„Šlo o to, že máme psát pro lid, ne nějaké intelektuálštiny. Prostě tvoje poslání je psát pro lid a vyjádřit naši dobu, kdyžtak nějaký problém, ale jinak to prostě takhle bylo dané. Čili to už samo o sobě bylo strašně blbé, protože v hudbě... Tak tam jeden z těch pánů, takzvaných profesorů, napsal nějakou Rudou symfonii, která trvala asi hodinu a je to úplná ‚tři tečky‘. Takže obecně ta tvorba, soudobá tvorba té doby, to strašně bylo poznamené.“
„Já jsem chodil hrát basket ve škole, jsme tam měli tu bezvadnou tělocvičnu. Tak jsem šel potom odpoledne, nějak k večeru, jsem šel domů. A jel jsem s kantorem, on tam někde bydlel, prostě jsme jeli spolu s tím tělocvikářem. Ale vysypali nás na náměstí Republiky, tak jsme museli jít po těch Příkopech a teď koukám, tam na Můstku nějaká demonstrace, nějaká manifestace a tak dále. Pak jsme tam docházeli a tam už nás nepustili, tak jsem to musel obejít a jel jsem domů. To bylo to: ‚Právě jsem přišel z Hradu,‘ takže jsem se... To víte, že to jsme věděli, my už jsme byli ve škole uvědomělí takoví.“
„My jsme byli v takovém domě, že ti lidi byli dost disciplinovaní. Fůry Pražáků to flákalo. To bylo otravování, potom ke konci byly ty nálety čím dál častější. Oni přelítávali nad Prahou, vždycky byl poplach, ono bylo dvanáct v noci a my jsme museli do sklepa a zpátky. Taky se stalo, že byl za dvě hodiny další. Takže my jsme chodili... Jenže tatínek byl v práci, maminka ve škole, přestože se už neučilo v únoru 1945, to jsme dostávali domů úkoly. Byla dole v té Michli ve škole, my jsme byli se sestrou sami doma a já jsem ze zvědavosti, tam byli nějací pánové, asi důchodci, tak se šli dívat na dvorek. Teď to bylo takové nápadné, že ta letadla jsou tak nízko. Tak jsme koukali na tom dvorku a teď takové rány tady od Podolí a od Smíchova, tak jsme zajeli do baráku a ono to spadlo přímo naproti do té vozovny. Kdyby ten bombometčík to zmáčkl o zlomek vteřiny, když se vezme nějaká ta rychlost toho letadla, tak to spadlo na náš barák. Takže tam bylo samozřejmě sklo, vyražená okna. Teď ta moje maminka, chudák, když dole viděla, tam nic nebylo v té Michli a jenom slyšeli, že se něco děje na Pankráci, jak se musela štvát do toho kopce, protože tramvaje přestaly jezdit. Přilítla domů, my jsme byli v pořádku.“
„Co se nestalo – když byla premiéra, tak s dirigentem mluvil nějaký novinář a vyptával se ho. A milý Helmut Franz vypověděl to, co já jsem mu jako autor o té věci řekl. Ten novinář Koch z Frankfurter Allgemeine Zeitung napsal, jak je možné, že autor ze socialistické země může mít tak měšťácké názory. A dobrodinci z Německa mi to poslali poštou. Já si dodneška pamatuju, jak jsem ležel v posteli s chřipkou, rozbalil jsem ty noviny a úplně jsem se zpotil! To jsem si říkal, že z toho by mohl být dost velký průšvih. Jenomže naštěstí tenkrát ještě nebylo naše velvyslanectví v Německu, byla jenom tzv. Vojenská správa, která sídlila v Západním Berlíně. Kdo z nich by asi četl kulturní rubriku? Takže se z toho nic nevyklubalo, ale ta redakce... Zkrátka, byli to levičáci.“
„Nevím, jestli jsem šel do podniku. Byl to šok. U nějaké šlamastiky jsem nebyl, ale vím, že se střílelo. Taky tady nahoře v Doubkové bylo večer vidět, jak lítají střely nad Prahou. Já nevím, proč to svítí. Taky ostřelovali před nemocnicí na Karláku tu budovu, co tam byla ortopedie nebo dětské oddělení. Tak tam to bylo rozbité od kulek. Až tady odsud jsme viděli, jak to lítalo. Hlavně jsem měl ale strach, protože moje bláznivá žena nechala děti na chatě a jela stopem z Telče do Prahy. A pak zase odjela stejným způsobem nazpátek, protože nic nejezdilo, ani vlaky.“
„Naši už měli sklep zařízený, aby se v něm dalo i přespat. Byl tam i vařič a takové věci. A k večeru se objevil v zatáčce v kopci tank. Neděle byla ještě taková klidná, ale stál tam zlověstně ten tank, a tak se narychlo tady u nás začala budovat barikáda. Chlapi ji vyrobili z tramvají, vyrojily se odevšad a vykolejili je a dovnitř se narvaly dlažební kostky. S tím se teda těžko mohlo hnout. A taky že jo. A v pondělí to Němci začali ostřelovat, pak přijeli z Benešova, kde byla škola SS. To byli mladí kluci a přijeli nahoru na Pankrác a napáchali tam řadu zvěrstev – někde Na Zelené lišce – tam hodili granát do sklepa, ve kterém bylo plno lidí, zabilo to tam i nějakou těhotnou ženu. Mně bylo 13 let, ale tohle si už pamatuju. Na Jezerce, jak je ta poločtvrť, tam vyváděli lidi z baráků a stavěli je před svoje tanky.“
Marek Kopelent se narodil 28. dubna 1932 v Praze do rodiny advokáta JUDr. Františka Kopelenta. Maminka byla učitelkou francouzštiny, a tak on i jeho sestra navštěvovali francouzskou školku, obecnou školu a později i gymnázium. Od útlého dětství se u Marka Kopelenta projevovalo výjimečné hudební nadání a rodiče ho podporovali. Nejprve se učil hře na klavír u rodinného přítele JUDr. Kubáně. Později studoval na Akademii múzických umění pod vedením prof. Řídkého. Po studiích nastoupil v roce 1955 jako hudební redaktor do nakladatelství SNKLHU. Od konce 50. let se Marek Kopelent začal intenzivně věnovat tzv. nové hudbě. Společně s přáteli založil Pražský spolek nové hudby. V roce 1961 byl spoluzakladatelem souboru Musica viva Pragensis, která novou hudbu aktivně představovala veřejnosti. Jeho hudební kompozice začaly pronikat na mezinárodní festivaly. V roce 1969 získal roční studijní stipendium Deutscher Akademischer Austauschdienst (DAAD) v Západním Berlíně. V době jeho nepřítomnosti se situace doma v Československu radikálně proměnila. Oblast nové hudby nepatřila mezi protěžované umělecké trendy a její tvůrci naráželi na omezení. V roce 1971 dostal v nakladatelství výpověď a těžce hledal jiné zaměstnání. Soubor Musica viva Pragensis dostal zákaz činnosti, Marek Kopelent byl vyloučen ze Svazu českých skladatelů a jeho tvorba nemohla být oficiálně uváděna. Kopelentovo dílo se tak mohlo hrát pouze v zahraničí. V roce 1976 dostal zaměstnání korepetitora v LŠU v Radotíně, kde působil až do roku 1991. Poté nastoupil jako profesor kompozice na Hudební fakultě AMU. V roce 2012 převzal od prezidenta republiky medaili Za zásluhy. Zemřel 12. března 2023.
