Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kotrč (* 1960)

• narozen 25. června 1960 v Praze

• závodně plaval, pak hrál fotbal a nakonec zakotvil u házené

• v 18 letech se jako pivot dostal do nejlepšího československého týmu Dukla Praha

• s Duklou Praha získal dvanáct titulů mistra Československa a České republiky a v roce 1984 vyhrál Pohár mistrů evropských zemí

• v roce 1984 přišel národní tým o olympiádu v americkém Los Angeles, Sovětský svaz nařídil Československu, aby olympiádu bojkotovalo

• s týmem Československa hrál na letních olympijských hrách v Soulu v roce 1988, kde skončil na šestém místě

• za reprezentaci Československa nastoupil v 250 utkáních, třikrát se stal československým házenkářem roku

• v roce 2021 byl ženatý, měl syna a dceru, žil v Praze a v Dukle dělal poradce

Patřil mezi nejlepší pivoty ve světě házené. S československým mužstvem, které bylo nejsilnější za posledních deset let, se Jiří Kotrč probojoval na vytoužené olympijské hry 1984 do USA. Jeho Dukla Praha vyhrála jen před pár měsíci nejvíce ceněnou klubovou soutěž Pohár mistrů evropských zemí.

Čeští a slovenští fanoušci se na házenkáře v Los Angeles těšili jak malí kluci a vkládali do nich medailové naděje. Hodně si věřili rovněž hráči národního týmu. Všechno se ale sesunulo jak domeček z karet.

Sovětský svaz nedlouho před olympiádou v Los Angeles 1984 poručil svým vazalským socialistickým zemím, aby na největší sportovní akci na zeměkouli neodcestovaly. Šlo o odvetu za bojkot letní olympiády v Moskvě 1980, kam mnoho demokratických zemí v čele s USA nejelo na protest proti vpádu Sovětské armády do Afghánistánu.

Dokázali nemožné a bylo to nanic

„V roce 1982 jsme hráli kvalifikaci na olympiádu v Los Angeles. Dokázali jsme asi nemožné, byli jsme druzí a dostali jsme se tam,“ vzpomíná Jiří Kotrč, jemuž bylo v době olympiády v USA 24 let. „Šli jsme cílevědomě za splněním svého snu, za postupem na olympijské hry.“

Na předchozí olympiádě v Moskvě českoslovenští házenkáři scházeli, poněvadž v kvalifikaci skončili až třetí. Hrála se v roce 1979 ve Španělsku. „Jeli jsme tam a plno kluků bylo zraněných a do Moskvy jsme nepostoupili,“ říká Jiří Kotrč. „Byli jsme hodně zklamaní. Ve Španělsku jsem jako devatenáctiletý zažil, co nikdy předtím. Do haly v Barceloně chodilo pět tisíc fanoušků. Házeli po nás vajíčka, na hřišti byly i plechovky, talíře, sklo. My mladí kluci jsme z toho byli vykulení.“

V roce 1982 už Čechoslováci kvalifikaci zvládli i díky větším zkušenostem. Olympiádu v Los Angeles jim však komunističtí mocipáni odepřeli. „V roce 1983 jsme hráli přátelské utkání se západním Německem, které na olympiádu nepostoupilo. Ale říkali nám – My tam stejně pojedeme. To byl první náznak asi největšího mého zklamání v mém sportovním životě. Nakonec jsme se opravdu dozvěděli, že se na olympiádu nepodíváme, že kamarádi ze Sovětského svazu ji bojkotují. A prezident Gustáv Husák nás tam nepustil.“

Předseda ČSTV Antonín Himl poslechl politiky

Šokující zprávu, že do Los Angeles Československo nevyšle svou výpravu, oznámil předseda Československého svazu tělesné výchovy Antonín Himl 13. května 1984 – navzdory přání všech sportovců a fanoušků. Jako vždy slepě poslechl nejvyšší československé komunistické politiky – loutky bolševických diktátorů z Moskvy.

Házenkáři právě procházeli domácí přípravou na Los Angeles. Zázemí našli v hale pražské Slavie, kde je 13. května 1984 zastihla smutná zpráva. „Trénovali jsme tam od devíti do jedenácti dopoledne. Jako vždycky jsme šli po tréninku všichni dohromady a kecali jsme, jestli se na olympiádu pojede nebo ne,“ prohlašuje Jiří Kotrč. „A najednou byl ve vestibulu na Slavii ruch, možná přeženu, ale tak padesát šedesát novinářů. Kamery, klapky, mikrofony a chtěli od každého vyjádření.“

Řekni, že souhlasíš s bojkotem olympiády

Ještě než házenkáři došli do vestibulu, v chodbě je chytil jeden z reportérů. „Říká mi – Hele, já potřebuju, abys řekl do kamery, že s bojkotem souhlasíš, že jsi takový, že bojkot podporuješ. Řekni mi, že je to správné,“ prozrazuje Jiří Kotrč. „Odpověděl jsem se slzami v očích – To ti v žádném případě neřeknu. Pro mě je to zklamání a ty po mně chceš, abych tady řekl tohle, i když s bojkotem nesouhlasím. Neřekl mi pak nic, natož abych řekl, že nejet na olympiádu je špatná věc. Oni chtěli, aby bojkot někdo obhajoval. Prošel jsem ven z haly a s nikým jsem nemluvil. Dodnes ve mně zůstala obrovská nespravedlnost. Chcete něco dokázat a politici vám to neumožní. Myslel jsem, že politika do sportu nepatří, ale asi patří.“

Jiří Kotrč si nakonec svůj olympijský sen proměnil ve skutečnost. Čtyři roky po Los Angeles reprezentoval svou zemi na olympiádě v Soulu. „Ale někteří starší kluci, co by hráli na olympiádě v roce 1984, se už do Soulu nedostali,“ upozorňuje.

První střelou zbořil pletivo

Jiří Kotrč se narodil 25. července 1960 v Praze-Krči. Maminka Jindřiška hrála basket a tatínek Jiří do 75 let volejbal. Syna dali už v pěti letech na plavání, kombinoval ho s fotbalem, kde chytal v brance. Víc ho však bavilo góly dávat než dostávat, a tak v deseti letech přesedlal na házenou.

Začal s ní v základní škole Bítovská a v dobrém nikdy nezapomene na trenéra Václava Sýče. „Přišel jsem na první trénink, z plavání jsem měl sílu, a když jsem vystřelil, netrefil jsem sice bránu, ale zboural jsem pletivo na okně za ní. Tak mě kluci vzali mezi sebe bez problémů,“ vzpomíná.

Přes Orbis a Spartu Prahu vedla jeho cesta do nejlepšího československého klubu Dukla Praha. Jako dorostenec nastupoval ve Spartě i za dospělé, navíc reprezentoval Československo v mládežnických kategoriích. Na Spartu se něj chodil koukat bývalý skvělý brankář a tehdejší házenkářský trenér z Dukly Praha.

Jsi nejmladší voják Varšavské smlouvy, smáli se

„Školu jsem šidil, chtěl jsem se živit házenou,“ tvrdí vyučený podlahář Jiří Kotrč. „Jiří Vícha mě vzal na vojnu do Dukly už v osmnácti letech, říkalo se o mně, že jsem nejmladší voják ve Varšavské smlouvě.“

V Dukle se prosadil do reprezentace dospělých a vzorem mu byl vynikající československý házenkář Jiří Kavan, stříbrný medailista z olympiády v Mnichově 1972. Hrál na stejném postu jako Jiří Kotrč, tedy na pivotovi, který svádí tvrdé souboje s obránci na středu brankoviště.

„Vyhledával jsem tvrdé kontakty s protihráči, dělal jsem prostor pro spojky. Jako pivot se člověk popere, poštípe, protlačí. Na Juru Kavana jsem si hrál odmalička. Chtěl jsem být mezi soupeři a strkat se s nimi,“ poznamenává.

S Duklou vyhrál nejlepší soutěž světa

S Duklou vyhrával jeden titul za druhým a v roce 1983 přišel první mezinárodní klubový úspěch. Ve finále evropského Poháru vítězů pohárů sice Dukla v roce 1983 prohrála s východoněmeckým Rostockem, všechno si však vynahradila příští rok. Zvítězila v nejlepší klubové soutěži světa, v Poháru mistrů evropských zemí.

„V semifinále jsme postoupili přes západoněmecký Gummersbach a na první zápas finále k nám přijela slavná jugoslávská Metaloplastika Šabac,“ vzpomíná Jiří Kotrč. „Neprohrála dva roky ani doma, ani v zahraničí. Jugoslávci byli strašně sebevědomí, ale doma jsme jim dali 21:17. Náskok jsme si navíc udělali v oslabení čtyři proti šesti. Před odvetou jsme chodili po městě Šabac a Jugoslávci nám ukazovali, že prohrajeme o deset.“

Do haly Zorka se vměstnalo 6500 fanatických fanoušků. „Nebylo tam vidět na krok, všichni hulili cigarety. Aby se vůbec dalo hrát, museli halu vyvětrat,“ tvrdí pamětník. „Šabac nad námi vyhrála, stejně jako my v Praze nad ní. Nakonec se házely sedmičky a vyhráli jsme je. Atmosféra byla hustá, vyhnali nás z haly do šatny, čekali jsme dvacet minut. Ale nakonec byli lidi v hledišti skvělí, nebučeli na nás a nic po nás neházeli. Zatleskali nám a proběhly oslavy, připravené pro domácí. Pozvali nás na selata, poplácali nás po zádech a uznávali, že jsme vyhráli zaslouženě.“

Němci nabídli emigraci celému mužstvu

Většina z vítězů PMEZ se řadila mezi opory národního týmu a věřili, že by na olympiádě v Los Angeles mohli za tři měsíce získat medaili. Komunističtí politici je ale svým bojkotem her o šanci na životní úspěch připravili.

V první polovině 80. let hrála Dukla v západním Německu, kde házenkáři brali mnohem větší peníze než v Československu. „Celý tým dostal nabídku, aby v Německu zůstal, ale vrátili jsme se všichni. Nikdy jsem o emigraci neuvažoval, nechal bych doma rodiče a bráchu,“ vysvětluje Jiří Kotrč.

Rozhodnutí zůstat v Československu se mu vyplatilo v roce 1987, kdy reprezentace postoupila z velmi těžké kvalifikace na olympiádu v Soulu. „Trenéři Mareš Vojta a Jura Kekrt nenechali nic náhodě, vzali si zkušené i mladé hráče. Na olympiádě v Soulu 1988 se mi splnil vysněný sen. Co jsme nezažili kvůli bojkotu v roce 1984, to se nám pár klukům povedlo v Soulu. Život v olympijské vesnici byl krásný a odnesl jsem i obrovské vzpomínky,“ poznamenává. „Měli jsme jako československá výprava jeden barák. Tenista Miloš Mečíř vyhrál olympijské zlato, mám s ním a s jeho zlatou medailí fotku. V olympijské vesnici jsme potkávali nejlepší atlety světa – Američany. Fotku mám s tenistkou Gabrielou Sabatiniovou, která byla tenkrát na výsluní.“

Poslední vteřina zhatila obrovský úspěch

Českoslovenští házenkáři získali vynikající šesté místo, mohli však dopadnout ještě lépe. „Herně se nám dařilo, ve skupině jsme skončili třetí. A kdybychom nedostali od Korejců gól v poslední vteřině, hráli jsme o medaile,“ říká. Na olympiádě ho trápilo koleno a hodně mu pomohla legendární terapeutka Ludmila Mojžíšová.

V listopadu 1989 se v Československu rozhořela sametová revoluce. Národní tým na její úvod bojoval na velkém turnaji v západoněmeckém Dortmundu. „Hltali jsme záběry z televize a po návratu jsme zažili euforii. Po jednom tréninku jsme šli na demonstraci na Václaváku. Bylo pro nás parádní, že se konečně něco změní,“ svěřuje se pamětník.

V roce 1990 se otevřely hranice směrem na Západ a odešel hrát do Německa nižší soutěže. Za čas tam vzal manželku a děti Jiřího a Míšu, narozené v letech 1983 a 1985. Svému klubu pomohl k postupu z páté do třetí ligy, navíc dělal správce tenisových kurtů a trénoval mládež. „Bydleli jsme v malém městečku Lohr am Main a moc jsem si to tam užíval,“ tvrdí. Kvůli dětem se ale po čtyřech letech vrátil, poněvadž zapomínaly česky.

Vrátil se z Německa a hned vyhrál titul

Oslovila ho Dukla, že má problémy s pivotem, jestli by se nevrátil. Při play-off se silnou Plzní přijel ve čtvrtek do Prahy a v pátek a sobotu se hrálo. „Znal jsem jen Karla Jindřichovského a Honzu Filipa, přišel jsem do kabiny a řekl jsem – Jsem Jirka Kotrč, mám s vámi hrát a nebojte se na mě hodit míč. První zápas jsem dal jeden gól, druhý už pět nebo šest gólů. Vyhráli jsme a ve finále jsme porazili Kopřivnici a měl jsem dvanáctý titul mistra republiky. Vrátil jsem se pak na nějaký čas taky do nároďáku.“

Jiří Kotrč prodělal během kariéry utržený meniskus v kolenu, ale i řadu menších zranění. V sedmatřiceti odešel do pojizerského Železného Brodu, kde na něj chodilo tisíc lidí a cítil se báječně. S házenou skončil v jednapadesáti letech v Praze. V roce 2017 vyhrál s Duklou titul i jako trenér v tandemu s Janem Josefem. V Dukle trénoval i svého synovce.

Dnešní házenou hodnotí jako mnohem rychlejší, dynamičtější a tvrdší. „Za nás byla líbivější a techničtější,“ upozorňuje. „Házená jako kolektivní sport mi dala nejvíc pro mou povahu. Jsem vstřícný, dokážu si s každým popovídat. I v šedesáti letech mám mladší hlavu a rád bych ještě přitáhl děti k házené, předal jim, co jsem se naučil. A ukázal, že ještě nejsem ve starém železe.“