Květa Korečková

"Přijely tři autobusy, jeden mezi nimi byl čáslavský. A moje teta ze Schořova se tím autobusem také přijela podívat na křížek, takže já jsem se k ní připojila. Ona mě vzala do náručí a s nimi jsem se dostala do kostela. Vím, že tam byly takové schůdky a že mě nějaký pán vysazoval, protože já jsem musela všechno vidět. Tak jsem viděla přímo, jak to bylo, že tam nebylo nic naaranžovaného nebo nějaká instalace, vůbec ne. Křížek byl ohnutý, spíš bych řekla prohnutý. Nebo jak bych to řekla – nachýlený, nebylo vidět, že by třeba na něčem..., to vůbec ne, to bylo napevno a on tak nakloněný zůstal."

"To byla moje první velká dětská láska, on byl tak strašně hodný. On chodíval i do Tunochod na náboženství a přes Tunochody chodíval pěšky až do Zbýšova, to bylo asi 11 kilometrů. A my jsme si hrávali na kopečku. Já jsem to od baráku měla přes jeden domek. A Zelinkovi tam mívali hospodu a byl tam kopeček a taková škarpa, bylo to vyvýšené a tam jsme si hrávali. A jak on šel, tak já jsem musela být první. My jsme si stoupli do řady a zdravili jsme ho. A já jsem to oběhla ještě všechno a šla jsem ještě jako poslední. A on se tak krásně usmál, a tak si tak dodneška říkám, co si asi tak myslel. Jestli z toho měl opravdu radost, že jsem to udělala, anebo jestli si říkal: 'Holka pitomá, ona si myslí, že na to nepřijdu?'"