Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Korol (* 1922  †︎ 2015)

• narozen 15. prosince 1922 ve Volovém na Podkarpatské Rusi

• otec i matka pracují na vlastním hospodářství, čtyři mladší sourozenci, řeckokatolická víra

• základní škola v ukrajinštině a češtině

• v říjnu 1939 odchod do SSSR

• odsouzen na 3,5 roku za nelegální překročení státní hranice

• je převezen do gulagu, stavba železnice do Vorkuty

• v dubnu 1943 propuštěn z gulagu, přidává se k čs. armádě v Buzuluku

• dělostřelec, první nasazení v bitvě u Kyjeva

• další bitvy: Ruda, Bíla Cerkev, Žaškov, Ostrožany

• během karpatsko-dukelské operace zraněn, přišel o ruku

• léčí se v invalidovně u Moskvy, v Tatranské Lomnici a Popradu

• po válce povýšen do hodnosti podporučíka

• krátce pracuje na správě vojenských budov

• od roku 1949 trvalým válečným invalidou

• trafikantem, vedoucí prodejny tabáku v Praze až do důchodu

• vyznamenání: Rudá hvězda, dva Válečné kříže, medaile Za zásluhy, medaile Za chrabrost a další

• zemřel 14. února 2015 v pražské vojenské nemocnici

„Dostal jsem trafiku, tak jsem byl vykořisťovatel. Zákazníci za mnou chodili a jeden říkal: ‚Komunisti mi sebrali barák!‘ Já na to: ‚To je špatný, to je všechno špatný.‘ Pak přišel druhý zákazník a říkal, že je dobře, že mu ten dům sebrali. Že prý u něj kdysi pracoval a nedostal od něj ani na jídlo. Já na to zase: ‚To je špatný, to je všechno špatný.‘ Každého si vážím a nejsem na žádné straně! Takže když se mě ptáte na listopad 1989, tak říkám nic. Pamatuju se, že kolem mé trafiky chodila 17. listopadu 1989 spousta lidí a před prodejnou stáli příslušníci SNB a nějací vojáci. Ale jestli to byla revoluce nebo ne, to já nevím… Změnilo se, že už s vámi můžu mluvit o gulagu, který jsem prožil. Tenkrát mi to zakázali, říkali, že to do mého životopisu nepatří a ať o takových věcech prostě mlčím. Tak jsem mlčel.“

Vasil Korol pochází z Podkarpatské Rusi, narodil se do sedlácké rodiny jako nejstarší z pěti dětí, matka mu zemřela v jeho dvanácti letech a otec, aby uživil rodinu, odešel za prací na Slovensko. Vasil se staral o hospodářství a své sourozence.

Krátce po tom, co si Podkarpatskou Rus rozdělili Maďaři a SSSR – hranice stanovená Ribbentrop-Molotovovým paktem byla vzdálena asi kilometr od domu Korolových – se Vasil Korol rozhodl přejít přes hranici do Sovětského svazu. Chtěl žít lépe, slyšel, že je tam svoboda, možnost studia a práce. Utekl 6. října 1939 s několika o něco málo staršími lidmi. V té době prchaly do Sovětského svazu tisíce lidí, kteří byli nalákáni propagandou o beztřídní společnosti a svobodě politického i náboženského smýšlení.

Hned u hranic potkali ukrajinského civilistu, který se je pokusil varovat: „Zeptal se nás: ‚A už vás Rusové zapsali?‘ My jsme říkali, že ne. Začal ukazovat, ať okamžitě jdeme do háje, ať se hned vrátíme. Jenže my jsme tomu prostě nerozuměli. Opakovali jsme dokola propagandu, kterou jsme slýchávali ještě doma: ‚V Sovětském svazu, tam je charašo...‘“ Když se přišel Korol na policii ohlásit, čekalo ho nepříjemné překvapení, zavřeli ho do cely a nikdo se s ním nebavil. Ve městečku Strij, kam shromáždili dalších asi padesát uprchlíků, je nechali nastoupit: „Bylo tam několik vojáků s vlčáky, řekli: ‚Seřaďte se do šestistupu, krok doprava, krok doleva, budete na místě zastřeleni!‘“ Vězně odvedli do velké hromadné cely, kde se všichni svlékli a každého důkladně prohlédli: „Byli jsme tam namačkáni vedle sebe jako slanečky, záchod – to byl v rohu prádelní hrnec, představte si, pro padesát lidí. K jídlu jsme dostávali kroupy a rybí hlavy. A tam mě drželi v příšerných podmínkách skoro půl roku!“

Po několika měsících měl Vasil Korol s jedním spoluvězněm dohromady soud. Ten probíhal bez obhájce, soudce mu prostě sdělil, že ho za nelegální přechod státních hranic podle paragrafu 80 odsuzuje na tři roky na Sibiř, že prý může být rád, že soud přihlédl k jeho věku, bylo mu šestnáct let. Jeho spoluvězeň dostal pět let. „Nacpali nás do dobytčího vagonu. Dali nám kousek chleba a slaneček. Někde nás vyložili a pak to začalo, snad tisíc kilometrů nás donutili jít. Měl jsem obrovskou žízeň, umíral jsem hladem. Bylo to hrozný! Vezli nás také přes Moskvu. Říkali: ‚Éto Moskvá!‘ Byla to tenkrát roztažená dřevěná vesnice.“ V Archangelsku vězni nastoupili na lodě a byli převezeni až na Dálný východ k řece Pečoře, kde se stavěla železnice do Vorkuty. Podmínky, které popisuje Vasil Korol, si lze jen těžko představit. Vězni si museli lágr vybudovat holýma rukama téměř bez nástrojů. Tisíce lidí byly oblečeny v potrhaných vatovaných kalhotách, blůze, na hlavách ušanky, proti sibiřským mrazům je to prý stejně neochránilo. Stovky vězňů umrzly. K snídani dostávali jeden silnější krajíc chleba, k obědu podivnou kaši a rybí hlavu, k večeři opět tutéž odpornou šlichtu od oběda. Celý den se pracovalo. Káceli lesy, kopali cestu pro železnici. V gulagu strávil Vasil Korol tři a půl roku, pak mu nabídli, zda by nechtěl vstoupit do československé armády v Buzuluku. Považoval to za zázrak. Bylo mu necelých 21 let a vážil 43 kilogramů.

Vasil Korol se stal velitelem obsluhy děla a účastnil se kromě jiného osvobozování Kyjeva, bojů u Bílé Cerkve, Žaškova, Ostrožan a dalších bitev. Při jedné akci v Dukelském průsmyku byl Vasil Korol vážně raněn: „Plížil jsem se k lesu, možná 30 metrů od něj jsem si řekl, že to už doběhnu. Jak jsem si stoupl, tak spadla jedna mina přede mě, já zalehnu, říkám si, že další mina sem už nespadne. Přeskočil jsem přes ten kráter, slyším, že druhá mina spadla velmi blízko za mnou. Třetí spadla vedle mě.“ Tato panu Vasilu Korolovi utrhla ruku: „Neupadl jsem. Těch deset kroků jsem ještě přeběhl. Já jsem nevěděl, že nemám ruku.“

Po válce dostal od státu jako doživotní válečný invalida trafiku v pražských Holešovicích. Tu mu ale komunisté po roce 1948 znárodnili. Stal se vedoucím trafiky na Smíchově. O gulagu prý nesměl nikde mluvit, když to napsal do jednoho životopisu na úřadě, vrátili mu to s tím, že ho má okamžitě přepracovat.

Redakční poznámka: uvedený text byl vypracován u příležitosti open-air expozice My jsme to nevzdali, která byla prezentována v pražských ulicích na podzim roku 2009 u příležitosti dvacátého výročí pádu železné opony.