Jiří Kotrč

* 1960

  • „V roce 1982 jsme hráli kvalifikaci v Holandsku na olympiádu v Los Angeles. Dokázali jsme asi nemožné se tam kvalifikovat. Byli jsme druzí, šli jsme si za tím cílevědomě, že si splníme sen, když postoupíme na olympijské hry. To se nám povedlo, v roce 1982 jsme se kvalifikovali na olympiádu. Pak přišla olympiáda, už nám to bylo divné v roce 1983, kdy jsme hráli přátelské utkání s Německem. Nepostoupilo tam a bylo až za námi, takže říkali nám – My tam stejně pojedeme. To byl první náznak asi největšího mého zklamání v mém sportovním životě, kdy jsme si splnili vysněný cíl a postup. A nakonec jsme se opravdu dozvěděli, že na olympiádu nepojedeme, že kamarádi ze Sovětského svazu bojkotují olympiádu, a vlastně prezident Husák nás tam nepustil.“ „Pamatujete si, jak jste se to dozvěděli?“ „Nějaké náznaky tam byly. A dozvěděli jsme se to, to vím přesně. Trénovali jsme na Slavii od devíti do jedenácti ráno. Jako vždycky jsme šli všichni dohromady, kecali jsme, jestli jo nebo ne. A najednou ve vestibulu ve Slavii ruch, tam bylo, přeženu, padesát šedesát novinářů, kamery klapky mikrofony, a chtěli od každého vyjádření. Ale ještě než jsme tam došli, v chodbě nás chytil jeden takový novinář a říká mi – Hele, já potřebuju, abys řekl do kamery, že s tím bojkotem souhlasíš, že jsi takový, že to podporuješ. Řekni mi, že je to správné. Říkám – To ti v žádném případě neřeknu, pro mě je to zklamání a slzy v očích. A ty po mně chceš, abych tady řekl tohle, když s tím nesouhlasím. Neřekl mi nic, ani abych řekl, že je to špatně. Spíš chtěli, aby bojkot někdo obhajoval, že je to dobře. Prošel jsem, s nikým jsem nemluvil. Sport šel dál, já si ale myslím, že je to ve mně dodnes, taková nespravedlnost. Je to o tom, že něco chcete docílit nebo dokázat, a ti nahoře vám to neumožní, ta politika. Myslím, že politika do sportu nepatří, ale asi patří. Takže tohleto je obrovské zklamání.“

  • „Pak tam byla 1979 kvalifikace na olympijské hry do Moskvy ve Španělsku. Jeli jsme tam a plno kluků bylo zraněných, jeli jsme tam s mančaftem, že nám moc nevěřili. Nakonec jsme skončili třetí a nepostoupili jsme do Moskvy, takže první sen olympiády bohužel nebyl. Byli jsme docela zklamaní. Pamatuji si, že ve Španělsku to bylo, co jsem nikdy nezažil, co se tam dělo. Házeli po nás vajíčka, byli jsme v Barceloně, hráli tam basket před námi. Uklízeli to tam, děsný binec tam byl, šli jsme trénovat, na hřišti byly talíře, sklo a plechovky na zemi. Všechno to tam stírali, říkali jsme si, jestli to bude podobné jako na basketu, tak bude veselo. Tak to podobné bylo, tam bylo čtyři nebo pět tisíc lidí, zažil jsem to poprvé v životě. Pak už jsem to zažil, ale to byl ten začátek, kdy jsme my jako kluci mladí tohle nezažili. Byli jsme z toho auf nebo překvapení, vykulení.“

  • „Olympiáda v Soulu, vysněný cíl, vysněný sen. Co jsme nezažili kvůli bojkotu v roce 1984, tak se nám pár klukům povedlo v roce 1988, těm, co nezažili olympiádu v Americe. Starší kluci se ale do Soulu už nepodívali a přišli o to.“ „Jaké je to být na olympiádě?“ „Je to krásné. Ten život v olympijské vesnici, kde jsou všechny sporty. Podívali jsme na tenis, střelbu, atletiku, plavání, všude jsme byli. Měli jsme jeden barák k dispozici československá výprava, kde byl tenista Mečíř, Mečíř vyhrál olympijské zlato, kde byli střelci, taky měli zlato, abych nikoho nezapomněl na medailisty. Se všemi jsme byli v kontaktu, ve vesnici jsme potkávali nejlepší atlety světa, Američany. Fotky mám se Sabatiniovou, tenistkou, která byla tenkrát na výsluní, s Mečířem se zlatou medailí. Mám obrovské vzpomínky. Sice to tam bylo hodně ostře hlídané. Měl jsem problémy s kolenem, byl jsem u paní terapeutky Mojžíšové, která mě dávala dohromady, a nejel jsem na trénink. Na tréninku chybí Kotrč, říkali. Měli to spočítané, chybí hráč, jmenovitě Kotrč, Kotrč. A musel jsem to pak vysvětlovat. Z vesnice jsme se sami moc nedostali, museli jsme chodit společně. Prožili jsme tam čtrnáct dní a měli neskutečně krásné pocity. Dařilo se nám i herně, ve skupině jsme skončili třetí. Kdybychom nedostali od Korejců gól v poslední vteřině, vyhráli bychom skupinu a hráli o medaile. Nepovedlo se to bohužel, byli jsme nakonec sedmí. Ale na olympiádě sedmí, je to krásný výsledek.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.01.2021

    (audio)
    délka: 01:55:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 20.11.2021

    (audio)
    délka: 55:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Řekni, že souhlasíš s bojkotem olympiády. Mlčel a odešel v slzách

Jiří Kotrč v roce 1979
Jiří Kotrč v roce 1979
zdroj: archiv Jiřího Kotrče

Jiří Kotrč se narodil 25. června 1960 v Praze. Otec Jiří a matka Jindřiška sportovali. Jejich syn závodně plaval, pak hrál fotbal a nakonec zakotvil u házené. Jako pivot se v 18 letech dostal do nejlepšího československého týmu Dukla Praha. Získal s ní dvanáct titulů mistra Československa a České republiky a v roce 1984 vyhrál Pohár mistrů evropských zemí. Ve stejném roce přišel národní tým i Jiří Kotrč o olympiádu 1984 v americkém Los Angeles. Sovětský svaz nařídil Československu, své vazalské zemi, aby olympiádu bojkotovalo. S družstvem Československa hrál Jiří Kotrč na letních olympijských hrách v Soulu v roce 1988, kde tým skončil na šestém místě. Nastoupil v šesti utkáních a dal 17 gólů. Na klubové úrovni hrál v letech 1978–1990 a 1994–1996 za Duklu Praha. Za reprezentaci Československa nastoupil v 250 utkáních, třikrát se stal československým házenkářem roku. V roce 2021 byl ženatý, měl syna a dceru, žil v Praze a v Dukle dělal poradce.