„Před naším domem a pokračováním do kolonie v Hrušově byla zvláštní věc. Halda z původní vytěžené hlušiny. A Důl Ida nechal do té haldy vyhloubit chodbu s typicky hornickou výdřevou, ale dost hluboko, na jejímž začátku dal postavit betonový bunkr jako vchod. Byl to protiletecký kryt. Když zahoukaly sirény, tak jsme tam všichni naběhli. Kryt byl pro stovky lidí a byl to perfektní zážitek. A díky tomuto krytu jsme bombardování Ostravy a boje o Ostravu přímo nepocítili.“
„Kolem dokola bylo bláto na brodění se v holínkách, protože dvacet nebo třicet metrů od výstavby, která pokračovala, byla takzvaná betonárka. Dovedete si představit, co to bylo, když se vozil beton na stavby. Naše vybavení byl 'šedý mor'. To byly tenkrát vyráběné gumáky nad kotníky, které byly v dámském a pánském provedení, celé gumové, na zip. Do nich se nosily zpravidla papuče. To se obulo, a v těchto gumákách se mohlo sejít blátem k autobusu s příjezdem k divadlu na Smetanově náměstí v Ostravě. Vzadu bylo autobusové nádraží. Když jsem zablácený přišel do školy, šel jsem do třídy a pod tekoucí vodou v umyvadle jsem si gumáky umyl, navlékl zase na ty bačkory a v tomto oblečení jsem byl, dokud jsem nejel domů. Tomu se říkalo 'šedý mor', protože ty gumáky byly šedozelené.“
„Začalo to asi tím: ‚Ty jsi tak dlouho ve straně, člověk zkušený. Jak jsi mohl dopustit to a ono a tak dále. Jaký máš názor na to či ono? Co jsi podepsal a co jsi nepodepsal? A jak Dubček?‘ Tyto otázky mi dávali a pak komise učinila závěr, že jako zkušený funkcionář, který měl funkce ve fakultním a univerzitním výboru, jsem se organizoval v pravicové opozici, přitom jsem měl, zvláště jako zkušený soudruh, tu politiku prohlédnout. A za to mi komise navrhuje vyloučení z KSČ.“
„Jediná stinná stránka našeho bydlení, a to bylo unikum, byla, že středem zahrady, před hlavním vchodem a průřezem krásného parkového uspořádání, stál velký ocelový stožár lanové dráhy. Přes naši zahradu totiž vedla lanovka, která dopravovala vytříděné uhlí ze slezskoostravské oblasti, myslím z dolu Terezie, přes Heřmanice a Hrušov k dolu. A navršila tu obrovskou haldu, kde začínají rybníky a která se dneska likviduje. Takže tam, nad našimi hlavami, pojížděly lanové vozy. Dovedete si představit ten hluk, prach z otevřených vozíků? A jednou, dvakrát nebo třikrát se stalo, že vozík sjel z lanoví a spadl blízko nebo do naší zahrady. Jinak bydlení jako na zámku.“
Jaroslav Kopáček se narodil 1. března 1931 v Ostravě-Vítkovicích. Jeho otec pracoval jako strojmistr na šachtě Ida v Doubravě. Rodina žila v tamní kolonii do začátku října 1938, kdy se musela po polském záboru části Těšínska do osmačtyřiceti hodin vystěhovat. Válku prožil v tehdejším předměstí Ostravy Hrušově, kde otec získal novou práci a byt. Pamětník bombardování a osvobození Ostravy v roce 1945. Po průmyslové škole studoval obor hornické stroje a mechanizace na Vysoké škole báňské (VŠB) v Ostravě. Jako svazák se horlivě angažoval v soutěži Fučíkův odznak. Vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Učil na VŠB a začal se specializovat na hydrauliku a pneumatiku. Zasloužil se o vznik katedry hydraulických strojů a zařízení. Získal titul docent. Po prověrkách v roce 1970 byl vyloučen z KSČ a vyhozen z VŠB. Následujících dvacet let pracoval jako vědecko-výzkumný pracovník v Závodech těžkého strojírenství v Dubnici nad Váhem na Slovensku. Po pádu komunistického režimu byl jmenován profesorem pro obor hydraulické stroje a mechanismy. Do roku 2008 působil jako pedagog na VŠB. Získal řadu ocenění za přínos ve svém oboru.
