Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kopecký (* 1931)

• narozen 26. listopadu 1931 ve Svojanově

• v letech 1946–1948 studoval Odbornou školu sklářskou v Kamenickém Šenově

• středoškolské studium dokončil na Průmyslové škole sklářské v Novém Boru

• v roce 1956 ukončil studium Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze

• působil jako malíř a autor skleněných instalací

• jeho díla jsou instalována v řadě zemí světa

• v roce 1958 získal zlatou medaili za práci na výstavě Expo v Bruselu

• od roku 1990 do roku 2008 byl vedoucím ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

Když jako malý kluk namaloval obrázek koníka, pochválila mu ho jen jeho máma. Od ostatních příbuzných slyšel, že by se umění rozhodně neměl věnovat. „Děda mi říkal, že umělci třou bídu s nouzí,“ vzpomíná. Přesto se rozhodl zabývat se tím, co ho lákalo. Nakonec se stal jedním z nejuznávanějších umělců zabývajících se prací se sklem.

Když Vladimír Kopecký dostává otázky týkající se jeho dětství, rád se rozvypráví o Svojanově na Vysočině, kde se 26. listopadu 1931 narodil. Líčí ho jako malé městečko v malebném kraji, kterým se v kočáře projížděl Jaroslav Vrchlický a pak skládal básně, v nichž opěvoval jeho krásu. Vladimír tam vyrůstal spolu se starším bratrem, bratrem dvojčetem, maminkou, která se starala o domácnost, a otcem, jenž byl truhlář.

Vybavuje si, že jednou nakreslil obrázek koně. „Máma mi ho pochválila. Ukazovala ho tátovi a říkala: ,Podívej, on nakreslil koně.‘ Táta na to, že to není nic moc. A máma: ‚Ty jsi pitomej, nemůžeš mu to pochválit?‘ Pak máma říkala, že budu umělec, malíř. Já jsem nevěděl, co znamená slovo umělec. Ale tak jsem si říkal, že budu umělec. To jsem měl v sobě a rád jsem pak v dětství maloval,“ vzpomíná Vladimír.

O odsunu jsem nepochyboval, ale vadilo mi, když Němce ponižovali

Ze Svojanova se s rodiči přestěhoval do Uhříněvsi, kde začal chodit do školy. Nikdy nezapomněl na pocit tísně a strachu, který v rodině vládl v době protektorátu. „Doma jsme poslouchali Londýn. Špatně se chytal. Na rádiu měl každý nalepené upozornění, že poslech zahraničního nepřátelského rozhlasu se trestá vězením nebo smrtí. Ale nikdo si toho nevšímal a všichni ho poslouchali,“ říká pamětník.

To se rodině Kopeckých málem vymstilo. Když probíhaly domovní prohlídky v souvislosti s pátráním po aktérech útoku na říšského protektora Reinharda Heydricha, přijel k jejich domku autobus plný německých vojáků. „Vyskákali ven, chodili po domech a píchali bajonety do skříní, jestli tam někoho nemáme. My jsme právě večer předtím poslouchali Londýn. Když skončil, byla tam na těch krátkých vlnách německá stanice. Když ráno přišli, měli jsme rozhlas ještě od večera přepnutý. Slyšeli němčinu, německý rozhlas, tak spokojeně pokývali hlavami a odešli,“ vypráví Vladimír.

Z doby války si vybavuje i situaci, kdy nechápal, proč Židé museli nosit žluté hvězdy. „Vzpomínám si na rodinu Vantuchových. My jsme chodili pro potravinové lístky, ale oni nesměli. Seděli za oknem a dívali se na nás. Pak jsme potkali na ulici jednoho chlapce a on měl žlutou hvězdu vpletenou do svetru. Maminka mu ji vypletla. A on řekl, že bychom spolu neměli mluvit, že by to s námi mohlo dopadnout špatně. Postupně mi to všechno došlo a Židy jsem velice obdivoval. Němci pro mě byli vždy skopčáci, kteří zavinili druhou světovou válku. Pravda je, že po válce jsem potkal řadu Němců, kteří se chovali skvěle a byli to bezvadní lidi. Ale to, co nám válka přinesla, si pamatuji. My jsme se tehdy Němců báli a přáli jsme jim jen to nejhorší. Ale zároveň mi po válce připadalo hrozné, že museli nosit bílé pásky a byli ponižováni zase oni. O tom, že by se měli odstěhovat, jsem nepochyboval. Ale vadilo mi, když byli ponižováni,“ vysvětluje pamětník.

Žili jsme neustále v polostrachu

Kopečtí přežili válku ve zdraví a po ní se přestěhovali do Děčína, kde Vladimírův otec získal práci a byt. Pro pamětníka to byla příležitost zjistit, jestli je opravdu výtvarně nadaný tak, aby se tím mohl živit. Nastoupil na střední odbornou školu sklářskou, která byla v Kamenickém Šenově. Sice do té doby o práci se sklem nic nevěděl, ale bral to jako příležitost věnovat se umění a promyslet si, co chce dělat dál. Práce se sklem ho začala velmi zajímat. Středoškolská studia dokončil na Průmyslové škole sklářské v Novém Boru a poté ho přijali na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Studoval v ateliéru monumentálního umění a skla u profesora Josefa Kaplického. Studium ukončil v roce 1956.

Vladimír říká, že se celý život snažil, aby mu politika a společenské události nezasahovaly do tvorby a soukromého života. Přesto velmi těžce prožíval politické procesy, v nichž si v padesátých letech komunisté vyřizovali účty se svými odpůrci. „Byli jsme z toho zděšení. Věděli jsme, že ta přiznání jsou z lidí vytlučená. Žili jsme vlastně neustále v polostrachu. Pořád jsme nadávali na poměry. Až jsem si říkal, že jsme se často sešli s přáteli a kolegy a místo toho, abychom se normálně bavili, zabývali jsme se stále nějakými nepříjemnostmi,“ vzpomíná Vladimír.

Zároveň si uvědomoval, jak dobře udělal, že se rozhodl věnovat se umění. „Mezi umělci totiž nenajdete nezajímavého člověka,“ podotýká. Vnímal, že v šedesátých letech docházelo ve společnosti k určitému uvolňování politických poměrů a umělci mohli tvořit svobodněji než v předešlém desetiletí. Všiml si ho uznávaný historik umění Jindřich Chalupecký, který tehdy vedl Špálovu galerii, a uspořádal mu tam výstavu. Pamětník se v té době věnoval jak malbě obrazů, tak práci se sklem.

„Dělal jsem tehdy spoustu věcí do architektury. Mám například dvacet pět metrů velkou mozaiku na nádraží v Havířově. Na Sázavě mám osmnáct metrů dlouhou stěnu. Tehdy vyšla vyhláška, že každá veřejná stavba financovaná ze státních peněz musí dát určité procento na umění. No a my jsme se u Kaplického učili mozaiku, vitráže, pískování. Byla to škola monumentálního umění a skla. Tak jsme se tím živili. Protože oni ty peníze museli utratit, tak my jsme se živili tím, že jsme dělali umění do architektury. Takové ty dobře placené ideologické zakázky si rozebírali papaláši a my jsme je stejně dělat nechtěli, tak jsme žili takhle,“ vysvětluje Vladimír.

Když v roce 1968 přišli Rusové, byl jsem přesvědčen, že jsou tady navždy

Práce se sklem i malba ho velmi bavily, ale cítil se být svázán tím, že za socialismu nemohl cestovat. Párkrát se mu to přesto podařilo. V roce 1959 se například dostal do Paříže. Zařídila mu to kolegyně, malířka Adriena Šimotová. „Říkala mi: ‚Kopečáku, představ si, já jedu do Francie.‘ Já tomu nevěřil. Vysvětlila mi, že společnost ÚBOK, to byl takový úřad designu, pořádala pro zaměstnance zájezd do Francie a měla objednané celé letadlo. Ale zbyla tam volná místa, a tak je Adrieně Šimotové nabídli. A ona mně to vyjednala. Tak jsem poprvé v životě jel na Západ,“ vzpomíná Vladimír.

Tvořil v době, kterou řada umělců označuje za nesvobodnou. On svůj vztah k politické situaci za socialismu popisuje takto: „Žil jsem uměním. Ukryl jsem se do něj. Vnímal jsem, co se děje, a zároveň jsem se snažil, abych politiku do své práce nikdy nepromítal. Současně jsem skeptik a pesimista. Nevěřil jsem, že se něco změní. Když v roce 1968 přišli Rusové, byl jsem přesvědčen, že jsou tady navždy.“

Přestože Vladimír tvrdí, že jej politika nezajímala, znal se s Václavem Havlem a dalšími lidmi, kteří projevovali nesouhlas s komunistickým režimem. Podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení. V roce 1989 chodil na demonstrace proti komunistickému režimu, přesto stále nevěřil, že se politické poměry v tehdejším Československu změní. „Chodil jsem na Václavák, ale protože jsem programově totální pesimista, nevěřil jsem, že se něco změní. Až když tehdy na Václavák přišli dělníci z ČKD, tak jsem si říkal, že to možná bude jiné,“ vypráví.

Žijeme v dobré době, jen ty barvy by mohly být levnější

Po listopadu 1989 se jeho život změnil. Přijal nabídku stát se vedoucím ateliéru skla na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze. Věnoval se pedagogické práci a zároveň i dál své tvorbě. Stal se uznávaným i v zahraničí, velký zájem o jeho díla byl například v Japonsku. Udělal například velkou skleněnou instalaci pro výstavní místnost firmy Konica v Japonsku a jeho díla jsou na řadě dalších veřejných míst v České republice i v zahraničí. „Měl jsem štěstí, že jsem zaujal,“ říká pamětník. Jako pedagog působil do roku 2008, od té doby se opět věnuje výhradně vlastní tvorbě.

Mezi umělci se v souvislosti s jeho jménem používá úsměvné přirovnání: největší bordelář. On sám to vysvětluje takto: „Když jsem začal učit na UMPRUM, přijeli za mnou tři němečtí galeristé. Bylo to v roce 1993. Říkali, že největší bordelář na světě byl Francis Bacon, on rok předtím umřel, a že já jsem ho bohatě nahradil. Tak tuto historku rád každému vykládám, protože to byl famózní malíř. Tak se mi to líbí.“

Vladimír Kopecký při své tvorbě kolem sebe často cáká barvami a některé jeho happeningy končily tak, že si kbelík barvy vylil na hlavu. „Nedávno jsem byl na sympoziu s názvem Umění z odpadu. Nalil jsem tam do objektu, který jsem za dva dny vytvořil, barvy za třicet šest tisíc korun. Zvedáte oči v sloup, já vím. Ale já to tak mám. Já jsem matlal, pro mě je barva hmota,“ říká.

Svůj život ve vysokém věku hodnotí jako příjemný. „Žijeme v dobré době. Máme se dobře. Myslím, že demokracie ohrožena není. Snažím se politikou nezabývat. Možná, že kdybych cítil, že se šrouby utahují, mluvil bych jinak, ale zatím toto riziko nehrozí. Naštvalo mě jen to, když pan prezident Zeman přišel ožralej ke korunovačním klenotům. To se mě dotklo. Jsem ctitel určitých hodnot a to pro mě bylo nepochopitelné. Jinak je mi politika a všechno ostatní v podstatě fuk. Jen ty barvy by mohly být levnější. Fakt jich mám obrovskou spotřebu a utrácím za ně šílené peníze,“ shrnuje Vladimír Kopecký.