„Zajímavé bylo, že na Masaryčce byl přistavený vlak, a když jsme nastupovali, byla tam nějaká organizace, která nám házela chleba nebo knedlíky, zkrátka potraviny. To dělali každému transportu. Tam už nebyli gestapáci, hlídali tam němečtí četníci. Sice tomu zabraňovali, ale nehonili ty lidi, aby je zatýkali. (…) Nikdy jsem neslyšel, že by o tom psali. To nám udělalo radost, měli jsme hlad jako vlci. Udělalo nám to dobře a viděli jsme, že o nás má někdo starost.“
„Jednou se stalo, že esesáky napadlo, aby udělali zápas dvou Židů. Dali jim hole a ti Židé se museli mlátit, až jeden zkrátka zemřel. Kápo zodpovídal za to, že tohle udělají do konce. Potom museli vyrobit máry a Židé museli odnést mrtvého do Terezína.“ – Tazatel: „Museli jste být jako diváci?“ – „Museli jsme být u zápasu, to bylo v přestávce na oběd. Takhle jednali s Židy.“
„Řekl mi (velitel odbojové skupiny), že musíme také sabotovat výrobu. Bylo na něm, že něco pustil, i když se to mělo opravit. Nebo jsme dělali (sabotáž), i když byl výrobek hotový, šolíchal se dál. (…) Nějaké zmetky jsme udělali, ale takovým způsobem, aby se to neproláklo. To by nás hned chytili a možná by z nás vymlátili, že sabotujeme a že je to nějaká organizace. (Vedoucí odbojové skupiny) mne vyzval, že potřebujeme zbraně. Slíbil jsem mu, že se budu snažit (nějaké opatřit). S bráchou jsme měli brokovnici a revolver, které jsme za války schovali v zemědělské budově. Myslím, že ve vesnici měli pušky v takových pěti šesti barácích. Byli to pytláci a neslyšel jsem, že by odevzdali flintu.“
„Stýkal jsem se (jako spojka) s těmi vedoucími. Jednou jsem se setkal asi s nějakým v uniformě. Bylo to v noci, večer, tenkrát bylo zatemnění. On přijel autem, to už mi bylo podezřelé. Měl jsem heslo a setkání bylo na Palmovce. Pražáci vědí, že tam byl kovový záchodek a stojanové hodiny. Měl jsem heslo na ty hodiny. Že se mne bude ptát, kolik je hodin a tak nějak. Tak jsem věděl, že je to vyslanec, kterého já mám potkat. Tak jsem tam stál, nevěděl jsem, co bude. Měl jsem příkaz stát a čekat. Najednou přijelo auto a ve mně hrklo. Auta měli akorát Němci, četníci a policie, nějaký doktor nebo sanitka, jinak soukromníci neměli auta.“
„Samozřejmě jsem viděl, že ten je zatčený, tak to je zbytečné zapírat. I můj parťák říkal, abych nezapíral, protože on byl u toho. Kývnul jsem a tím to skončilo. Tím jsem ho zachránil. Kdyby mne dál mordovali, tak bych možná řekl člověka z Prahy 9, poněvadž ten se mi zdál… On kulhal. Nevěděl jsem, koho mám uvést, když jsem tušil, že mají jen jednoho. Samozřejmě o dalších jsem mlčel, přeci nebudu vyprávět, s kým jsem se stýkal, když byli spokojení s tím jedním.“
Bohumil Kos se narodil v roce 1923 v rodině zemědělce v obci Mohelnice na Pelhřimovsku. V Praze se vyučil jemným mechanikem. Za války jej kolegové z práce vyzvali k účasti na odbojové činnosti. Působil jako spojka v pražské pobočce odbojové organizace Svaz československé mládeže. V dubnu 1944 byla skupina prozrazena. Příslušníci gestapa zatkli i Bohumila Kose, vyslýchali jej v Praze na Pankráci. V červenci 1944 jej převezli do Malé pevnosti v Terezíně, od listopadu 1944 do začátku února 1945 ho věznili v Drážďanech. Po krátkém pobytu na Pankráci se vrátil opět do Malé pevnosti, pracoval v dole Richard u Litoměřic. Soud však neproběhl a pamětník nebyl nikdy oficiálně odsouzen. V květnu 1945 onemocněl tyfem. Po válce začal studovat průmyslovou školu a složil mistrovskou zkoušku. V letech 1947-1949 absolvoval základní vojenskou službu. Po únoru 1948 odmítl členství ve Svazu osvobozených politických vězňů a dále se politicky se neangažoval. Do Svazu protifašistických bojovníků znovu vstoupil až v roce 1968. Od roku 1955 žije Bohumil Kos ve středočeských Řevnicích a je dlouholetým předsedou místní organizace Svazu protifašistických bojovníků (později Svazu bojovníků za svobodu). Zemřel 29. 8. 2015.
