Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Korejs (* 1925  †︎ 2023)

• narodil se 25. prosince 1925 na Březových Horách u Příbrami

• od svých sedmi let žije v Praze

• jeho celoživotní vášní je hudba – hlavně sborový zpěv a hra na varhany

• člen Českého pěveckého sboru sbormistra Chýna

• za války zpíval s Českým pěveckým sborem v rozhlase

• v letech 1951–1977 pracoval v Pragovce

• varhaník v Praze-Strašnicích

• ředitel kůru v pražském chrámu Matky Boží před Týnem

• učil na Týnské vyšší odborné škole i Teologické fakultě UK

• 2006 získal čestné uznání České biskupské konference

• 2015 získal Cenu Ministerstva kultury

• zemřel 7. dubna roku 2023

Láska k hudbě už od dětství

Bohuslav Korejs se narodil 25. prosince 1925 na Březových Horách u Příbrami jako čtvrté dítě Emila a Berty Korejsových. Jak sám říká, byl pro své rodiče takovým vánočním dárečkem. Měl dva starší bratry a jednu starší sestru, se všemi sourozenci moc dobře vycházel. Celá rodina měla blízko k hudbě – tatínek i nejstarší bratr byli varhaníky, sestra jako učitelka hrála na klavír a zpívala. To se brzy ukázalo jako zcela určující pro jeho životní dráhu. 

Když byl Bohuslav v první třídě, přestěhovala se celá rodina do Prahy, kam přeložili tatínka – poštovního úředníka. Bydleli poblíž kostela sv. Štěpána na Novém Městě, kam chodili všichni tři chlapci z rodiny ministrovat. Žili také bohatým kulturním životem, hlavně Bohuslav se svým prostředním bratrem (byl o čtyři a půl roku starší) chodívali často do Národního divadla, ministrování jim v tom dokonce pomáhalo: „Jako ministranti jsme se sem tam motali kolem nějakejch těch svateb, tak od toho ženicha nebo od těch svědků jsme sem tam dostali nějakou korunu. To jsme si střádali a z toho jsme chodili ať už teda do biografu, nebo do toho Národního divadla.“ Kupovali si levné vstupenky na druhou galerii ke stání a viděli tak velké množství oper – činohrám se vyhýbali, opery je bavily víc.

Bohuslavův tatínek hrál jako varhaník u sv. Kříže na Příkopech, kde si potom i on sám úplně poprvé na varhany zahrál. Tatínek mu to dovolil, ale byl přísný: „Říkal: ‚Já tě pustím za varhany, ale musíš hrát tak, aby to nikdo nepoznal, že hraje začátečník.‘“ Během jeho první veřejné hry mu tatínek stál za zády, připravený zachránit případné chybičky, ale k žádným nedošlo. V pozdějším směřování ho výrazně ovlivnil i prof. Josef Hojný, varhaník u sv. Štěpána – Bohuslav říká, že tam chodil ministrovat i proto, aby si jeho nádhernou hru mohl poslechnout.

Dobrý vztah k hudbě ve svých žácích podporoval i profesor, kterého měl Bohuslav na gymnáziu na zpěv. Při hodinách například dostávali za odměnu volné vstupenky na koncerty: „To byly takzvané výchovné koncerty. Ty se odehrávaly ve Smetanově síni Obecního domu. Teď si představte (…), dva tisíce dětí pohromadě, bez rodičů…“ Orchestr dr. Václava Smetáčka jim skladby nejdříve přehrával po kouskách, s výkladem, a potom po přestávce vcelku. Komentář doktora Smetáčka byl v naplněné síni slyšet i bez jakéhokoliv zesilovače, což Bohuslav dodnes obdivuje. „Ty děti byly naprosto ukázněný, nikdo se nebavil nebo nešustil nějakýma pytlíkama. Tyto pořady jsme vyslechli a pokud možno si je zapamatovali.“ Všechny tyto zkušenosti se mu potom velmi hodily při pozdějším studiu hudby na konzervatoři.

Členem Českého pěveckého sboru

Do Bohuslavových studií však zakrátko zasáhly dějiny. V roce 1939 byly nacisty uzavřeny všechny české vysoké školy a o něco později také pražská konzervatoř, na které v té době studoval, byť to byla vlastně škola střední. Studenti tak neměli kde pokračovat a jejich vyučující zůstali bez zaměstnání. „Řešením se ukázalo tohleto – na Smíchově existovala tzv. Unie českých hudebníků z povolání, to byl oficiální název, měla hudební školu. A na té hudební škole měla podobná oddělení, jako měla konzervatoř.“ Jediné, které chybělo, bylo oddělení dirigentské. Ředitel hudební školy si ho přál založit a Bohuslav byl jedním ze studentů, který obor zakládal – ředitel jemu i jeho spolužákovi při hlášení na obor sborový zpěv slíbil, že pokud půjdou raději na dirigenta, zajistí jim proplacení školného. Oba chlapci se nakonec rozhodli pokračovat na dirigenta sborového. Sborový zpěv ale neopustili – vstoupili do Českého pěveckého sboru pana sbormistra Chýna, se kterým zpívali i v rozhlase.

Sbor vystupoval v různých rozhlasových pořadech, jedním z nich byl i večerní pořad pro české dělníky v Říši. Protože v té době už Korejsovi nebydleli v centru Prahy, ale ve Chvalech (dnešní Praha 9), přijížděl Bohuslav domů vlakem po vystoupení v rozhlase vždy až po půlnoci. „Já měl takovou obětavou maminku, že na mě čekávala s večeří nebo s nějakým jídlem.“ Odkud její obětavost plynula, prý Bohuslav plně pochopil, až když se sám stal rodičem, tehdy se ji snažil donutit, aby šla raději spát. Členové Českého pěveckého sboru se vyznačovali ohromnou kázní, zpívalo se od šesti hodin do půl jedenácté do večera – respektive do 22:25. Od půl jedenácté byla totiž dražší tramvaj, lístek stál korunu místo šedesáti haléřů, a tak pan sbormistr končil tak, aby zpěváci stihli ještě nižší taxu. Na pana Chýna Bohuslav dodnes moc rád vzpomíná.

Přestože kariérně bylo toto období pro mladého chlapce určitě zajímavé, nesmíme zapomenout, že se vše odehrávalo na pozadí druhé světové války: „Byla válka. My jsme se, kdykoliv jsem odcházel z domova, tak jsme se loučili obejmutím a políbením, protože jsme nikdy nevěděli, jestli se ještě potkáme.“ Korejsovi ale měli štěstí a o nikoho z rodiny nepřišli, přestože to byly krušné časy. Bohuslavův oblíbený sbormistr Chýn byl ale po válce odsouzen a v čele Českého pěveckého sboru ho vystřídal Jiří Pinkas.

Dělníkem v Pragovce i ředitelem kůru v Týnském chrámu

Dva roky po válce, v roce 1947, se Bohuslav oženil. Vzal si svou žačku z chvalského dětského sboru, která ale byla o pouhé tři roky mladší než on. „Ve sboru mi zpívala druhý soprán, protože jí nevadilo, když první soprán zpíval něco nad ní a alt něco pod ní, což byla taková velká výhoda.“ Krátce po svatbě se jim narodila první dcera Stanislava, později ještě Zdislava. Doma tak často zpívali, a to vše ve vícehlasu – Bohuslav upravoval národní písně přímo na míru své ženě a dcerám.

Bohuslavovým prvním zaměstnáním byla práce ve Státním statistickém úřadu, kde ale celkem brzy podal výpověď a chtěl přejít na nové místo. Nastoupit na něj však bohužel už nestihl. V roce 1951, kdy tuto situaci řešil, totiž probíhala státní akce 77, během které bylo 77 000 úředníků zařazeno do výroby, tedy nastoupilo do průmyslových odvětví. „Přestože já do toho nepatřil, tak mě do toho počítali.“ Tak se nakonec stal pomocným dělníkem v národním podniku Praga, Pragovce, kde potom zůstal dlouhých 26 let, až do roku 1977. „Moc jsem se tedy neuved, protože od nějakýho známýho jsem dostal tuto poučku – říkal mi: ‚Hele, pamatuj si jednu věc, kdo ti začne tykat, tak mu tykej taky. A kdo ti začne vykat, tomu můžeš vykat.‘“ Své angažmá v Pragovce tak zahájil tykáním vysoce postavenému kolegovi a kritikou výše své mzdy.

Z pomocného dělníka byl poměrně brzy přeřazen na technickou kontrolu, kde potřeboval (a využíval) i znalosti trigonometrie, aby byl schopný správně kontrolovat výkresy. Nejdříve byl na tzv. „létací“ kontrole, kde za svou směnu musel obejít minimálně jednou každého pracovníka, později se přesunul na vyšší pozici, kde vedl dvacetičlenný ženský tým. „Na tý kontrole to přeci jako bylo takový jednodušší. Bylo to zodpovědný, ale tak jako že si na mě hnedka někdo nemoh otevřít ústa, protože když jsem řekl, že to je špatný, tak to bylo špatný a muselo se to vyřadit.“ Zodpovědnost byla v práci ale velká a časté byly i úrazy, takže působení v Pragovce pro Bohuslava nebyly úplně snadné časy.

Na hudbu ovšem nezapomněl. Už během práce v Pragovce hrál v Týnském chrámu na varhany. V roce 1953 totiž založil Sbor pražských literátů, který slyšel někde zpívat pater Reinsberg z Týna a jejich vystoupení se mu tak líbilo, že si Bohuslava v Týně chtěl nechat, přestože ten se bránil, že není studovaný varhaník. „A to byl muž činu. Sáhl po klíči od kůru, šel se mnou na kůr, pustil mi motor, posadil mě za varhany a říká: ‚Zahrajte...‘“ Bohuslav zkouškou bez sebemenšího problému prošel. Definitivně se měli domluvit po dvouměsíční „zkušební době“ – když ale končil, tak byl zrovna pater mimo Prahu a už se k tématu nikdy nevrátili: „Takže já jsem tam byl vlastně dvaapadesát let na zkoušku.“

Od roku 1964 tak působil v Týnském chrámu nejprve jako vahraník a posléze též jako ředitel kůru. Nakonec dostal od chrámu i klíče a jeho povinností bylo například každé ráno kostel odemykat a večer zase zamykat. „A moh jsem si všímat jenom svých varhan.“ Ke zdejším varhanám má dodnes silný vztah: „Když mě někdo pozve, abych si poslech nový varhany, tak z toho moc velkou radost nemám, protože já jsem z toho Týna zhejčkanej.“ Týn však nebyl jediným místem, kde působil. Krátce po narození dcery, v roce 1953, začal hrát na varhany také v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie v Praze-Strašnicích, kde působí dodnes.  

V roce 1968 se Bohuslav Korejs stal členem Hudební sekce Liturgické komise České biskupské konference. Jeho úkolem se stalo zhudebnění českých responsoriálních žalmů, podílel se i na harmonizaci písní v kancionálu a tvorbě varhanních doprovodů k menším zpěvům.

Po revoluci

Po roce 1989 Bohuslav Korejs učil na Týnské vyšší odborné škole, která vyučuje sbormistrovství. „Potom se to nějak provázalo s fakultou pedagogickou, že to, co se přednášelo na fakultě, jsme nemuseli učit my na tý Týnský škole, a naopak, takový ty odborný předměty, který jsme učili na Týnský škole, tak na ty už nemuseli chodit na fakultě.“ Vyučoval také na Teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze – učil budoucí kněze číst notové zápisy ze čtyřlinkové osnovy. Přispíval rovněž do časopisu Varhaník.

Jeho celoživotní dílo ocenila v roce 2006 čestným uznáním Česká biskupská konference a v roce 2015 získal za celoživotní sbormistrovskou, pedagogickou a dirigentskou činnost v oblasti sborového zpěvu a duchovní hudby Cenu Ministerstva kultury.