Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kotlový (* 1927  †︎ 2024)

• narodil se 22. dubna 1927 v Ivanovicích na Hané

• otec Ludvík Kotlowyj pocházel z Ukrajiny

• v letech1942–1945 studoval na Baťově škole práce ve Zlíně

• většinu života pracoval jako strojař a frézař

• roku 1944 byl u zrodu ragbyového klubu ve Zlíně

• aktivní hráč ragby do roku 1962, poté trenér zlínské mládeže a mužů

• v osmdesátých letech trenér československé ragbyové reprezentace

• celoživotní filatelista, sbíral poštovní známky a celiny s tématem ragby

• s manželkou Helenou vychovali dvě děti, Jiřího a Janu

• autor publikací Rugby Zlín 1944–1994 a Povídání o ragby

• nositel bronzového odznaku FIRA (Fédération Internationale de Rugby Amateur) za zásluhy o ragby

• v roce 2023 žil ve Zlíně

• zemřel 7. června 2024

Psal se rok 1944, když si Jiří Kotlový s kamarádem Mirkem Fröhlichem všimli výzvy v novinách, která apelovala na mladé, aby přišli hrát ragby. Jednoho dne se oba studenti Baťovy školy práce vydali na uvedené místo. Tehdy sedmnáctiletý Jiří netušil, jak moc toto rozhodnutí nasměruje jeho další život. Novinové výzvy měl „na svědomí“ Dr. Vladimír Krejčí, právník Baťova koncernu. Ragby bylo v té době v Československu zcela v plenkách. Jiří Kotlový patřil mezi zakládající hráče zlínského týmu SK Baťa. Později působil jako trenér. Přes ragby se dostal i ke své sběratelské vášni – filatelii. Za celoživotní zásluhy o ragby byl oceněn bronzovým odznakem FIRA (Fédération Internationale de Rugby Amateur).

Otec pocházel z Ukrajiny

Jiří Kotlový se narodil 22. dubna 1927 v Ivanovicích na Hané jako mladší ze dvou dětí rodičům Klementině, roz. Kadlčákové, a Ludvíku Kotlovým. Otec, původním jménem Ludvík Kotlowyj, pocházel z Ukrajiny, bojoval v první světové válce, po jejímž skončení zůstal v Československu. V Ivanovicích na Hané se seznámil se svou budoucí ženou Klementinou, oba pracovali pro Státní diagnostický a serologický veterinární ústav v Ivanovicích. Otec jako kočí, matka v laboratoři. Po svatbě došlo k počeštění příjmení na Kotlový.

„Když si Černovští, rodina ředitele, vyjížděli do terénu projet se, jezdili v kočáře. Když se tatínek vracel, my kluci už jsme čekali, abychom se do toho kočáru všichni nacpali,“ vzpomíná Jiří Kotlový. Bydleli v bytě na statku, patřícímu Státnímu diagnostickému a serologickému veterinárnímu ústavu. S kluky si chodíval hrát do zámeckého parku, cvičil v Sokole, prožíval klasické, hezké dětství. Vzpomíná, že každý rok se chodilo k sousedům drát peří – a jak bylo tehdy zvykem, vyprávěly se strašidelné historky. Jako děti se pak báli chodit kolem židovského hřbitova.

Roku 1933 nastoupil do obecné školy v Ivanovicích, která byla od jejich bydliště vzdálená pár metrů. „Hned vedle školy byla sokolovna a krámek pana Singera. „Vím, že jsme k němu chodili, když jsme našli desetník nebo dvacetník. Sesypal různé drobky z bonbonů, za desetník nám sesypal sáček cukrovinek.“ V Ivanovicích pak vychodil i měšťanku. Přecházel na ni ve zlomovém roce 1938, kdy byla v Československu v reakci na bezprostřední ohrožení nacistickým Německem vyhlášena mobilizace. Nikoho z nejbližší rodiny Jiřího se nedotkla. Relativně bezstarostné časy však skončily. Obyvatelé Československa se ze dne na den stali občany Protektorátu Čechy a Morava.

Vyhlazení židovské komunity v Ivanovicích

Roku 1939 začala druhá světová válka. Každodenní život lidí začaly ovlivňovat německé vyhlášky, byly zavedeny potravinové lístky, zakázán poslech zahraničního rozhlasu, přibývalo protižidovských opatření. V Ivanovicích na Hané žila před válkou židovská komunita čítající několik desítek osob (v roce 1930 zde žilo 64 židovských obyvatel). Na konci března 1942 dostal starosta židovské náboženské obce Evžen Jellinek příkaz k hromadnému transportu židovských rodin do Brna. S sebou si směli vzít pouze zavazadlo do 30 kg, své domy museli před odjezdem uzamknout a klíče odevzdat gestapu.

42 židovských obyvatel opustilo Ivanovice 31. března 1942. 4. dubna téhož roku odjeli transportem Ah z Brna do Terezína. Z dostupných zdrojů vyplývá, že z Ivanovic bylo deportováno 45 Židů, 44 z nich nepřežilo. (Válku přežila Olga Dočkalová, roz. Götzlingerová, která žila od roku 1945 v Olomouci. Po osvobození se do Ivanovic vrátila krátce dvaadvacetiletá Renée Jellinková).

V šest ráno nás budil zvuk sirény

V roce 1942 Jiřího Kotlového přijali jako mladého muže Baťovy školy práce ve Zlíně. Další tři roky patřil do 13. družiny strojařů. Málem ale ukončil studium již první dny školní docházky. Při procházení kolem ředitele nepozdravil zdviženou pravicí. Ten jej chtěl okamžitě vyloučit. Vychovatel Hanika nadřízenému vysvětlil, že Jiří je ve škole nový a neměl příležitost se s ním setkat. Směl zůstat.

Baťova škola práce byla zařízením, které v mnohém předběhlo svou dobu, žáci se vzdělávali v učebnách, školních dílnách a také přímo ve výrobních provozech. „Byli jsme rozděleni na družiny, my byli třináctá družina, kluci z celé země, z Ostravska, Slovácka, z Prahy, Brna, byli jsme parta. Na světnici nás bylo 16, spali jsme na dvoulůžkových postelích a nám nováčkům přidělili staršího kapitána,“ vzpomíná Jiří Kotlový.

Režim zde byl poměrně přísný a volného času učni moc neměli. Den začínal zvukem sirény, následoval úklid, práce v továrně, večer studium. Vychovatel Hanika, pocházející ze Slovácka, zorganizoval družbu s družinou děvčat, vystupovali pak se slováckými písněmi.

Nad hlavami nám létaly bombardéry, měli jsme strach

V těchto letech vzniklo nerozlučné přátelství s Miroslavem Fröhlichem. Kromě školy sdíleli i lásku k ragby. Sportu, k němuž se roku 1944 dostali zcela náhodou. Oslovila je výzva v tisku Dr. Vladimíra Krejčího, advokáta Baťova podniku, v níž zval mladé, aby přišli hrát americký fotbal. Oba se stali hráči prvního ragbyového týmu ve Zlíně SK Baťa. Jiří Kotlový ragby propadl. Spolu s kamarádem jej propagovali, kde mohli. Zpočátku neznali ani úplná pravidla, šlo o sport u nás v té době neznámý, informace získávali postupně, stejně jako hráčské zkušenosti. Trénovalo se na škváře, složitá byla i doprava na zápasy. „Z mnoha spoluhráčů se stali později rozhodčí, trenéři žáků, dorostenců či funkcionáři. Jmenujme alespoň některé: Rozhodčím se stal bývalý hráč Vyoral. Z hráčů Mrlíka, Novosada, Vlka,Tomečka, Tvrdoně či Bublíka se postupně stali trenéři mládeže,“ vzpomíná Jiří Kotlový.

V roce 1944 zažili se spolužáky nálety spojeneckých bombardérů na Zlín. „Jak zazněla siréna, už jsme metali nahoru k lesu. Byl to strašidelný zážitek, nad námi bojovala dvě letadla – a co bylo strašné, slyšeli jsme ty kulomety, čekali jsme, kdy některý z nich zamíří tam, kde jsme byli schovaní. Okraj lesa byl plný lidí,“ říká pamětník. V dubnu roku 1945 byl Jiří Kotlový s dalšími mladými muži nuceně nasazen na kopání zákopů v Kroměříži. Bylo to koncem války, v období Velikonoc. Ubytováni byli v klášteře. Jiřímu Kotlovému se nepodařilo dohledat k nucenému nasazení v tomto období žádné zmínky, přisuzuje to tomu, že už šlo o konec války. Když se vraceli do školy ve Zlíně, poslali je domů k rodičům, protože město bylo bombardováno. Konec války tedy prožil v Ivanovicích na Hané.

Bomba dopadla pár metrů od domu

S rodiči trávili poslední válečné dny ve sklepě ústavu spolu s další rodinou. Zažívali dramatické chvíle. „Letadlo hodilo bombu, která spadla asi patnáct metrů od naší budovy do potoka. Druhá bomba spadla tři metry od našeho domu. Letec se pravděpodobně domníval, že ta vysoká budova může být důležitá, ale šlo o obecnou školu,“ vzpomíná pamětník. Otec Ludvík přišel s informací, že sovětští osvoboditelé hledají dívky. Schovali proto sestru i sousedovu dceru pod hromadu brambor. Rodina přišla o kolo, které si vojáci vzali.

Otce jako Ukrajince v závěru války pozvali na radnici a vyšetřovali jej, zda není kolaborant. Rodina měla velký strach. Naštěstí se v pořádku vrátil. Jiří poté při procházení Ivanovicemi viděl dva lidi oběšené na okapové rouře jednoho z domů. Šlo o pomstu ze strany Čechů a domnělé kolaboranty. Vzápětí se nesly mezi lidmi informace, že popraveni měli být jiní. Po městě i v jeho okolí se po válce nacházela spousta nevybuchlé munice. Když se Jiří Kotlový vracel do Zlína, vlak měl zpoždění, v poli u trati zrovna docházelo k jejímu odpalování.

Díky gratulaci kamarádovi málem obviněn ze špionáže

Po válce Jiří Kotlový narukoval na vojnu. Sloužil u ženistů v Kroměříži. Absolvoval školu železničního velitelství v Praze, poté jej poslali do Litoměřic a následně do Plzně, kde působil na železničním traťovém velitelství. Když sloužil vlasti, jeho nejlepšímu kamarádu Mirkovi se narodil syn. Jiří mu z vojny poslal korespondenční lístek s jejich oblíbeným úslovím: „Kdo zná, ten zná, kdo umí, ten umí.“ Bylo z toho zatčení a vyšetřování, vojenská policie v prostém textu viděla možnou šifru. Vše ale dobře dopadlo. Z vojny se vrátil opět do Baťových strojíren, začal pracovat na fréze. Při zaměstnání si doplnil další vzdělání a udělal si mistrovský kurz. Po dobu vojenské služby Jiřího Kotlového a Miroslava Fröhlicha vedl ragbyový klub ve Zlíně jako předseda hráč Karel Franc.

Po nástupu komunistů k moci se život opět změnil. Jiří Kotlový se věnoval dále ragby. Aby si ale mohli s týmem někde zahrát, museli přinášet různé úlitby režimu, účastnit se socialistických brigád, prvomájových průvodů, plnit závazky. „Poslali mě na trenérský kurz, který jsem si udělal, začali jsme trénovat lépe, od roku 1950 i mladší dorostence, v této kategorii jsme získali první titul mistrů republiky pro tehdejší Gottwaldov v roce 1953 a roku 1954 jej obhájili.“ Mezi léty 1955–1964 skončili muži na třetím místě v I. lize a odjeli na první zahraniční zájezd na turnaj do Polska. (Největší úspěchy klubu byly: kadeti 2x mistry republiky, junioři 3x mistry republiky, třetí místo mužů v I. lize). Roku 1959 pořádal klub (v té době už TJ Gottwaldov) turnaj Valaška, který se stal později žákovským turnajem v republice. První celostátní soutěž o Zlatou (mladší žáci) a Stříbrnou (starší žáci) Valašku se konala roku 1974 a zasloužil se o ni mimo jiné i trenér žákovského mužstva Dušan Janík.

Jako hráč ragby se začal Jiří Kotlový postupně věnovat i filatelii, sbíral známky a poštovní celiny s tematikou ragby. „Zbláznil jsem se do toho a mám 28 alb, kde jsou známky z celého světa, začal jsem sbírat známky i dopisnice s tematikou ragby a vším, co s ragby souvisí. Hodně jsem sahal do kapes, sice pošta nebyla tak drahá jako dnes, do ciziny to stálo tři koruny, už jsem vydělával ve strojírenství,“ popisuje pamětník.

Do KSČ nikdy nevstoupil. „Jako obyčejný dělník, frézař, jsem neměl důvod. Podle mě vstupovali hlavně ti, kteří měli nějaká vedoucí místa, aby si je udrželi, ale přesvědčených bylo minimum. Znal jsem komunisty, kteří byli normální lidé. Kývali, protože museli, aby nepřišli o zaměstnání,“ říká Jiří Kotlový. Oženil se s Helenou Omachlíkovou, která pracovala jako střihačka ve zlínském obchodním domě. Vychovali spolu dvě děti: syna Jiřího a dceru Janu. Pamětníkova manželka pocházela ze čtyř sester, z nichž jednu si vzal za ženu jeho nerozlučný kamarád Miroslav Frӧhlich.

Z Litvy nás v srpnu 1968 poslali domů

Ragby hrál pamětník aktivně do roku 1962, tedy do svých 35 let. Poté trénoval v Gottwaldově muže a dorostence. V srpnu roku 1968 odjel Jiří Kotlový s ragbyovým mužstvem do Litvy, jejíž tým hostili týden předtím v Československu. Přijeli jsme tam, odehráli utkání – a řekli nám: ‚Nezlobte se, ale musíte odjet.‘ Zůstali jsme s hubou otevřenou – a oni: ‚Rusové vás obsadí.‘ My si z toho dělali srandu. Jeli jsme domů a na druhý den nás obsadili,“ vybavuje si Jiří Kotlový. „Šel jsem do práce a tam jsem se dozvěděl, že nás obsadili Sověti, to už jsem dělal na zkušebně a tam se o ničem jiném nemluvilo, chlapi se chodili dívat z okna na cestu, vždycky někdo zavolal: ‚Už jedou zase‘, ve městě se objevovaly nápisy proti,“ vzpomíná pamětník.

Jiří Kotlový se ragby věnoval celý život. S týmem projeli v podstatě celou Evropu. O politiku se snažil nestarat. Jak dnes říká, se spoluhráči sklonili hlavu a dělali, co se po nich chtělo, aby směli hrát. Od osmdesátých let působil jako trenér ragbyové reprezentace. V Baťových strojírnách pracoval až do odchodu do důchodu. „Se ‚starými pány‘ máme speciální zpěvník písní, scházíme se každou středu ve Zlíně a zpíváme. Už je nás tam málo. Když u nás byli poprvé Francouzi, ukázali nám, jak se hraje petanque, takže staří ragbisté začali hrát. Desítky roků jsme hráli, snad dvacet let. Dali jsme si pivo, zpívali slovácké písně, jsou to krásné vzpomínky,“ popisuje Jiří Kotlový.

Sametovou revoluci vítal jako většina lidí, režimu nijak nefandil. Po odchodu do důchodu třikrát projel na kole svoji milovanou Francii, kam se podíval už jako hráč ragby při příležitosti spřátelených utkání. Měl zde mnoho přátel z řad ragbistů, takže při svých cestách všechny postupně navštívil. V osmdesátých letech jezdili i za ním do Československa. Když mu bylo sedmdesát let, zemřela jeho žena Helena. V roce 2023, v době natáčení, žil ve Zlíně, obklopen rodinou. Je nositelem bronzového odznaku FIRA (Fédération Internationale de Rugby Amateur) za zásluhy o ragby a autorem dvou publikací o tomto sportu – Rugby Zlín 1944–1994 a Povídání o ragby.

 

https://theses.cz/id/fysrih/bakalsk_prce_Tala.pdf

https://www.ivanovicenahane.cz/mesto/informace-o-meste/historie-mesta/

https://theses.cz/id/66rkie/

https://www.holocaust.cz/transport/100-ah-brno-terezin/