Mgr. Eva Kotková

„Já nevím, jak to říct, jak ji chránil. Prostě se s ní nerozvedl. Vím také, že u nás probíhaly nějaké debaty a že otázka rozvodu padala. A později jsem už věděla, že když k nějakým rozvodům došlo, tak třeba pak odcházela matka i s dětmi do Terezína, zatímco ten rozvedený manžel, který nebyl Žid, zůstal. To u nás tedy nepřicházelo v úvahu. Manželství se nerozpadlo a normálně trvalo. Jedině babička odešla do Terezína. Pamatuji si na tu přípravu. Měla určité číslo. Snad jsem si to číslo i napsala a pamatovala. Všechno muselo být, kufr a tak dále, označeno tím číslem. Jak se balila a jak ji šla máma vyprovodit někam na to seřadiště před odjezdem do Terezína.“

„Nejvíc vadil ten postoj k lidem, že se vyžadovalo moc nepřemýšlet a řídit se názory, které měly převládat ve společnosti, a člověk se tomu neměl vzpírat. Pokud se vzpíral, pak přicházel do nepříjemných situací, to mě velmi odrazovalo.“ – „Když srovnáte dobu totalitního Německa a komunismu, vidíte nějaké paralely?“ – „Začátek se mi vůbec nezdál jako paralela, naopak to bylo nadechnutí, že je to to správné, že to bude všechno jiné. Ale postupem času se ukazovalo, že tam jsou paralely a že to, co si člověk myslel, že bude možné díky komunistickým myšlenkám, se nesplnilo. Nebylo to ale hned, až za určitou dobu. Začátek byl nadšení a pak došlo ke zklamání.“

„To právě je nutno říct, že od roku 1942 začaly odcházet transporty do Terezína, a dokonce jsem byla příjemcem, kdy poštovní doručovatel mně dal do ruky nějaký ten povolávací příkaz pro moji babičku. Moje babička odcházela v srpnu v roce 1942 ve svých 76 letech do Terezína. Snad hned na tomhle místě mohu říct, že jsme od ní nedostali jedinou zprávu, že jsme jí posílaly s mámou každého, nevím, jak to bylo povoleno, čtvrt roku nějaký balíček, ale nedozvěděli jsme se během války vůbec nic. A po válce – to už moje máma nežila, k tomu se ale teprve dostanu – můj otec zjistil, že babička poměrně záhy z toho Terezína byla odeslána do Treblinky. No, a jak víme, Treblinka byl vysloveně vyhlazovací tábor, takže tam byla zřejmě okamžitě poslaná do plynu. Ale mnozí příbuzní, tedy mojí maminky a babičky, žili v Praze a postupně odcházeli, pokud to byly židovské rodiny, které nebyly nikým chráněny. No, a já jsem, upřímně řečeno, byla posílána svou matkou, abych jaksi se za rodinu rozloučila. Někdy se mnou chodila i ona, ale moje matka s tou židovskou hvězdou na kabátě měla velký problém chodit na ulici. Prostě ji to nesmírně ponižovalo, že je tímhletím způsobem označena.“

„Moji výpověď musel schválit závodní výbor a ten závodní výbor ROH v mé škole s tou mou výpovědí nesouhlasil. Takže to byl dost ojedinělý případ, že tedy vyslovili nesouhlas, a muselo se to postoupit k vyššímu orgánu a až ten obvodní orgán ROH tu výpověď schválil. Ta škola celá, kde jsme já naposled působila, stála velmi za mnou. I ředitel té školy se za mě bral. Taky dostala ta škola pak jaksi za vyučenou a ředitel dostal nějakou stranickou důtku s výstrahou, protože se zastával člověka, který byl označen za nepřátelského živla. Tím pádem tedy já jsem věděla, že škola za mnou stojí, a nějakou dobu jsem uvažovala o tom jít na soud, což by bylo bývalo možné. Dokonce jsem i našla nějakého advokáta, který mi to schvaloval a radil, ale co bylo zapotřebí, abych měla nějaké svědky pro případné další soudní vyjednávání. No, a to bylo něco, co jsem já nechtěla připustit. Neodvažovala jsem se zatáhnout do toho svého případu jiné lidi, protože bylo pravděpodobné, že by vůči nim asi bylo zahájeno nějaké nepřátelské řízení.“

„Moje máma dostala taky povolání asi někdy koncem ledna do transportu. Byla strašně vyděšená a nedovedla si představit, že by měla opustit dvanáctiletou dceru a ještě ne šestiletého synka, a tak se pokusila tu situaci nějak oddálit tím, že si dala operovat pupeční kýlu. Měla docela závažnou pupeční kýlu po porodu bratra, ale vždycky říkala – zaprvé si ji uměla nějak ošetřit, pokud se ta kýla takzvaně uskřinula, ale vždycky říkala, že se dá operovat po válce. Tím měla na mysli zřejmě také někoho známého z lékařských kruhů. Protože ale nastala tahleta situace, tak já jsem s ní chodila na předoperační vyšetření do židovských klinik a ona pak odešla někdy 6. února do židovské nemocnice, kde byla možná hned 7. února operovaná. My jsme s bratrem a ještě s tetou, která v tu dobu byla u nás – byla to sestra mého otce –, tak jsme tu mámu byli dvakrát navštívit. Nesli jsme jí tam polévku a nějakou drobnost k jídlu. Měla tam naše fotografie, psala i ona nám určité dopisy. No, a 9. února zazněl telefon a z té židovské nemocnice oznámili, že máma zemřela. Došlo tam k nějaké embolii, prostě k srdeční mrtvici a máma zemřela. Takže vlastně tenhleten pokus o oddálení transportu skončil takhle tragicky.“