Charlotta Kotíková

* 1940

  • „To bylo zajímavý, protože bylo krásný ráno, slunce, takový teplý, jasný den. To světlo v New Yorku u moře je takový jasný a ostrý. Sluníčko krásný, stála jsem v kuchyni, že půjdu do práce, a najednou příšerná rána a náš domeček se takhle zatřásl. Přes ulici stavěli barák, myslela jsem, že tam zase shodili nějaké cihly a všechno se nám tady třese. Tak jsem se vypravila ven, k autu zaparkovanému u vody, a blížila jsem se k Manhattanu, to je z Brooklynu jenom přes East River. A najednou vidím letadlo, jak letí do těch věží. Říkám si, to snad není možný, to je jak sen, to je absurdní! Co se to děje? Ale ono do toho opravdu vletělo a ono to vybuchlo, já jsem tomu nemohla věřit. Zkameněla jsem na té ulici, co dál? Kouř, papíry, všechno začalo lítat. Bylo to takový podivný. Všechno bylo stříbrný, v tom slunci jak se odrážely části budov i části papírů, které lítaly všude, vypadaly jako takoví podivní stříbrní holubi. Pořád jsem nechápala, co se děje. To jsou malé domky, jedna nebo dvě rodiny, lidi začali vybíhat a říkali, že jsme napadení. Já říkala, napadení kým, co se děje? A oni říkali, že bude válka, všichni se takhle klepali. Říkala jsem si, žádnou paniku, jedu do práce. Odjela jsem do práce a tam lidi, kteří přijeli přede mnou, někteří cestovali z větší dálky. Já jsem v tom otřesení zažila náraz do první věže a potom jsem viděla náraz do té druhé. V muzeu samozřejmě nikdo nepracoval, poslouchali jsme rádio, slyšeli jsme i o letadle v Pensylvánii, dívali jsme se z šestého patra, viděli jsme, jak se to celé propadlo, ten obrovský gejzír, ta houba ne sice atomová, ale z těch obrovských budov bylo taky pěknýho kouře a ten oblak podivuhodnej, kterej takhle vyplyne.“

  • „Oni tam přišli nahoru, člověk slyšel ty boty, jak dupou, a říkal si: ,Tohle je malér.‘ Potom nás tam našli, leželi jsme tam na zemi ve staletém prachu, a s puškou v zádech nás vedli dolů po těch schodech, které byly velmi příkré. Člověk si říkal, kdybych se špatně pohnula, ten chudák ruský voják za mnou bude víc vyděšenej než já, musím být absolutně ukázněná, protože on by opravdu mohl vystřelit. Co mě zaujalo, bylo, jak velice jasně člověk v takových situacích myslí, jak mu to najednou perfektně jde. Přitáhli nás k tanku a já jsem do toho tanku hrozně nechtěla. Tak jsme se tam dohadovali. Se mnou tam byl Ludvík Hlaváček. Viděl nás někdo, Češi tam nemohli, Národní třída byla okupovaná, všude tanky. Ale někdo nás viděl a poslal tam českého generála, měl nějaké epolety, čepici velkou. Ti Rusové říkali, že jsme na ně stříleli, což byla blbost, protože jsme neměli žádné zbraně. Ten důstojník říkal, že jsme čeští občani a že si nás musí on sám zavřít a vyslechnout. Nakonec se mu podařilo toho ruského vojáka přesvědčit, že si nás vyšetří a zavřou sami. Tak nás pustili a tenhle český voják nás odvedl. Procházeli jsme po Národní třídě, řekl, že aby nás mohl řádně zatknout, odvede nás do Endokrinologického ústavu, kde s námi udělá celý proces papírování. Když jsme tam přišli, strašně nám vynadal, že takové blbosti nemáme dělat, cpát se na nejnebezpečnější místo. Předal nás nějakým lidem, kteří nám půjčili bílé pláště, protože se očekávalo, že ti Rusové to přijdou zkontrolovat, abychom tam zmizeli. Tam byl potom incident, kde část těch lidí, kteří tam pracovali, to odmítli, ať nás těm Rusům vydají, protože jinak je zavřou všecky. Mě to tenkrát příšerně rozčílilo, protože jsem si říkala, jak je možné, že Češi se bojí tak, že chtějí jiné Čechy vydat nepříteli. Ani jsem se tak nebála, že jsem byla rozčílená, že lidi mohou takhle ze strachu někoho zradit. To mě rozjelo! Tak jsme se tak chvilku pohybovali, nakonec ta složka, která nás chtěla zakamuflovat, se jí to podařilo a vyslali nás nějakými sklepy a chodbičkami, abychom zmizeli. Nejdůležitější bylo, aby oni mohli říct, že jsme jim utekli.“

  • „Kometa byla! To bylo ale později. A nebyla to babička, byla to máma s Ančou. Když jsme jeli do Rybné právě v únorových dnech, kdy bylo jasné, že budou v Praze nepokoje, takže jsme odjeli do Rybné nad Zdobnicí. A tam proletěla kometa, to si pamatuju i já, protože máma se hrozně vylekala. Ta říkala: ,To je teda konec!‘ Samozřejmě jsem to nechápala. Za pár dní nato tam přijel pan Dohnálek, šofér Jana z Černínského paláce. A ten řekl, že ministr zahraničí Jan Masaryk v noci skočil z okna. Načež babička zareagovala, strašně ho seřvala, řekla, že to vůbec není pravda – a to se ještě nevědělo vůbec nic, to bylo hned tam – že ho prostě zabili. A že je nesmysl, že by spáchal sebevraždu. Oni odjeli všichni do Prahy a já jsem zůstala na vesnici s panem doktorem Pexou. Pak jsem taky odjela do Prahy a byl pohřeb.“

  • „Ony na něj vzpomínaly, ale tak všeobecně. Trošku se až tím bavily. Říkaly, že jezdit do Lán… jezdily tam na víkendy občas. Dost často, myslím. To nebylo tak úplně pro děti, bylo to hodně vedené tak, že pan prezident chtěl, aby se mluvilo o zajímavých věcech. Musely se seznámit třeba s knihami, které ten týden vyšly, s politickými událostmi, muselo se mluvit o konkrétních, důležitých věcech. Nebylo to tak, že by tam s nimi skotačil. Bylo to myslím dost přísné. Byl pořádek. Když měl někdo hlad nebo se chtěl proběhnout po oboře, tak to ne. Bylo to jako: tak, tak, tak. Teď se dělá to, teď se dělá to, teď se dělá to. Bylo to takové hodně organizované. Protože jeho život byl totálně organizovaný. A na tom on si zakládal a očekával, že i všichni ostatní budou takhle organizováni.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.12.2018

    (audio)
    délka: 01:19:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 19.12.2018

    (audio)
    délka: 01:02:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 13.05.2019

    (audio)
    délka: 01:50:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Snažím se nezklamat ideály své rodiny

Charlotta Pocheová v roce 1962 v Novém Městě nad Metují
Charlotta Pocheová v roce 1962 v Novém Městě nad Metují
zdroj: archiv pamětnice

Česko-americká kurátorka Charlotta Kotíková, rozená Pocheová, se narodila 13. prosince 1940 v Praze. Je pravnučkou prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, její maminka Herberta byla dcerou jeho staršího syna Herberta. Její rodina je zároveň spřízněna také s rodinou malíře Antonína Slavíčka (byl prvním manželem její babičky Bohumily). Otcem Charlotty Kotíkové je historik umění Emanuel Poche. Vyrůstala v inspirativním prostředí v domácnosti s babičkou Bohumilou, matkou a tetou Annou Masarykovou. Domácnost navštěvovalo mnoho umělců, zejména Charlottin bratranec, malíř Mikuláš Medek, a fotograf Josef Sudek. Po gymnáziu Charlotta pracovala v archivu Židovského muzea, v Národní galerii a ve Středisku památkové péče. Při zaměstnání vystudovala dějiny umění na FF UK. V roce 1966 se provdala za hudebníka Petra Kotíka a v lednu 1970 emigrovala do Spojených států amerických. Tam s manželem žili v Buffalu, kde Charlotta Kotíková pracovala v Albright-Knox Art Gallery jako stážistka, později kurátorka a nakonec vedoucí sbírky. Podporovala umělce ze sdružení Hallwalls (Cindy Sherman, Robert Longo). V roce 1983 přesídlili do newyorského Brooklynu, kde pracovala jako kurátorka v tamním muzeu a podílela se na výstavách mnoha, zejména mladých umělců. Již od 70. let se snažila zprostředkovat prezentaci českých umělců ve Spojených státech, organizovala například putovní výstavu Jiřího Koláře. Po roce 1989 se stala porotkyní Ceny Jindřicha Chalupeckého, nyní spolupracuje s jeho nadací. Její synové Tomáš a Jan Kotíkovi studovali na pražské UMPRUM.