„Víte, kdo pro nás přišel, aby nás dovedl do sběrného tábora z domova? Vzali nám všechno, domek, zařízení, všechno si sousedé rozprodali mezi sebou. Jak nás tam vedli, tak pro nás přišel pan Bicek. U nás jsou dva domy takhle u řeky, mimo obec. V Peterkovým domě bydleli Bickovi. A ten tam hostil, byli u něj na rekreaci, jsme viděli na vlastní oči, když jsme tam někdy šli kolem, že tam byli ti gestapáci. Gestapáky tam hostil, paní jim vařila, byli tam na rekreaci. Protože Kohout naproti, to byl pán, který to mamince všechno řekl, co se tam děje, protože to viděl. Ten pro nás přišel, měl rudou hvězdu na klopě.“
„V tělocvičně jsme byli. Tam byla sláma kolem dokola těch stěn, jak je tělocvična velká. Ze slámy to byly už úplně piliny, řezanka. Později jsem se dozvěděla, že na té samé slámě byli nejprve ruští zajatci, později tam byli němečtí zajatci, ty masakrovali, tam je mlátili. To byly zážitky. Já dneska, když jdu na hřbitov, dneska už je rozšířený tam do pole, tak věřte mi to nebo ne, tak když jdu k té hromadě, tak si říkám, tady odpočívají chlapi, Rakušáci, němečtí vojáci, co byli rakouského původu. S bryčkou tam jeli a chvátali, aby už byli doma. Ale daleko nedochvátali. Protože je utloukli lopatama a naházeli do jámy. Skoro jako v té Tušti.“
„Stalo se to, když nastoupil Hitler k moci. Děda se cítil původem Bavorák, Němec, a tak se přihlásil. Ale on zapomněl na jednu nejhorší podstatnou věc, a to, že jakmile se přihlásí, tak automaticky musí narukovat na vojnu, jako všichni Němci, jeho tři synové. První to odnesl můj otec, ten byl nejstarší, Josef Rettinger, potom narukoval postupně Karel, byl to můj milovaný strejda, toho jsem milovala, on mě taky. To mi bylo hrozně líto, také mě navštívil, když byl na té vojně. Přišel za mnou do internátu do školy v Třeboni, strejda Karel podle vyprávění mého otce odnesl celou ruskou frontu, tu krutou zimu atd. Hitler tam vpadl, ale že by je měl vystrojit řádně teplými věcmi, tak to jako neznal, tu ruskou zimu. A nejmladší to odnesl nejvíc, ten Matěj, Matyas se jmenoval, protože ten na frontě dostal šrapnel, trochu odlítnul na jeho nos a než přiběhla sanitářka, vytekly mu oči a byl slepý. Bohužel. Tak toto děda obstaral.“
Jaroslava Kotlabová, za svobodna Rettingerová, se narodila 2. dubna 1932 v osadě Vyšné nedaleko Veselí nad Lužnicí. Tatínkův otec Josef Rettinger pocházel z německého Bavorska, ale téměř celý život strávil v jihočeské Tušti. Vesnice ležící v pohraničí byla v roce 1938 automaticky připojena k Německé říši. Místní obyvatelé si svobodně volili svou státní příslušnost. Její dědeček se rozhodl pro Německo. Tento verdikt byl po vypuknutí druhé světové války fatální pro celou rodinu. Tatínek Jaroslavy a oba její strýcové museli narukovat do wehrmachtu. Třináctiletou Jaroslavu a její maminku na konci války odvedli příslušníci Revoluční gardy do sběrného internačního střediska pro Němce a kolaboranty, kde strávily několik měsíců. Otec v květnu 1945 padl do amerického zajetí a už nebyl vpuštěn zpět do své vlasti. Jeho dcera ho viděla až za dlouhých 41 let. Jaroslava byla dvakrát vdaná a z každého manželství vzešel jeden syn. V roce 2021 žila v Českých Budějovicích.
