„Dědečkovi bylo 72 a vzali ho v květnu, v červenci proběhl soud za účast v antisovětských organizacích a za účast v tom dobrovolnickém hnutí se odsuzovalo. Takže ho odsoudili na pět let pobytu v pracovně nápravných táborech plus osm let ztráty občanských práv, to znamená přikázané místo pobytu.“ Tazatel: „Byl na Sibiři nebo kde?“ – „Ale nebyl. On za měsíc umřel. Myslím, že zaplaťpánbůh, že takhle. Ale nejhorší na tom je, že jsme se to dověděli až o 40 let později. Žádné oficiální zprávy. Ty, které odvezli, většinou neměli i deset let žádný kontakt s rodinami. Nejhorší bylo, že nevěděli, na čem jsou. Nejhorší to bylo pro vlastní pocit, ale také z materiálního hlediska. Protože manželky, které tu zůstaly, byly vdovy-nevdovy. Neměly nárok na penzi, protože nebylo jasné, zda je živ nebo ne. Žily tedy na sociálním minimu. To byl případ mé babičky. Až do smrti čekala, co se doví, a nedověděla se to, protože umřela, aniž dostala do ruky oficiální papír.“
„Pravda je, že jsem si ani neuvědomovala rozdíl mezi češtinou a ruštinou. Vůbec si nepamatuji, že bych měla problém, když jsem nastupovala do první třídy, ale musela jsem ho asi mít. Protože jsem vyrůstala v ruském prostředí, mluvilo se doma rusky, chodila jsem do ruské školky, ale pocit cizího jazyka jsem nikdy neměla. To jsem zjistila až v roce 1945, když přišli ti ruští vojáci a přebývali kolem Hanspaulky, že nemluvím taky jako oni. Jaké bylo setkání? Smrděli, pardon… Mám čichový vjem z té doby. Velmi silný – a to je kombinace špeku a špatného benzinu. Oni přijeli od Šárky, kde je pomníček dneska, protože jsme byli první na ráně, tam, kde je dneska Červeňák, byly louky a pole, takže tam přistávaly dvouplošníky, na to jsme se chodili dívat, a otec byl bez sebe nadšením, protože na svazích toho Červeného vrchu kvetly třešně, mezi nimi se pásli koníčci a on tam chodil a našel tam krajany. Takže to bylo nesmírné nadšení.“
„Na Hanspaulce jsme bydleli u školy v Sušické, Červený vrch, kde dříve přistávaly ty dvouplošníky a pásli se ty koně, to už bylo zastavěné, takže tam byla volná prostranství v parčíku a na loukách pod školou a pod tím byl sráz k bývalé Cihelně a oni přebývali tam. A morální povinností těch, co uměli rusky, bylo jít tam a začít jim vysvětlovat: že jsou v Praze, že je tady socialismus, že tady není žádná kontrarevoluce a co tady vlastně dělají. Což jsem dělala. Vysvětlovala jsem, že je to omyl. Že jsou na hlavu padlí a jaká že kontrarevoluce a jací američtí vojáci v Praze a invaze… Pocit z těch vojáků byl dvojí: Vojáčci chudáčci, naprosto vyjevení. Ti vůbec nevěděli, která bije. Oni nevěděli, kde jsou, proč jsou, a zkraje byli šíleně ostražití a vylekaní, že na ně musí ten imperialista vyběhnout z nějaké té hanspaulské zahrádky. Tak tihle poslouchali. Fakt je, že se báli navzájem sami sebe. A pak tam vždycky napochodoval nějaký politruk nebo ten, co měl ten ideologický dozor, a ten řekl: ‚Soudružko, odejděte, vy tomu vůbec nerozumíte. Co vy tady vykládáte těm vojáčkům, já jsem teď mluvil s představiteli dělnické třídy a ti mi to vysvětlili.‘ A vztah českých občanů – Pražanů k nim byl zpočátku velmi jednotný a velmi radikální. Vodu jim nepodali, na záchod je nepustili. Celá Hanspaulka byla ‚obdělaná‘, protože chodili, kde je napadlo.“
Po válce zmizely v sovětských lágrech tisíce československých Rusů
Anastazie Kopřivová, za svobodna Vukolová, se narodila v roce 1936 v Praze. Matka Sofie Vladimirovna, rozená Marakujeva, i tatínek Vasilij Andrejevič Vukolov pocházeli z jihu Ruska a patřili mezi prvních deset tisíc Rusů, které do Československa počátkem dvacátých let 20. století vytěsnil nově nastolený sovětský komunistický režim. Měla ještě o šest let starší sestru Sofii, výtvarnici, později provdanou za režiséra Václava Vorlíčka. V květnu roku 1945 jejího dědečka Vladimira Sergejeviče Marakujeva zatkla ruská organizace Smerš a odvlekla jej do Sovětského svazu. Co se s ním stalo, se rodina dozvěděla až počátkem 90. let díky spolku Oni byli první, jehož se Anastazie Kopřivová stala předsedkyní. Po zániku spolku pokračovala v bádání sama a vlastní pravděpodobně největší databázi ruských emigrantů v České republice. Spolupracovala se Slovanským ústavem a se Slovanskou knihovnou při Národní knihovně. Vychovala dvě dcery a v roce 2016 žije s manželem v Praze.