Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Radomír Kos (* 1948)

• narodil se v roce 1948 v indické Kalkatě

• když mu byly tři roky, musela celá jeho rodina zůstat v Československu

• po 21. srpnu 1968 se podílel na utajeném vysílání brněnské televize

• v roce 1969 dokončil Střední školu průmyslovou elektrotechnickou v Brně

• v roce 1985 absolvoval FAMU, obor Filmová a televizní zvuková tvorba

• v letech 1969–2003 pracoval v brněnském studiu Československé televize a později České televize jako mistr zvuku

• v roce 2003 působil na pozici ředitele Televizního studia (TS) Brno

• v roce 2004 se stal vedoucím technických útvarů TS Brno

• od roku 2005 pracoval jako vedoucí realizace TS Brno

• v roce 2010 se stal vedoucím obrazové a zvukové výroby TS Brno

• od roku 2013 pracoval na pozici vedoucího techniky TS Brno

• od roku 2001 přednáší jako externí pedagog na JAMU

• v roce 2024 žil v Brně

Když v noci na 21. srpna 1968 vtrhly do Československa armády Varšavské smlouvy, snažily se co nejdříve dostat pod kontrolu klíčové komunikační uzly – nádraží, letiště a sdělovací prostředky, především rozhlas a televizi. Zatímco pražské televizní studio obsadili vojáci již první den dopoledne, to brněnské bylo objeveno až v odpoledních hodinách. Tato časová prodleva umožnila přemístit potřebné části zařízení na skrytá místa, ze kterých se následně dalo improvizovaně vysílat. Redaktoři a technici jezdili po Brně a okolí, natáčeli reportáže a informovali veřejnost o dění v okupovaném Československu. Jedním z těchto odvážných pracovníků brněnské televize byl mladý zvukař Radomír Kos.

Dovolená se protáhla na celý život

Radomír Kos se narodil 10. srpna 1948 v indické Kalkatě, kam byl v polovině 30. let jeho otec Jaroslav Kos vyslán zakládat pobočku Baťova obuvnického impéria. Tatínek patřil k takzvaným Baťovým mladým mužům, absolventům Baťovy školy práce, kteří vyjížděli do dalekých, exotických krajů, aby zde postavili továrny „na zelené louce“ a naučili tamní obyvatele šít boty. Po vzoru Zlína stavěli spolu s továrnami celá města s domy pro zaměstnance, školami a kostely. Město, které pomáhal zakládat pamětníkův otec, se jmenuje Batanagar, čili v překladu z hindštiny Baťovo město. Nachází se ve východní Indii v deltě řeky Gangy na periferii Kalkaty. Bylo založeno z popudu Jana Antonína Bati v roce 1934 a výroba bot pod značkou Baťa zde funguje dodnes.

Po válce začal tatínek pomýšlet na ženění a přijel do Československa poohlédnout se po nějaké nevěstě. Brzy se zde skutečně seznámil s jistou Jarmilou Hrstkovou, se kterou se obratem oženil a odvezl si ji do Indie. Do roka se novomanželům narodil syn Radomír. V té době žilo v Batanagaru asi 200 Čechoslováků. Každý z nich zde měl svůj dům nebo komfortní byt. Zatímco muži pracovali na manažerských pozicích v továrně, jejich manželky trávily čas v dámském klubu nebo u bazénu a o jejich děti se staraly indické chůvy a domácí práce obstarávali sluhové.

Rodiče dbali na to, aby malý Radomír vyrůstal vícejazyčně. Jeho prvním jazykem byla angličtina, kterou na něj mluvili oba rodiče, a od své indické chůvy pochytil základy hindštiny. Čeština se měla připojit později. S domovem byli rodiče v písemném styku a z dálky sledovali turbulentní přechod k socialistickému režimu, který definitivně pohřbil naděje na obnovení Baťova podnikání v Československu. Koncem roku 1951 rodina, do které mezitím přibyl druhý syn, podlehla naléhání babičky, která toužila spatřit své vnuky, a odletěla do Československa na krátkou dovolenou. „A tím to skončilo. Sebrali nám pasy, sebrali nám všechno,“ vypravuje Radomír Kos. Jejich dovolená se prodloužila na celý zbytek života.

Spadla klec, a rodina začínala od nuly

S takovým vývojem situace rodiče nepočítali. Všechen jejich movitý i nemovitý majetek zůstal v Indii a oni se ocitli bez střechy nad hlavou, bez peněz a bez práce. „Otec nemohl získat zaměstnání, protože byl kapitalista od pana Bati,“ říká s lehkou ironií Radomír Kos. Čtyřčlenná rodina se nastěhovala k prarodičům do jednopokojového bytu. Jejich finanční situace byla zoufalá. „Maminka rozplétala svetry, které jsme měli na sobě, které jsme si přivezli. Pletla z toho dětské čepičky a ty buď prodala, nebo je vyměňovala za jídlo. Neměli jsme ani korunu,“ vzpomíná Radomír Kos. Asi po roce jim přidělili byt, otce přijali do zaměstnání a rodina se začala postupně sžívat se socialistickou realitou.

Všechny peníze v cizí měně, které otec našetřil za 15 let práce v Indii, musel z nařízení státu převést do československé banky a postupně mu byly po malých částkách uvolňovány. Rodiče za ně kupovali ve speciální prodejně Darex[1] konzervy s kosteleckými párky a vyměňovali je za chleba a máslo. Během měnové reformy v roce 1953 pak rodiče o všechny valuty přišli. Navzdory propadu životní úrovně, ztrátě životních úspor a nezvyklé nesvobodě se rodiče s novou situací vyrovnávali statečně a před dětmi nedávali nic znát. „Ale vnitřně je to značně hryzalo,“ je přesvědčen Radomír Kos.

Během dospívání v sobě Radomír objevil velký zájem o elektrotechniku. Byl aktivní jako radioamatér na radiostanici tehdejšího pionýrského domu v Lužánkách a na Střední průmyslové škole elektrotechnické vystudoval v 60. letech slaboproud se zaměřením na rozhlas a televizi. Už ve 14 letech začal brigádně vypomáhat při televizních přenosech v brněnské pobočce Československé televize a v roce 1966, ještě před maturitou, zde začal pracovat jako řádný zaměstnanec na pozici asistenta zvuku.

Jen co se rozednilo, pustili se novináři do práce

21. srpna 1968 brzy ráno měl Radomír Kos odletět na služební cestu do Košic. Z rádia se krátce po půlnoci dozvěděl o obsazování republiky. Už ve tři hodiny ráno se vypravil k brněnskému hlavnímu nádraží, kde se tehdy nacházela kancelář Československých státních aerolinií, odkud se cestující autobusy dopravovali na letiště. Bylo zde nezvykle živo – viděl česká nákladní auta vezoucí na korbách sovětské vojáky, kteří začali obsazovat železniční uzel a vedlejší poštu. Kolem páté hodiny začali prostranství před vlakovou stanicí zaplňovat lidé přijíždějící do továren na ranní směnu. „Srocení lidí už bylo obrovské. Prostor před hlavním nádražím byl plný,“ vzpomíná Radomír Kos.

Bylo jasné, že ten den do Košic již nepoletí. Místo toho zamířil kolem sedmé hodiny ranní do budovy Typosu, funkcionalistického paláce z první republiky, kde byla v té době umístěna studia Československé televize (ČST). „Tam se začali scházet zaměstnanci, někteří technici. Uvedli jsme do provozu režie, studio,“ líčí Radomír Kos. „Už se tam vytvořily takové miniaturní štáby a hoši kameramani šli točit různě po Brně, laboratoře začaly rychle vyvolávat materiál.“ Do práce ten den přišli přiložit ruku k dílu i ti, kteří neměli směnu. On sám až do odpoledních hodin seděl v režii za mixážním pultem a odbavoval vysílání. Pražské studio bylo sovětskými vojáky během dopoledne vyřazeno z provozu a Brno zůstávalo jediným místem v Československu, odkud se ještě vysílalo.

Sověti dlouho marně hledali televizní studio

Okupační vojska měla za úkol obsadit během dopoledne všechna strategická místa, kam patřila kromě dopravních uzlů a kasáren také média. Budovu televize hledali neúspěšně mnoho hodin. Jeden ze zaměstnanců ČST totiž na budově zamaskoval nápis „Typos, Československá televize Brno“. „Zajímavé bylo, že Rusové, kteří neustále objížděli kolem v gazících a ótéčkách – to je obrněný transportér –, to nemohli najít. Našli za rohem na Beethovenově Československý rozhlas, ale Typos jako studio nemohli objevit. Pořád jim to unikalo, takže my jsme vysílali a vysílali a vysílali,“ vzpomíná Radomír Kos. Kdyby se bloudící vojáci někoho na ulici zeptali, možná by jim polohu studia prozradil. To se ale nestalo. „Oni s nikým nemluvili. Vůbec s nikým. Oni se vyhýbali jakémukoli slovnímu kontaktu,“ vysvětluje pamětník.

Na to, v kolik hodin bylo nakonec studio odhaleno, se vzpomínky pamětníků různí. Historické záznamy uvádí jedenáctou hodinu, Radomír Kos je přesvědčen, že to bylo až odpoledne. Šel si zrovna zakouřit do pasáže a viděl Sověty přijíždět: „Kolem šestnácté hodiny odpolední tam přijel jeden transportér a vyskákali z něj nějací vojáci,“ líčí. „Vtrhli do pasáže Typosu, ten [velící četař] vytáhl pistoli a začal ji tam cpát kolegům do břicha.“

Ukázalo se, že vojáky přivedl jeden ze zaměstnanců retranslační centrály na ulici Barvičova. Budova centrály, umístěná na kopci, měla výrazné antény, jež sem Sověty, kteří pátrali po všem, co mohlo připomínat televizní studio, navedly. Radomír Kos dodnes tohoto neznámého člověka považuje za zrádce. Je ale možné, že ho k tomu Sověti pod nějakou pohrůžkou donutili. Události těch dnů nejsou ještě historicky do všech detailů probádané a snad do nich další pamětníci vnesou časem více světla.

Nebezpečná hra na kočku a myš

Sovětům nějakou dobu trvalo, než zjistili, že v Typosu jsou studia umístěná v podzemních patrech. Zaměstnanci televize mezitím odstranili světelné kontrolky z rozvaděčů. „Nechali to zapnuté, všechno fungovalo dál, ale ty kontrolky zlikvidovali,“ vysvětluje Radomír Kos. Vojáci se tak domnívali, že jsou všechny přístroje v budově vypnuté a televize nevysílá. Novináři tím ale získali k dobru jen pár desítek minut. Sověti jejich úskok objevili a donutili je vysílání ukončit. Tím okamžikem byl Typos jako centrální budova brněnské televize vyřazen z provozu.

Televizní štáb vedený redaktorem Lubomírem Popelkou ale nečekal na to, až vojáci Typos objeví, a vypravil se i s přenosovým vozem na vysílač Kojál, vzdálený 30 km od Brna. Odtud celé odpoledne informovali Československo o tom, co se v Brně děje. Signál z vysílače byl natolik silný, že pokrýval i severní Rakousko. Lubomír Popelka se proto v němčině obracel také na své kapitalistické kolegy z ORF[2] a prosil je o šíření informací do světa a především do OSN. Sovětům se podařilo Kojál obsadit teprve večer. Novináři ale před jejich příjezdem uprchli i s technikou a ještě ten den začali zřizovat nové studio v budově Akademie věd v Brně. Takovým způsobem před okupačními vojsky unikali, natáčeli a z improvizovaných studií vysílali ještě dalších deset dní.

Pokušení v podobě americké limonády sovětský voják odolal

V budově Typosu se usadili sovětští vojáci a zůstali zde několik týdnů. V mezipatrech do podzemí ke studiím si vybudovali kulometná hnízda, obložená pytli s pískem. „Tím pádem měli perfektně obsazený vstup do podzemí. Nikdo jiný se tam nemohl dostat,“ říká Radomír Kos. „Po pár dnech se odsud linula velmi nechutná vůně.“ Ukázalo se, že okupanti po sobě z nějakého důvodu nesplachovali WC. „Tady se projevila ta vojenská taktika, že první sledy nasazených vojáků, to jsou vojáci, kteří jsou na odpis,“ říká Radomír Kos. „To byly takové neinteligentní zjevy.“

Mezi okupanty, kteří hlídali 24 hodin denně Typos, byl přece jen jeden voják, hodností četař, se kterým navázali zaměstnanci téměř přátelský vztah. Svěřoval se jim, že slouží na vojně již třetí rok a že je nasazením v Československu zaskočen, zvlášť proto, že má již těsně před koncem vojny a doma na něj čeká snoubenka. Poté, co si získali vojákovu důvěru, nechal je vynosit z Typosu další techniku, se kterou mohli vyrazit do terénu natáčet. Aby se mu odvděčili, nabídli mu Coca-Colu, která byla tehdy v Sovětském svazu pro běžné lidi nedostupná a velmi žádaná. Četař se ale napít odmítl. „Oni měli zákaz brát jídlo, pití, aby to náhodou nebylo otrávené. On to striktně dodržoval. Klidně nám tam zařídil, že jsme mohli vynášet věci, ale nenapil se. My jsme se napili z té láhve před ním a dávali jsme mu to, ale ne – neudělal to,“ líčí Radomír Kos.

Okupační vojáci vzbuzovali odpor a lítost zároveň. Bylo zřejmé, že jsou jen loutky v rukou totalitního režimu. „Ráno [vojákům] nepřivezli jídlo. První, co přivezli, byly balíky novin – Pravda, ruská Pravda. Ta se rozdala vojákům a jídlo jim dovezli až kolem desáté dopoledne a ti naši vrátní říkali, že když to viděli, tak jim bylo špatně jenom od pohledu,“ říká Radomír Kos.

Manipulace ve stylu Velkého bratra

Oficiální vysílání Československé televize bylo zhruba po dvou týdnech obnoveno, nyní již pod taktovkou konzervativního křídla Komunistické strany Československa. Cenzura se rozjela na plné obrátky. „Na lidi se dělalo bu bu bu, aby se opět zavřeli do své vnitřní ulity, nic neprezentovali, mluvili podle toho, jak se jim to nadiktuje,“ vykresluje tehdejší situaci Radomír Kos. U živých vysílání byli zhruba po dobu prvního roku přítomni v režiích neznámí lidé, pravděpodobně ze Státní bezpečnosti, kteří měli možnost přenos kdykoli přerušit centrálním vypínačem, který tam byl tehdy speciálně zřízen pro tento účel. Říkalo se mu televizní hantýrkou „centrální čongač“. 

Během následujícího roku 1969 došlo k několika momentům, které byly pro další fungování normalizačního režimu kritické – sebeupálení Jana Palacha, oslavy spojené s mistrovstvím světa v ledním hokeji ve Švédsku a první výročí srpnové okupace. V těch dnech měly orgány zvýšenou pohotovost, aby mohly v zárodku utnout jakýkoli pokus o protest. „Oni se báli toho, že v srpnu 1969 bude roční výročí. A už se snažili veškeré věci potlačovat dopředu,“ vysvětluje Radomír Kos. „A nejhorší na tom bylo, že to už nebyla armáda ze Sovětského svazu, to už nebyly armády států Varšavské smlouvy, ale to byla naše armáda. A hlavně to byly milice. Ty se projevily velmi, velmi negativně. Nechápu, jak tátové od rodin, když je oblékli do uniformy a dali jim do ruky samopal, jak mohli takhle řádit. Ta situace byla daleko horší než v tom osmašedesátém.“

Ve dnech prvního výročí okupace probíhalo v Brně mistrovství světa v dráhové cyklistice. Radomír Kos byl jako zvukař součástí týmu, který obstarával televizní přenos této významné sportovní akce. Vytvářel kompletní zvukovou složku vysílání pro Československo a tzv. mezinárodní zvuk IFL (tj. atmosféra prostředí a ruchy) pro ostatní přebírající televizní společnosti. Po celou dobu mu za zády stáli dva neznámí muži a kontrolovali situaci. Byla to pro režim nebezpečná situace, protože se vysílalo v přímém přenosu. Když se objevili sovětští sportovci, obecenstvo dupalo a pískalo. „Byly tam dva magnetofony, na nichž byly nahrány potlesky. V okamžiku, kdy to vypadalo, že se publikum začne projevovat podle těch pánů negativně, musel jsem stáhnout hlukové mikrofony. Zbyl tam jenom komentátorský mikrofon a projevy publika jsem nahrazoval z magnetofonových pásků tím, že jsem tam pouštěl spokojený potlesk,“ líčí Radomír Kos. Takto zmanipulovaný zvuk přebíraly i všechny zahraniční televize, kterých tam bylo zastoupeno několik desítek.

Televizní technici zůstali stranou normalizačních postihů

Normalizačními prověrkami museli v televizi procházet jen straníci, dramaturgové a režiséři. Postoj techniků k okupaci nikdo příliš nezkoumal. „Dělníci umění byli vynecháni,“ říká lakonicky Radomír Kos, který v roce 1969 povýšil na pozici mistra zvuku. Sám si s režimem nezadal. Vstup do komunistické strany mu nabízeli na vojně, ale neměl problém se z toho vykroutit. „Nikdy, nikdy jsem na nic nepřistoupil,“ tvrdí pamětník. „U těch slušných inteligentnějších lidí stačilo říct, že se necítím, abych byl vhodným kandidátem na člena strany. Takže oni pochopili a prostě už přestali otravovat.“

Jako zaměstnanec Československé televize jezdil natáčet i do kapitalistické ciziny, soukromě tam ale cestovat nemohl. Toužil po tom, podívat se do své rodné Indie, ale někam vycestovat se mu podařilo teprve po pádu režimu. V první polovině 80. let vystudoval v Praze dálkově FAMU, obor Filmová a televizní zvuková tvorba, jako historicky první absolvent tohoto oboru. Celý svůj profesní život zůstal věrný Československé a později České televizi, kde se postupně vypracoval na pozici vedoucího obrazové a zvukové výroby a v roce 2003 dokonce působil jako ředitel Televizního studia Brno. Na tomto postu dohlížel například na přípravu přechodu z analogového vysílání na digitální. V květnu 2003 se mu podařilo u vedení České televize získat podporu pro výstavbu nového brněnského televizního komplexu. V roce 2016 bylo nové pracoviště dokončeno a televizní studia se přestěhovala z historických prostor paláce Typos do nové budovy v Brně-Líšni. Následující rok odešel Radomír Kos do důchodu. V roce 2024 žil v Brně a přednášel jako externí pedagog na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU).

 

[1] Darex – síť prodejen s luxusním tuzemským a zahraničním zbožím v první polovině 50. let, ve kterých se dalo nakupovat za valuty. Předchůdce Tuzexu.

[2] ORF – Österreichischer Rundfunk, největší veřejnoprávní rakouská rozhlasová a televizní společnost.