nic dělat. Ale naštěstí se situace po několika dnech vrátila. A já jsem od té doby věřil docela jinak. Ne jiným věcem, ale jinak. Od té doby dodneška se odcizuji formalismu. Který se zdůvodňuje všelijak. Ony formy nejsou bezcenné. Někdy člověka udrží jenom ta forma přes nějaké krize a tak. Ale já si myslím, že formalismus v dějinách vždycky víc uškodil, než pomohl.“
Jan Konzal se narodil 5. května 1935 v Třebonicích (dnes Zbuzanech) u Prahy jako páté dítě z šesti do věřící rodiny účetního. Otec zemřel dva roky po válce na astma a o rodinu se starala jen matka. Od osmi do dvanácti let vyrůstal v internátní škole pro ministranty na Svaté Hoře. V dubnu 1950 při likvidaci klášterů a mužských řeholních řádů se pro svůj domněle nízký věk vyhnul internaci v pracovním táboře v Králíkách. Jeho starší bratry však nucené práce neminuly. Vystudoval gymnázium a poté ČVUT, které dokončil v roce 1958. Od svých sedmnácti do pětadvaceti let vedl tajné vzdělávací bytové kroužky pro své vrstevníky, navštěvoval chrámový sbor a teologicky se vzdělával. Chtěl se stát knězem. V říjnu 1960 byl pro svůj křesťansky orientovaný aktivismus zatčen a vyšetřován v Ruzyni. Vyšetřovací metody jej připravily o paměť, a proto musely být výslechy předčasně ukončeny. Za údajné podvracení republiky dostal tříletý trest. Po návratu z vězení v roce 1963 ve svých tajných aktivitách pokračoval, soukromě se vzdělával a dálkově studoval teologii v NDR. V roce 1968 se oženil. V roce 1972 byl tajně vysvěcen na kněze a o deset let později na biskupa. V rámci podzemní církve působil pastoračně zejména na východním Slovensku, kam dojížděl. Vystřídal několik zaměstnání, pracoval jako dělník v Tatrovce, Armabetonu, jako projektant ve scénografickém ústavu a jako výzkumník ve Výzkumném ústavu elektrotechnickém. Po revoluci se odmítl nechat přesvětit. Jan Konzal proto není veden v evidenci katolických biskupů a oficiálně již jako kněz ani biskup nepůsobí. Věnuje se lidem vyloučeným z církevního úřadu a publikační činnosti v časopise Getsemany. Jan Konzal zemřel 16. listopadu roku 2021.