„Pamatuji si, že jsem během války šel do města. Ta ulice, to byl strašný bordel, jedni se vraceli a druzí přicházeli. Nemusíte tomu věřit, ale je to fakt – tam ležel takový kotouč zelený, železný, já jsem to vzal, tak mě cosi napadlo, donesl jsem to na radnici. Ti vyděšení říkali: ‚Ježíš, polož to, vždyť to je mina.‘ To už byl konec války. Já jsem tam ještě chvíli zůstával, než jsem s vrátil do Zlína. Další věc, my jako kluci jsme hledali nějaké střely nebo pušku, abysme si mohli zastřílet. Našli jsme takovou dřevěnou bedničku. Když jsem přišel na vojnu, tak jsme se to snažili otevřít. Až jsem byl na vojně jako ženista, tak jsem se dozvěděl, že jsme se pokoušeli otevřít protitankovou dřevěnou minu.“
„Pak procházeli Rusové. Byli jsme všichni vystrašení, protože se vědělo o tom, že berou, co se jim líbí. My jsme přišli jenom o kolo, ale jinak jsme bydleli v tu dobu, co byly Ivanovice ohroženy nebo osvobozovány, ve sklepě. Měli jsme ohromný sklep, ten veterinární ústav měl ohromnou spotřebu brambor, měl tam třicet koní a deset krav a spoustu prasat, morčat a myší na pokusy. Tak jsme byli tři dny ve sklepě. Ještě se bojovalo, zřejmě nějak soupeři takticky zůstali stát a ten den, ty tři dny jsme bydleli ve sklepě. Když přišel tatínek, byl Ukrajinec, taky ho dvakrát pozvali na radnici a vyšetřovali ho, jestli není kolaborant. Měli jsme tehdy velký strach, nevěděli jsme, co se mu může stát jako Ukrajinci. V Ivanovicích bylo asi sedm Ukrajinců, ten jeden tam taky pracoval, jeho syn byl můj kamarád, Jarda Krejčí. Tak tatínek přišel a říkal, že hledají děvuchy. My tam měli dvě děvčata, moji sestru a sestru sousedky, byly přikryté řepou a bramborami.“
„Tam [ve Zlíně] založil doktor Krejčí... začal psát v čtyřicátých letech: ‚Přijďte hrát ragby,‘ pro bojovníky a pro takové, co se nebojí rány. Byl zakladatel ragby ve Zlíně, já už jsem tam za něho chodil s nejlepším kamarádem Mirkem Fröhlichem, se kterým jsme potom tvořili [nerozlučnou dvojici]. Jak se říká, takoví ti blázni, kteří začali rozšiřovat náš sport tím, že jsem dělali různé akce, vylepovali jsme články: ‚Přijďte hrát ragby, trénujeme tehdy a tehdy,‘ ať přijdou lidi hrát. To byla příjemná doba, odpracovali jsme a šli jsme si zatrénovat, ne na fotbalové hřiště, ale mimo, protože ragby bylo pro Československo naprosto neznámý sport. Spíš se objevovaly články s americkým ragby, což jsme se my taky dozvídali, že budeme hrát americké ragby, protože tam byl znázorněný ten šišatý míč, se kterým se to hraje. Tak jsme si upřesnili, že jde o americké ragby, které se hraje po celém světě. My jsme prakticky s Mirkem Fröhlichem podlehli vkusu toho zakladatele, našeho učitele, pana doktora Krejčího. Pracoval u Baťů jako advokát a zbláznil nás těmi články v novinách. Měli jsme tréninky, samozřejmě mimo fotbalovou plochu, při ragby se tvoří takové... říká se tomu mlýny, osm hráčů, jedna mlýnovka, která míč do toho mlýnu háže, útočníci běhají v šipce. Jenomže v té době na stadionu SK Baťa běhal také Emil Zátopek, když si kluci přihrávali, a on běžel kolem, tak mu ten míč hodili taky a on jim ho hodil zpátky. Tak to mám pěknou vzpomínku na Emila Zátopka.“
Jiří Kotlový se narodil 22. dubna 1927 v Ivanovicích na Hané jako mladší ze dvou dětí rodičům Ludvíkovi a Klementině Kotlovým. Otec Ludvík Kotlowyj pocházel z Ukrajiny. Bojoval v první světové válce, po jejímž konci zakotvil v Československu. Rodiče se seznámili v Ivanovicích, kde oba pracovali ve státním veterinárním ústavu. Po sňatku začali užívat počeštěnou verzi příjmení Kotlový/Kotlová. Roku 1942 Jiří nastoupil do Baťovy školy práce ve Zlíně, kde se vyučil strojním zámečníkem. V Baťových závodech pak pracoval po většinu života. Roku 1944 byl u založení ragbyového klubu ve Zlíně. Aktivně hrál do 35 let, poté trénoval v Gottwaldově mládež a muže. V osmdesátých letech působil jako trenér československé reprezentace. Jako vášnivý filatelista sbíral poštovní známky a celiny s tematikou ragby. Díky filatelistickým kontaktům se mu povedlo dohodnout i několik přátelských utkání s hráči z jiných zemí. Je nositelem bronzového odznaku FIRA (Fédération Internationale de Rugby Amateur) za zásluhy o ragby. S manželkou Helenou vychovali dvě děti, Jiřího a Janu. Je autorem publikací Rugby Zlín 1944–1994 a Povídání o ragby. V roce 2023, v době natáčení, žil ve Zlíně. Zemřel 7. června 2024.
