Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Kotlabová (* 1932)

• narodila se 2. dubna 1932 ve Vyšném u Veselí nad Lužnicí

• tatínkův otec se v roce 1938 v pohraniční obci Tušť přihlásil k Německé říši

• tatínek a jeho bratři museli po roce 1939 narukovat do wehrmachtu

• na konci války ji a maminku odvedli do internačního střediska pro Němce a kolaboranty

• tatínek padl do amerického zajetí a nesměl vstoupit zpět do tehdejšího Československa

• s otcem se viděli až po 41 letech

Na začátku druhé světové války žila Jaroslava Rettingerová spolu se svými rodiči v malé vesničce Hamr nedaleko Veselí nad Lužnicí. Slávka, jak jí rodiče a kamarádi říkali, byla v té době ještě dítě a užívala si tohoto bezstarostného období života. Začátek války a jedno rozhodnutí, které nemohla ovlivnit, však její dětství ukončilo. Tatínkův otec, dědeček Josef Rettinger, pocházel z německého Bavorska, ale většinu života strávil v jihočeské Tušti, obci u rakouských hranic. V roce 1938 po podepsání mnichovské dohody bylo toto území automaticky připojeno k Německu. Místní obyvatelé si měli zvolit, ke komu se připojí, jestli zvolí německou státní příslušnost, nebo tu českou. Dědeček Rettinger si vybral Německou říši. V ten okamžik zpečetil osud celé své rodiny. Jeho tři synové museli kvůli jeho rozhodnutí narukovat do wehrmachtu, jeden z nich ve válce přišel o oči, jeho vnučku a snachu jako příbuzné německého občana na konci války násilně odvedli z jejich domova do internačního střediska a jeho nejstarší syn, tatínek malé Slávky, svou dceru znovu viděl až za mnoho desetiletí.

Než se děda přihlásil k Hitlerovi, měla jsem spoustu kamarádů

Jaroslava se narodila jako jediné dítě Josefu a Marii Rettingerovým. Žili v obci Hamr, pár kilometrů od Veselí nad Lužnicí, uprostřed tehdejšího Československa, ve vlastním domku, který si krátce po jejím narození postavili. Na své předválečné dětství vzpomíná ráda. „Měli jsme výbornou partu, já a několik výrostků. Já byla hotový kluk, všude jsme chodili spolu, lezli, kam se nesmělo a prováděli různé dětské lumpárny. Byla to hezká doba.“ Tady také chodila s ostatními Slávka do školy. Ale ekonomicky se rodině příliš nedařilo. Tatínek neměl práci, jen občas si přivydělal příležitostným kácením stromů, maminka chodila sázet stromky do 20 km vzdáleného lesa. V roce 1938 jel otec spolu s ostatními muži za prací do Německa, aby zabezpečil svou ženu a dceru. „Kopali tam ty zákopy a byl tam až do doby, než ho povolali na vojnu.“

Při všeobecné mobilizaci táta bránil československé hranice, ale pak musel narukovat do wehrmachtu

Po vyhlášení všeobecné mobilizace šel Slávčin otec jako řádný československý občan spolu s ostatními muži chránit svou vlast před nepřítelem. Byl nasazen v opevněních v severních Čechách, pamětnice už si nevzpomíná, kde přesně. „Tatínek přijel domů rozzuřený, že je z pevnosti vrátili domů, že je zastavili, když oni chtěli republiku chránit. A pak to přišlo, pak to děda udělal.“ Josefův otec, původem z německého Bavorska, žil téměř celý svůj život v jihočeské Tušti. Ta leží v pohraničí nedaleko Rakouska. Po podpisu mnichovské dohody, kdy došlo k okleštění republiky a tyto oblasti se nově automaticky připojily k Německu, byli i obyvatelé této obce vyzváni, aby se rozhodli, jakou si zvolí státní příslušnost. Dědeček Rettinger se rozhodl pro tu německou. Po vypuknutí války to mělo dalekosáhlé důsledky pro celou rodinu. „Já můžu dneska prohlásit, když se na to dívám zpětně, že v sedmi letech mi skončilo dětství. Na dědu si vzpomenu vždy jen s výčitkou.“ Všechno se rázem změnilo. Všichni tři synové starého Rettingera museli automaticky narukovat do wehrmachtu. Tatínek, jako nejstarší, šel první. Maminka jako skalní Češka to celé oplakala. „Pamatuji si, že mě nechali naši usnout a v noci se dohadovali o tom, co děda udělal, že se přihlásil k Hitlerovi. Já jsem je ale slyšela. Bylo mi divné, že se hádají. Maminka křičela, že nikdy žádnou Němkou nebude.“

Otec ve wehrmachtu nebojoval v přední linii, ale byl zásobovačem

Jaroslava vzpomíná, že jejího tatínka zařadili v německé armádě do sekce zásobování. Ještě před válkou, když vypomáhal v lese s kácením stromů, aby vydělal peníze pro svou rodinu, na něj padl vzrostlý strom a ten mu způsobil zranění kolena. Zanechalo to trvalé následky, které mu ale zaručily to, že nemusel jít bojovat do první linie. Prošel si frontu ve Francii, v Řecku a na Balkáně. Ve válce byl až do konce. „Za celou válku byl doma dvakrát na dovolence, vždycky na týden. Naposledy v roce 1943 a pak už nikdy. Takže jsem prakticky vyrůstala bez otce.“ Prostředního bratra Karla poslali na ruskou frontu. Na nejmladším z bratrů, Matějovi, se podepsal válečný konflikt nejvíce, odražený šrapnel ho zranil v obličeji a poškodil oči tak, že zůstal slepý.

Přišel pro nás soused s rudou hvězdou na klopě, páskou na rukávu a eskortoval nás do internace

Konečně skončila válka. Třináctiletá Slávka se spolu se svou matkou těšila, že se tatínek konečně vrátí domů, ale všechno bylo úplně jinak. Pro obě ženy si už na začátku května 1945 přišel jejich soused Bicek s páskou s označením Revoluční gardy na rukávu a otcův kamarád z hospody Koloušek. „Bicek bydlel na kraji vsi a během války u sebe na baráku hostil gestapáky a jejich paničky, jeho žena jim vyvařovala, jezdili k němu na rekreaci. Chodili jsme kolem nich máchat prádlo do řeky a viděli to. I pan Kohout, který bydlel vedle něj, o tom hodně mluvil. Bylo neuvěřitelné, že pro nás přišel právě on.“ Když si pro ně přišli do jejich domu, neměli možnost si cokoliv vzít s sebou. Maminka vzala pár drobností do malé látkové tašky. Nikdo jim nedal žádný dokument, který by vysvětloval, proč je vyhání z domova, nikdo jim neřekl, že si můžou vzít i nějaké věci, ani kam je vedou. Muži je odváděli do Veselí nad Lužnicí do sběrného internačního střediska pro Němce. „Pan Koloušek pak mamince dlouho poté říkal, že když nás vedli kolem Nežárky, tak mu Bicek navrhoval, aby nás obě prohnali řekou, že bychom se mohly utopit a byl by od nás pokoj.“  

Zavřeli nás do veselské tělocvičny, kde nás bylo asi 200 lidí na zemi na mokré slámě

Z Hamru do Veselí nad Lužnicí šli jenom několik málo kilometrů. Když obě ženy přivedli, ihned je umístili k ostatním do veselské tělocvičny, kde zřídili internační středisko pro Němce a kolaboranty. Tou dobou už zde přebývalo asi 200 lidí. Jaroslava si dodnes, když jde kolem této školy, pokaždé vzpomene na útrapy, které tam museli snášet, její tehdejší pocity jsou i po letech stále živé. „Tělocvična byla plná lidí, kolem stěn naházená sláma, ale z ní už zbyly jen piliny, mokrá řezanka. Později jsem se dozvěděla, že na té stejné slámě věznili nejprve ruské zajatce, poté německé a nakonec nás. Dostala jsem z toho svrab.“ Šokovaná Slávka s maminkou vůbec nevěděly, proč jsou tam, vždyť nikdy neudělaly nikomu nic zlého, vždy se chovaly slušně. Tak proč je vedli jako na popravu a proč je zavřeli jako poslední vězně? Dívka nedokázala pochopit, že na vině je pouhé dědečkovo prohlášení se za Němce. Ve veselské tělocvičně je internovali asi dva týdny, v naprosto nepřijatelných hygienických podmínkách, s nedostatkem jídla i pití. „Nic jsme tam nedělali, jen seděli a koukali. Každý se svými myšlenkami. Maminka mi pak říkala, že já jsem jen seděla a klepala se. Byla jsem vyděšená. Nikdo z nás nevěděl, co se s námi stane.“    

Říkali jsme jim „partyzáni za pět minut dvanáct“

Ve sběrném internačním táboře pro Němce a kolaboranty, jak tábor tehdy nazývali, byly všechny věkové kategorie od malých nemluvňat po lidi ve vysokém věku, z toho asi patnáct dětí do 15 let. Slávka se po prvotním šoku spřátelila s několika chlapci. Brzy všichni zjistili, že se po Veselí nad Lužnicí pohybuje skupina asi 15letých hochů, kteří provádí tzv. vyčišťovací akce. Říkali jim „partyzáni za pět minut dvanáct“. Po nějaké době členové této party začali chodit pro její vězněné kamarády. Vyvedli je z tělocvičny a chtěli po nich, aby jim pomohli s „úklidem“. Její tehdy nejbližší, o rok starší kamarád Míra Křenek jí vyprávěl, z jakého důvodu je odváděli z tělocvičny a kam museli chodit. Řekl jí, že museli zakopávat mrtvá těla do vyhloubených jam. Jeden z případů, kdy chlapci museli jít zahrabávat mrtvá těla, byl ten s německými vojáky. Někde poblíž Veselí nad Lužnicí jeli na bryčce němečtí vojáci původem z Rakouska. Jeli domů za rodinami. Ale narazili právě na skupinu veselských chlapců, kteří je v rámci čistících akcí v okolí města chytili a ubili je lopatami. Pro Slávčiny kamarády si toto komando večer přišlo a dalo jim za úkol mrtvé vojáky zahrnout vykopanou zemí. Jaroslava vypráví, že si dodnes vybavuje jejich strach a paniku, když se vraceli z nočního „úklidu“, chlapci se báli, že do vyhrabaných hrobů nakonec hodí i je. „Říkali jsme jim ‚partyzáni za pět minut dvanáct‘, ale byli to jen obyčejní kluci, kteří dokázali ubít jiného člověka. Byli to Češi, Veseláci. To dělal člověk člověku.“ 

Z tělocvičny nás přemístili do sladovny, kde nás zase zavřeli

Po několika týdnech internace v naprosto nevyhovujících podmínkách veselské tělocvičny přemístili vězně do sousední sladovny, kde bylo více místa a lepší podmínky. Přesun proběhl pod ozbrojenou eskortou. Tady už na zemi neležela jenom sláma, ale i slamníky, na kterých se dalo dobře spát. Zlepšilo se i stravování. Z osob zde umístěných se začínaly vybírat skupiny na různé práce. Protože tehdy třináctiletá Slávka byla vysoká a dobře rostlá, vybrali i ji do skupiny žen, které měly jít zametat na veselské nádraží. Ostatní děti nikam pracovat nechodily. Jaroslava si pamatuje na dlouhou a nepříjemnou cestu přes celé město ze sladovny až na nádraží. Ženy šly v trojstupu, spolu s nimi i Jiřina Poráková, manželka veterináře, který měl kolaborovat s Němci. „Šli jsme všichni pohromadě, přes celé město, někde v půlce nás zastavili lidi, někdo z nich měl v ruce takový ten strojek a paní Porákové ve vlasech vyholili kříž. Bylo to hrozné.“

Děti oddělili od rodičů a odvedli pryč

Po nějaké době museli dospělí začít pracovat, využívali je jako levnou pracovní sílu. Ženy chodily čistit kotle do Lužanu, továrny na čištění lnu. Aby je děti nerozptylovaly, oddělili je od rodičů a odvedli z Veselí nad Lužnicí pryč. Skupina všech dětí do 15 let se přemístila do sousední obce Žíšov. Tady je ubytovali na Horváthově statku. „Byli jsme tam na statku jako na vejminku, kousek stranou od dvora. Vedle už lágrovali Rusáci.“ Na podzim, těsně před začátkem zimy v roce 1945 si pro Slávku do Žíšova přišla její matka a odvedla si ji. Pamětnice si nepamatuje, jak je to možné, neví, jak to dokázala, dnes se o tom může jen dohadovat. Ale je zde předpoklad, že dostala povolení zůstat, protože jsou pouze členy německé rodiny s českými kořeny a nejsou kolaboranty či problémovými osobami. „Jestli musela maminka nějak prokazovat nějakou loajálnost k Československé republice, nevím. Nikdy jsme o tom nemluvily.“

Nakonec ta hrůza skončila a ony šly bydlet k tetě

Po skončení internace se ale Slávka se svou maminkou neměly kam vrátit. Jejich domek v Hamru, který postavili Rettingerovi v roce 1934, propadl na základě Benešových dekretů státu a ony tam nesměly jít. V jejich domě zřídili úřadovnu. Neměly nic. Matčina sestra v Dráchově jim nabídla, aby šly bydlet k ní, dokud si něco nenajdou. Po čase si ale na českou rodinu začali lidé ukazovat, že ve svém domě mají Němce. Proto se Slávčina matka obrátila na úřady a po dlouhém vyřizování jim povolili vrátit se do jejich domku v Hamru. Avšak dům jim nepatřil, pouze tam směly bydlet. Úřady jim nabízely, že si svůj vlastní dům mohou od státu odkoupit za 12 tisíc Kčs, avšak Marie Rettingerová byla příliš hrdá, než aby na to přistoupila. Mezitím co byly obě ženy zavřené, proběhla dražba jejich oblečení a dalších věcí. „Ženská, která bydlela asi s pěti dětmi v pastoušce na kraji vsi v obecním domě, si vzala všechny maminčiny šaty, údajně oficiálně v dražbě.“

Tátu jsem pak viděla až za dlouhých 41 let

V květnu 1945 se Slávka těšila na to, že se opět shledají s tatínkem. Ten ale padl do amerického zajetí. „Zajali ho Američané a rovnou ho poslali do Německa, že prý je to jen obyčejný wehrmachťák.“ Slávčin otec zůstal v německém Waldkirchenu a tam na obě čekal. Do jeho rodné země už nebyl vpuštěn. Posílal jim dopisy a prosil je, aby za ním přijely a žily s ním jako rodina v Německu. Ale Marie Rettingerová do Německa jít nechtěla. Argumentovala tím, že je Češka, a proto musí zůstat v Československu. Malá Slávka ale chtěla mít svého tátu, německy plynule mluvila i psala a chtěla jít za ním. Maminka však rozhodla jasně, dcera zůstane s ní. Nakonec podepsala rozvodové papíry a s Josefem Rettingerem se na dálku rozvedla. Jaroslava svého otce viděla až po 41 letech v roce 1984, její matka, která zemřela v roce 1971, ho už neviděla nikdy. Když za otcem Jaroslava už jako dospělá žena jela, oba zjistili, že jsou to cizí lidé. Přestože si v průběhu let psali a oba o tom druhém věděli, čas způsobil velké odcizení. „Jaké jsem měla pocity? Veškeré žádné. Všechno už vyprchalo. Je to moc smutné. Dodnes mamince její rozhodnutí trochu vyčítám.“

Po válce už se nám žilo dobře

Po návratu zpět do Hamru dostala Marie Rettingerová práci v mlékárně ve Veselí nad Lužnicí, ale nejednali tam s ní jako s ostatními. Stále jí dávali najevo, že je manželkou Němce. Nakonec se vše nějak usadilo. Maminka pracovala v zemědělství, Jaroslava vystudovala textilní školu v severních Čechách u Děčína. Po nějaké době začala učit děti v mateřské škole, čímž se jí splnil její sen. Ani jedna z nich se nikdy nestala členkou Komunistické strany Československa (KSČ) a ani se nijak výrazně neangažovaly ve společenském životě. Po roce 1948 se jim žilo docela dobře, lidé přestali poukazovat na jejich původ.

Děti ve školce, kde jsem pracovala, mi dodávaly energii

Jaroslava se vdala ve 22 letech, ale její manželství nebylo šťastné, proto se hned po prvním společném roce, přestože měli společného syna, rozvedli. Druhý svazek už byl šťastnější. Z tohoto vztahu vzešel druhý syn. S manželem postavili dům ve Vlastiboři. Jaroslava se realizovala ve výchově nejenom vlastních dětí. Celý svůj produktivní život pracovala ve školství, v mateřské škole. Nejprve jako pěstounka a poté, co si doplnila vzdělání, se stala učitelkou v mateřince. „Děti vždy naplňovaly můj život. Jsem ráda, že jsem s nimi mohla být tak dlouho.“ Její původ se začal zase znovu řešit až v 80. letech. Její tehdejší nadřízená, velmi aktivní členka KSČ, jí v negativním smyslu slova dávala najevo, že je její otec Němec žijící v Bavorsku.   

Poselství budoucím generacím

Jaroslava Kotlabová je žena s pozitivním pohledem na svět. Přestože začátek jejího života byl velmi těžký, ona vše s nadhledem sobě vlastním zvládla. Pravděpodobně proto, že musela jako dítě zažít taková příkoří, která nemohla ovlivnit, bylo jejím životním posláním a cílem vychovávat právě děti a vést je ke správným životním hodnotám a postojům. Budoucím generacím a hlavně dětem by přála především to, aby je nikdy nepotkalo to, co potkalo ji. „Přeju jim, aby měly rodiče, kteří s nimi budou zacházet tak, jak mají, aby byly v životě hlavně spravedlivé. Aby se chovaly zodpovědně a slušně. Třeba jako já, dneska můžu s klidným svědomím zavřít oči, protože jsem nikdy nic špatného nikomu neudělala.“

Jaroslava Kotlabová žila v roce 2021 v Českých Budějovicích.

 

 

 

Použité zdroje:

v-10-2014.vp (veseli.cz) 

v-12-2014.vp (veseli.cz)

70 let od „vylikvidování“ německého obyvatelstva z jižních Čech – Severní Českobudějovicko (severniceskobudejovicko.cz) 

Vyčišťovací akce v květnu 1945 západně od Jindřichova Hradce – Severní Českobudějovicko (severniceskobudejovicko.cz)