Jaroslava Kotlabová

„V tělocvičně jsme byli. Tam byla sláma kolem dokola těch stěn, jak je tělocvična velká. Ze slámy to byly už úplně piliny, řezanka. Později jsem se dozvěděla, že na té samé slámě byli nejprve ruští zajatci, později tam byli němečtí zajatci, ty masakrovali, tam je mlátili. To byly zážitky. Já dneska, když jdu na hřbitov, dneska už je rozšířený tam do pole, tak věřte mi to nebo ne, tak když jdu k té hromadě, tak si říkám, tady odpočívají chlapi, Rakušáci, němečtí vojáci, co byli rakouského původu. S bryčkou tam jeli a chvátali, aby už byli doma. Ale daleko nedochvátali. Protože je utloukli lopatama a naházeli do jámy. Skoro jako v té Tušti.“

„Stalo se to, když nastoupil Hitler k moci. Děda se cítil původem Bavorák, Němec, a tak se přihlásil. Ale on zapomněl na jednu nejhorší podstatnou věc, a to, že jakmile se přihlásí, tak automaticky musí narukovat na vojnu, jako všichni Němci, jeho tři synové. První to odnesl můj otec, ten byl nejstarší, Josef Rettinger, potom narukoval postupně Karel, byl to můj milovaný strejda, toho jsem milovala, on mě taky. To mi bylo hrozně líto, také mě navštívil, když byl na té vojně. Přišel za mnou do internátu do školy v Třeboni, strejda Karel podle vyprávění mého otce odnesl celou ruskou frontu, tu krutou zimu atd. Hitler tam vpadl, ale že by je měl vystrojit řádně teplými věcmi, tak to jako neznal, tu ruskou zimu. A nejmladší to odnesl nejvíc, ten Matěj, Matyas se jmenoval, protože ten na frontě dostal šrapnel, trochu odlítnul na jeho nos a než přiběhla sanitářka, vytekly mu oči a byl slepý. Bohužel. Tak toto děda obstaral.“