Cecilie Kornerová

„Když už byl konec vojny, tak tady lidi trápili. Byla to katastrofa. To je tak škaredá doba! Pamatuji si to, hodně si to pamatuji, a nerada o tom vykládám, protože mě to ještě dneska bolí a bere. Měla jsem kamarádku stejně starou jako já, jmenovala se Hluchníková. Ještě měla o dva roky mladší sestru. On [její otec] Hluchník stavěl domy a oni ho trápili a trýznili, a tak dlouho... Znáte lágr Hanke? Tam ho dali a tam ho usmrtili. Byla to hrůza. Oni byli Němci, ale z Hlučínska, lidé jako my. Nikomu nic nedělali, nikoho nezabíjeli. Ale Češi je trápili a oni tam umřeli. Jeden druhého musel usmrtit. Vím to všechno.“

„Když nás zabrali, táta se dal k Němcům a máma samozřejmě s ním. Takže jsme byli více Němci než Češi, ale nikdy jsme se nehádali. Čech nebo Němec, byli jsme všichni stejní. Bydleli jsme pospolu a bylo to fajn, byl pokoj. Nikdo nemůže říkat, že bychom na sebe měli zlost. Bylo to tak, že nejdříve jsme byli Češi, pak přišel Hitler a byli jsme, samozřejmě, všichni zase Němci. A to si člověk nemohl vybírat. Předtím jsme byli Češi, teď Němci. Ale nám malým to dělalo dobře, protože jsme uměli česky i německy, a to nejenom my, ale všichni v našem okolí. Byli jsme jako jedna rodina. Bylo dobře. Ale za Čechů jsme nesměli mluvit německy, za Němce jsme nesměli mluvit česky. My jsme ale byli v klidu. Doma jsme mluvili česky a německy.“